‚Jako bombardéry za války.‘ Srpen '68 vyhnal syna brněnského architekta do Afriky

Na svět přišel na počátku druhé světové války jako jeden ze dvou synů významného brněnského funkcionalistického architekta. V rodinné vile, která se po roce 1948 stala nájemním domem a později ji koupil jeden z komunistických pohlavárů, žil až do roku 1968. Příchod okupačních vojsk jej ale přes dřívější silnou nechuť emigrovat zavedl až do Jihoafrické republiky, kde spolu s tisíci dalších emigrantů z Československa prožil téměř půl století.

Tento článek je více než rok starý.

Paměťová stopa Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Pavel Polášek v JAR 70. léta

Pavel Polášek v JAR 70. léta | Zdroj: Archiv Pavla Poláška

Do rodného Brna se Pavel Polášek vrátil teprve před dvěma roky a doma je prý stále na obou místech, přestože se od sebe tak liší a dělí je přes osm tisíc kilometrů vzdušnou čarou.

Když se Pavel Polášek narodil, bylo už jméno jeho otce Josefa slavné i mimo Brno. Jeho stavby – samostatné budovy i celá sídliště - byly rozesety po celé republice. Původně asistent jednoho z tvůrců českého funkcionalismu Bohuslava Fuchse vyprojektoval například několik moderních škol (Odborná škola pro ženská povolání Vesna, Městská odborná škola pro ženská povolání Charlotty G. Masarykové ad.) či komplex budov První moravské spořitelny (dnes Česká spořitelna a. s.) v centru Brna.

Pavel Polášek s matkou | Zdroj: Archiv Pavla Poláška

Podle jeho projektu byla také v polovině 30. let přestavěna Nová radnice, hlavní sídlo Magistrátu města Brna, a to včetně některých interiérů. Navrhl například stoly a židle pro městské radní, kde seděli třeba i Edvard Beneš, Adolf Hitler nebo Ludvík Svoboda. „Jak jsem až nyní zjistil, některé ty stoly jsou dnes v expozici protiatomového krytu na Husově ulici. Jsem rád, když vidím, že věci, které dělal táta, stále fungují a budou po restaurování, doufejme, fungovat dál,“ říká Polášek. 

O tom, co má nábytek zhotovený jeho otcem za sebou, se dozvěděl až dodatečně. „A stoly, které tam vidíme, byly v osmdesátém devátém roce použité, aby na nich mohli stát řečníci mluvící k lidem na náměstí Svobody. Což já jsem nevěděl a dověděl jsem se to až při návštěvě krytu k mému velkému a milému překvapení,“ popisuje.

Emigraci se bránil

Listopadové události ovšem zná Pavel Polášek jen z doslechů, prožíval je tisíce kilometrů od Brna. A to přesto, že původně byl skálopevně přesvědčen, že v životě emigrovat nebude. Přitom se tato možnost nabízela už dříve – jako strojní inženýr pomáhal navrhovat vodárny. Jeden z projektů byl natolik úspěšný, že byl vystavován na Expu 67 v Montrealu a měl se ve velkém vyvážet do USA.

Pavel Polášek - uprostřed - s týmem československých konstruktérů před vodárnou | Zdroj: Archiv Pavla Poláška

Polášek se v roce 1967 dostal poprvé za železnou oponu. Získal měsíční výjezdní doložku na měsíční služební pobyt v Belgii, kde mohl získat práci i bydlení, vrátil se však dokonce ještě o týden dříve: „Jeli jsme s kamarádem autem přes Německo a vyřídil jsem si i tranzitní víza pro Holandsko, Lucembursko, Francii, Švýcarsko a Rakousko. Ale vydržel jsem to jen tři týdny,“ vzpomíná. 

Když jsem byl ve Francii na nádraží, slyšel jsem tu francouzštinu kolem a nerozuměl slovíčko… Kdybych byl ženská, tak se rozbrečím, já bych nedokázal říct ani taxíkářovi, aby mě zavezli na československou ambasádu a poslali domů. Když se člověk nedomluví a jste poprvé venku, tak si připadáte jak totální blbec. Já jsem se v duchu nebránil tomu, jet někam na dovolenou, ale že bych někam mohl emigrovat, to jsem vyloučil stoprocentně!“ dodává.

Ale i v tomto případě platilo otřepané „nikdy neříkej nikdy“. Pavel Polášek to zjistil 21. srpna 1968 poté, co mu známí ve tři hodiny ráno zatelefonovali, že Československo okupují vojska Varšavské smlouvy. Vyšel na terasu rodného domu a hukot letadel mu oživil zasutou vzpomínku z pěti let, kdy koncem války nad Brnem létaly bombardéry.

Pavel Polášek v bílé košili vpravo s přáteli v JAR | Zdroj: Archiv Pavla Poláška

V tu chvíli věděl, že musí pryč. Jeho manželka však kvůli své mamince emigraci odmítla a osmadvacetiletý inženýr se proto na cestu do neznáma vydal sám: „Tehdy nebyl problém získat výjezdní doložku. Já jsem poprvé vyjel před Vánocemi jako lyžovat do Rakouska, to jsem myslel, že už budu rozvedený. Jenže rozvod byl o týden později a já se kvůli tomu musel vrátit. Ale soudruhům jsem vysvětlil, že přeci nejsem tak blbej a že kdybych chtěl utéct, tak se nebudu dvakrát vracet. To uznali, takže mi povolili třetí výjezd. A když jsem pak přijel do Vídně, tak jsem si ‚popletl směr‘ a místo zpátky do Československa jsem odjel do jižní Afriky.“

‚Moravský‘ Johannesburg 

Volba nebyla náhodná – Josef Polášek se obával, že Sověti mohou časem vtrhnout také do západní Evropy, vůči USA měl osobní výhrady a Austrálie a Nový Zéland byly příliš daleko. Jihoafrická republika tedy zbyla jako jedna z mála zemí, kde se mluví anglicky, přestože v tu dobu tento jazyk vůbec neovládal.

Pavel Polášek v bílé košili s přáteli v JAR | Zdroj: Archiv Pavla Poláška

„Než jsem odjel, tak jsem si napsal životopis a nechal jsem si ho přeložit do angličtiny. Pak jsem přišel na ambasádu na interview a ten strejda, co tam byl, mi říká: ‚Tak nám o sobě něco řekněte.‘ Spustil jsem anglicky, oni na mě koukali, a když jsem skončil, tak pan ambasador se mě něco začal ptát, ale já vůbec netušil, co chce,“ popisuje.

‚Vy nejste lidi, vy jste čísla!‘ Za klukoviny putoval do jáchymovského pekla, přežil díky hudbě

Číst článek

A tlumočník na mě: ‚Proč neodpovídáte?‘ ‚Když já nevím, na co se mě ptá!‘ Pak se ukázalo, že jsem byl první, kdo vůbec něco řekl anglicky, když jsem jim ale vysvětlil, že jsem se sice naučil, kdo jsem a jak jsem, ale jinak se moc nedomluvím, tak se zasmáli, řekli OK…“ dodává.

Situaci mu výrazně usnadnilo to, že v daleké a exotické cizině nebyl sám – do Jihoafrické republiky směřovalo velké množství československých emigrantů, v Johannesburgu jich byly přes čtyři tisíce, velká část právě z Brna.

Josef Polášek tam potkal své spolužáky z gymnázia i z techniky a staří i noví známí vytvořili dobrou partu, která si zejména v těžkých začátcích dokázala vzájemně pomáhat.

„Každý jsme měli kufr, ten naložili do náklaďáků a rozvezli nás do hotelů. Tam jste bydlel do doby, než jste dostal zaměstnání a první výplatu, to platila jihoafrická strana. Druhý den po příjezdu jsme šli na emigrační úřad, tam já jako svobodný jsem dostal jeden rand kapesného, rodina dostala 4 randy, to nebylo na cigarety nebo na alkohol, ale na ovoce!“ přibližuje tehdejší realitu.

Pavel Polášek v JAR 70. léta | Zdroj: Archiv Pavla Poláška

Já jsem odjížděl s tím, že když budu do konce života umývat nádobí, tak budu happy, hlavně, že jsem vypadl z komunismu. Ani jednou se nám nezastesklo, že by nám chyběly Hradčany a podobně,“ popisuje. 

Jediné, čím podle něj on a jeho noví přátelé z řad československých emigrantů trpěli, byl emigrantský sen. „Já jsem ho měl naštěstí jen jednou ve Vídni, tam se mi zdálo, že jsem se vrátil do Česka z nějakého důvodu a že mě chytli a nemohl jsem ven. Probudil jsem se a spal jsem u opačné zdi, než jsem byl doma zvyklý, tak jsem mohl mít pocit, že jsem v kriminále. To pyžamo jsem mohl ždímat, jak bylo nasáklé potem. To se mně stalo jenom jednou, ale někteří lidi tím trpěli až tři roky,“ říká.

Chamtivost funkcionáře

Do JAR emigroval i Poláškův bratr Michal, v okupovaném Československu tak zůstala jen jejich matka. I ta se ale nakonec dostala za oběma syny na „konec Afriky,“ i když poněkud komplikovanou cestou.

Klíčovou roli v ní sehrál rodný dům, Poláškova vila, v atraktivní brněnské lokalitě. Přestože dům byl znárodněn a přebudován pro cizí nájemníky, vdova po původním majiteli Anka Polášková v něm stále bydlela. Po roce 1968 se měl nejprve stát součástí vedlejší školky pro handicapované děti, při prohlídce ale na něj dostal zálusk jeden z čelních komunistických funkcionářů a nakonec jej získal.

Pavel Polášek na cestách | Zdroj: Archiv Pavla Poláška

„Máti najednou dostala fakturu od advokátní poradny, že mu dluží nájem asi 30 tisíc za 10 měsíců. Začala se s ním soudit, že jako nejstarší nájemník měla mít přednostní právo to koupit. Nakonec ji zavolali na Leninku (brněnské sídlo Státní bezpečnosti, pozn. red.) a řekli: ‚Paní Polášková, vy máte kluky venku – nechcete se vystěhovat? Ale do tří měsíců musíte být pryč, vzdát se nároku na penzi a na lékařské ošetření.‘ Když nám to máma napsala, tak jsme zajásali nadšením, takže v roce 1980 prostě přijela,“ vypráví Polášek.

Ona byla zřejmě jediná Čechoslovačka, která byla legálně vystěhovaná do rasistické jižní Afriky. Tím pádem se jí zbavili a soudruh se mohl nastěhovat,“ popisuje absurditu tehdejší situace. 

Vila byla rodině vrácena v restituci po dlouhých sporech až v roce 2005 a tehdy se Pavel Polášek po více než třech desítkách let podíval poprvé dovnitř – z původního originálního útulného a současně účelného vybavení ale nezbylo prakticky nic, celý objekt předchozí uživatel přestavěl na kancelářské prostory.

Pavel Polášek na schodišti domu, který postavil jeho otec | Zdroj: Archiv Pavla Poláška

Dnes je pronajat jako sídlo ukrajinského konzulátu v Brně. A podobně smíšené pocity měl český inženýr v Africe už z prvního návratu do rodného města v roce 1992: „To byl absolutní šok, když jste viděli, jak to město bylo zruinované. Lidi byli asi ranění slepotou, pochopitelně, protože v tom chodili a neviděli to, museli se přizpůsobit. Ale když přijdete zvenku – fasády otlučené, opadané, římsy, to bylo v katastrofálním stavu, to jsem říkal, kdy mi něco spadne na hlavu,“ popisuje pocity po návratu.

Myslel jsem, že to si vezme několik generací, nakonec se to podařilo rychle opravit, alespoň ty baráky. Ale mentalita lidí, to skutečně bude trvat několik generací, za jednu se to změnit nedá. Ti lidi tomu byli mentálně vystaveni za Hitlera nějaký čas a potom dlouhou dobu za bolševiků, to prostě potřebuje určitý čas, než tady lidi začnou normálně, zdravě uvažovat,“ uzavírá.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme