Za útěk na pivo modrá knížka aneb Verše o cele smrti. Příběh muže, který byl od mládí 'nepřítelem lidu'

Životní osud Cyrila Michalici zřejmě do značné míry předurčilo místo narození. Syn pokrokového sedláka od moravsko-rakouských hranic aktivně vystupoval proti komunistickému režimu. S kamarády podpálil družstevní stoh a dvěma pomohl k útěku do Rakouska. Po odpykání tříletého trestu ve věznici pro mladistvé byl povolán k vojenské službě u PTP, neuvěřitelnou shodou náhod ale po čase dostal modrou knížku.

Paměťová stopa Břeclav Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Cyril Michalica | Foto: Ivan Holas

Komunisté mu ovšem jeho čin i původ nikdy nezapomněli, on sám naopak dodnes vzpomíná na chvíle za mřížemi – některé myšlenky vtělil i do vlastních veršů. 

PAMĚŤOVÁ STOPA

Seriál „Paměťová stopa“ představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Znáte-li zajímavé pamětníky, pošlete tip na husova10Z@gmail.com. Dokumenty připravuje Americký fond ve spolupráci se serverem iROZHLAS.cz a Českou televizí.

Co dokážou strach a nenávist, poznal Cyril Michalica už jako malý chlapec. Za války v rodné obci Kostice na Břeclavsku hlídal, aby jeho otce a další muže nikdo nepřistihl při poslechu zahraničního rozhlasu. V jedenácti letech zažil explozi dlouhodobě potlačované zášti, když několik místních obyvatel zabilo tři vojáky Wehrmachtu.

Po osvobození začal otec obnovovat nejen svoje hospodářství, ale staral se o rozvoj celé vsi – stal se předsedou strojního družstva a parcelační komise, která rozdělovala obecní půdu, rolníci bez ohledu na výměru si vzájemně vypomáhali. Už tehdy se ale začali objevovat lidé, kteří s červenými páskami na rukávech ostatní zastrašovali. A po únoru 1948, kdy se nátlak zmnohonásobil, se z vůdčí osobnosti vesnice stal kulak – nepřítel lidu.

Nebyli to špioni aneb Kuchyňskou češtinou proti komunistům a Varšavské smlouvě

Číst článek

Cyril odešel studovat církevní gymnázium ve Velehradě, avšak 14. dubna 1950 jeho studentská dráha rázem skončila. „Esembáci a estébáci tam po půlnoci přijeli autobusem, všechny jezuity vzbudili a sebrali. Nás potom propustili a šli jsme dom. Po prázdninách jsem nastoupil do vinařské školy ve Valticích, ale za dva týdny sebrali pro změnu mě.“

V Kosticích byl totiž Cyril Michalica členem TJ Orel, poté, co byla tato katolická tělovýchovná organizace násilně rozpuštěna, vytvořili mladí tajnou skupinu. Ta vyráběla letáky, ničila komunistické plakáty a organizovala menší sabotáže, třeba nastražovala železa před kombajn. Nakonec se třemi dalšími zapálil v srpnu 1950 družstevní stoh.

„V té době vrcholila první etapa kolektivizace, proběhly už schůze v Týnci a Hruškách, kde se jim za přítomnosti funkcionářů z okresu a lidí od SNB a StB podařilo několik sedláků dotlačit ke vstupu. Když měla být další taková schůze v sousedních Tvrdonicích, tak jsme noc před ní ten stoh zapálili, abychom těm sedlákům dali jakousi podporu. Schůze se už potom nekonala a nátlak ustal až do další vlny združstevňování v roce 1958.“

Sobotu světiti budeš aneb Jáchymovské zatáčky. Příběh muže, který kvůli víře skončil v uranových dolech

Číst článek

Vyšetřovatelé nejprve přešlapovali na místě, jeden ze skupiny - Bohuslav Rozsypal – ovšem po čase dostal strach a chtěl s dalšími kamarádem utéct za hranice. Cyril jim to zařídil přes otce, který byl v té době zapojen do převaděčské skupiny kolem Františka Gajdy, bývalého majitele autodopravy v Lanžhotě.

Sedmnáctičlenná skupina uprchlíků byla ale těsně před uprchlickým táborem v americké okupační zóně kontrolována rakouskými četníky a ti oba nezletilé chlapce předali našim orgánům v domnění, že jen utekli od rodičů za dobrodružstvím. Při výslechu se bezpečnost dozvěděla o zapálení stohu i o Michalicovi.

„Pro mě a dalšího člena skupiny si přišli přímo do vinařské školy, 15. září (1950) asi ve tři hodiny odpoledne. První výslech byl na četnické stanici v Kosticích, seděl jsem se svázanýma rukama na židli a zapíral jsem. Asi tak v deset večer už jsem se chvěl zimou. Vyšetřovatel se mě zeptal, jestli je mi zima, a když jsem přisvědčil, tak mě začal fackovat, z jedné i z druhé strany jsem koupil nepočítaně. A znovu se zeptal, jestli je mi ještě zima… no, už ne. Ani na záchod jsem nejdřív nesměl jít, pak jsem zjistil, proč – ve vedlejší místnosti byl právě Rozsypal, který přitom měl být v bezpečí v Rakousku. Pochopil jsem, že nemá cenu zapírat, nikoho dalšího jsem ale neudal.“

Jako jediný ze čtyř pachatelů skončil ve vězení, přitížil mu právě třídní původ. „Soudce o mně tvrdil, že jsem byl vymazlený kulacký synek, který kamarády poslal za hranice, aby je tam vycvičili na diverzanty, ale sám jsem prý byl zhýčkaný, a proto jsem zůstal doma.“ Od břeclavského soudu putoval Cyril Michalica nejprve asi na dva měsíce do brněnské věznice na Cejlu.

Když vojáci dostali pušky, plakali radostí aneb Kde domov můj?

Číst článek

„Tam jsem se setkal i s plukovníkem Josefem Robotkou (významný představitel protinacistického odboje, jeho údajná protikomunistická činnost nebyla nikdy řádně prokázána, pozn. aut.), byl už odsouzen a pobýval v cele smrti, které sousedila s tou naší. Každé ráno jsem mu vynášel záchodový kbelík s bachařem v zádech, takže jsme spolu nikdy nepromluvili, maximálně jsme vyměnili pohled, stál tam vždy v pozoru, hrdý a nezlomený. Asi před dvěma léty jsem ty vzpomínky vtělil do jedné ze svých básniček, těch jsem napsal přes dvě stovky, některé se objevily i v tisku.“

Další štací Cyrila Michalici se stalo nápravné zařízení pro mladistvé, nově upravené ze zámku v Zámrsku na Orlickoústecku. Adaptace byla poměrně snadná, u objektu se čtvercovým půdorysem a vnitřním dvorem stačilo dát na okna mříže. Naopak život za nimi byl velmi tvrdý. Některé momenty byly ale překvapivě komické.

„Vychovávali nás podle Makarenka, tedy kromě práce jsme měli i různé zájmové kroužky. Já jsem hrál v dechovce a ta byla velmi populární – jako nepřátelé režimu jsme účinkovali venku třeba při prvním máji a dalších oslavách. A pak nás přihlásili i do soutěže tvořivosti mládeže a my jsme nakonec vyhráli celostátní kolo. Teprve pak si soudruzi uvědomili, že by to byla obrovská blamáž, kdyby byli první v republice vězni. Tak se nám sice omluvili, ale jako vítěz byl vyhlášen někdo jiný.“

Paměťová stopa 10 Převaděč from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

Ještě paradoxnější situaci, ale s mnohem lepším koncem, zažil Cyril Michalica poté, co krátce pro propuštění na svobodu nastoupil základní vojenskou službu u pomocného technického praporu v Plzni. Při jednom návratu z práce se výrazně opozdil za zbytkem útvaru, a když zjistil, že už je stejně nedožene, odskočil si ve městě na pivo. Štamgasti ho hned pohostili, protože celá Plzeň pétépákům fandila, a tak se do kasáren vrátil až po dvou hodinách. Vymluvil se na svoji chromou nohu, ale jeho veliteli se to nezdálo a hned druhý den ho poslal do Vojenské nemocnice.

„Když sestřička v ordinaci sepisovala nacionále, tak si všimla, že jsem od Břeclavi, a zeptala se, jestli znám Lednici. A když jsem přisvědčil, tak hned začala doktorovi líčit, že tam nedávno byla na hodech, kde se chlapi při rvačce na nože pořezali v obličeji a ona jim to sešívala. Hned přestala psát, postavila na kafé, vykládali jsme si o památkách v okolí.

Rozsudky smrti vytiskli ještě před soudem, Morávku měl stihnout osud Lidic

Číst článek

Doktor mi napsal seznam nejrůznějších specializovaných vyšetření a po celém tom kolečku se jsem měl zase dostavit do té první ordinace. Tam už ráno v čekárně sedělo několik důstojníků, a když přišel doktor se sestrou, tak ta na mě hned kývla a řekla, ať jdu dál. Tak jsem šel dovnitř a všichni ti lampasáci hleděli, že nějakej uchál a ke všemu pétépák jde jako první.“

Co bylo ale nejpodstatnější, výsledkem prohlídek bylo trvalé zproštění vojenské služby ze zdravotních důvodů. Na svobodě však Cyril Michalica jen obtížně hledal práci – byl zaměstnán jako dělník a horník na Ostravsku, později jako traktorista, na „soudružské upozornění“ ale musel tuto práci zase opustit.  Přesto se mu podařilo oženit, dnes žije s manželkou v Hlohovci necelých dvacet kilometrů od rodných Kostic.

A přestože se mu ani po roce 1989 nepodařilo dosáhnout plné rehabilitace, protože ta se podle Nejvyššího soudu ČR na trestný čin obecného ohrožení nevztahuje, přinesla mu snaha o ni jednu velkou úlevu. Ještě před svým zatčením se totiž Cyril Michalica dozvěděl, že převaděč Gajda byl zastřelen bezpečností a pohraničníky u Lanžhota.

Desítky let ho trápilo svědomí, protože byl přesvědčen, že k tomu přispěly právě výslechy chlapců, které on přes svého otce Gajdovi doporučil. Teprve po roce 1989 při pátrání v archivech zjistil, že vše bylo jinak – Gajdovu cestu vyzradil jeden z agentů StB působících v Rakousku.

Michalica bonus from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme