Komunisté poslali kvůli odbojáři do vězení celou rodinu. Nejmladší Věře bylo tehdy 17

Narodila se ve stejném roce, kdy na svůj úřad abdikoval „prezident Osvoboditel“ T. G. Masaryk. Značnou část dětství prožila za nacistické okupace, její osud ovšem negativně ovlivnila až následná komunistická diktatura. V 17 letech byla odsouzena jako mladistvá ke dvěma a půl roku vězení za vyzvědačství, přitom proti režimu neudělala vůbec nic. V očích tehdejší justice byla ovšem jednoznačně vinna.

paměťová stopa Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Neřídila se vzorem čítankových sovětských pionýrů a neudala vlastní rodiče, kteří ukrývali dalšího příbuzného, britského agenta-chodce. Součet všech trestů dosáhl 74 let, tedy délky celého lidského života.

‚Postel plná uprchlíků.‘ Helenu Medkovou přivedl mezi disidenty klavír

Číst článek

Osudný den má Věra Jiráková v živé paměti dodnes, přestože od něj uběhlo už více než 67 let. 12. února 1952 se šestnáctiletá dívka vracela z práce v modřické Biochemě domů do Nosislavi a po cestě se stavila v rodině své sestry v Želešicích, kam nesla nějaký dopis.

„Když jsem přicházela k jejich baráku, viděla jsem hlouček lidí a říkala jsem si, co se děje. Pak jsem přišla blíž a oni debatovali o tom, že je pozatýkali. V tu ránu jsem se obrátila, šla jsem pěšky zpátky do Modřic, autobusem domů a hned jsem všem řekla, co se stalo,“ vypráví.

„Otec ještě nebyl doma, měli jsme tehdy malé hospodářství a on zrovna odevzdával mléko. Když se vrátil, šla jsem mu otevřít a ani ne za deset minut někdo zvonil. Byli to estébáci, že máme jít hned všichni s nimi. Zrovna jsme zabíjeli prase, všechno jsme museli nechat být. Říkali, že za týden budeme zpátky. A ono to trvalo několik roků.“

Švagr v odboji

Zatčení přitom nebylo pro rodinu Hejtmánkových až tak velkým překvapením. Jedna z Věrčiných sester Eliška se provdala do nedalekých Želešic za Věroslava Slámu, který se brzy po únoru 1948 spolu s bratrem Cyrilem zapojil do protikomunistického odboje.

Skupina, ve které působili, pomáhala ohroženým lidem utéci za železnou oponu a posílala na Západ různé informace. Po prozrazení se Cyrilovi podařilo uprchnout, v Rakousku začal spolupracovat s britskou tajnou službou a vrátil se jako agent-chodec. Na našem území byl ale zadržen, Státní bezpečnosti naoko přislíbil spolupráci jako dvojitý agent, ale hned po návratu do Rakouska Britům vše prozradil.

Chtěla pomoci svému učiteli, skončila však ve vězení. Půl roku byla na samotce

Číst článek

StB se tedy rozhodla pozatýkat všechny příbuzné, včetně Hejtmánkových, u kterých se Cyril Sláma asi půl roku skrýval.

Se zavázanýma očima

„Bydleli jsme blízko kostela a on chodil do toho kostela a odtud vysílal. Došlo to tak daleko, že ho někdo odhalil, a tím pádem vyšlo najevo, že k nám chodí. Byl u nás párkrát, tak přece ho rodiče nevyhodí, byl z přízně. Mně pak dávali při vyšetřování za vinu, že jsem neoznámila, co naši dělají.“     

Rodinu naložili do auta a vyrazili směrem k Brnu. Než vjeli do města, všem zavázali oči, teprve později se dozvěděli, že skončili v nechvalně známé vyšetřovně StB v Příční ulici. Od Věry ale mnoho informací nezískali.

„Když jsem nechtěla mluvit, tak mě málem doliskali. Chytali mě, cloumali se mnou, ale vždyť já jsem nic nevěděla. Já jsem byla jako děcko, tak co bych se starala o takový věci? Byli jsme v celách každý zvlášť, ale když jsme šli po schodech k výslechu, tak jsme se potkávali. Stále se zavázanými očima, ale já jsem si vždycky nechala takovou škvírku, abych viděla. Tak jsem poznala, že je tam i maminka. Na cele jsem byla sama, pocit z toho jsem měla strašnej, jako mladá holka, ale co jsem mohla dělat?“

Co nešlo vyvěštit

Když skončilo vyšetřování, putovala Věrka do věznice pro mladistvé v Tišnově. Tam jí alespoň trochu ubíhal čas, spolu s ostatními pletla z lýka vložky do bot. Asi týden před soudem ji převezli zpět do Brna do věznice na Cejlu.

„Zavřená jsem byla ve veliké místnosti, kde byla hromada vězňů – mladí, staří, všichni pohromadě – už si ani nepamatuju, kolik nás tam bylo. Takže to bylo trošku lepší než na Příční, protože tam jsem byla sama. Tady jsme si mohli aspoň povídat, takže jsme se trochu zabavili, protože nebylo žádné zaměstnání. Byla tam se mnou starší paní, mluvila trochu jak věštkyně. Říkala, co mě čeká, povídali jsme si spolu, takže nám to trochu líp ubíhalo.“

Výši trestu pro Věru a ostatní souzené ale zřejmě nevyvěštila. 21. října 1952 vynesl soud v Brně velmi přísné tresty nad celkem třinácti obžalovanými. Věřin otec dostal deset let, matka polovinu, nejstarší sestra sedm a prostřední šest let. Její manžel – Věroslav Sláma – byl odsouzen k celkem 25 letům vězení, jeho otec ke 20 a matka k 11 letům.

Hlavou proti betonu: Příběh architekta, který zasvětil život záchraně památek

Číst článek

Na konci seznamu byla nezletilá Věra Hejtmánková se dvěma a půl roky. „Dohromady jsme dostali 74 let, v tom dvaapadesátém roce říkali, že to byly nejvyšší palety, které dávali. Cítila jsem se ukřivděná, že mě zavřeli, říkala jsem si, že si to nezasloužím, že jsem mladá, ale komunistům to bylo jedno.“

Za mřížemi 

Rodinám byl rovněž konfiskován veškerý majetek. Dvě Cyrilovy děti skončily v dětském domově, o Věroslavovu dcerku se postarala sestřenice. A Věra putovala do výchovného ústavu pro mladistvé v Zámrsku.

„Na podmínky v Zámrsku si nemohu stěžovat, tam to bylo dobrý, byli jsme tam samí mladiství za nejrůznější delikty – krádeže, prostituci a takový věci. Ale byla jsem mezi vrstevníky a pracovali jsme na zahradě skoro celý rok. V zimě jsem byla v šicí dílně, kde se opravovaly montérky a takový věci a tam jsem se ledasčemu naučila.“

Propuštěna byla o půl roku dřív na základě žádosti jejího přítele, za kterého se později v roce 1956 provdala. Protože rodiče byli ještě stále ve vězení a sama byla naprosto bez prostředků i střechy nad hlavou, vydala se k maminčiným rodičům do sousedních Nikolčic, brzy ale začala cítit, že tam nemůže být dlouho.

Případ Věry Sosnarové: zpochybněná legenda, vězeňkyně gulagu či oběť vlastní fantazie?

Číst článek

„Zůstalo mně jen to, co jsem měla na sobě, bez peněz a bez všeho jsem tam přišla. A to víte, že staří lidi už mají svůj život. Ani jsem tenkrát moc vařit neuměla, občas něco jsem nachystala, občas jsem šla něco nakoupit do obchodu. Říkala jsem si, že tam nemůžu být bez prostředků, necítila jsem se ve své kůži!“

Zanedlouho si našla místo jako prodavačka v Pramenu, pracovala i několik měsíců po svatbě, než se jí narodilo první dítě. A pak už se začali z komunistických kriminálů postupně vracet jednotliví příbuzní, kteří museli řešit stejné problémy se zaměstnáním, bydlením a znovu navazovat rodinné vztahy.

Pouze Cyril Sláma už se do republiky nikdy nevrátil. StB jej pronásledovala i v zahraničí a tak se nakonec pod novým jménem ukryl až v Zimbabwe, kde v roce 1988 zemřel. Čtyřiaosmdesátiletá Věra Jiráková dnes žije se synem ve Vojkovicích a doma má i vyznamenání od ministra obrany za účast v protikomunistickém odboji.

„Nevím, jestli na to, co tehdy naše rodina dělala proti režimu, můžu být hrdá. Ale žili jsme tehdy v nesvobodné zemi a trpěli jsme za to, že jsme se proti tomu bránili. A nejvíc mi vadí, že někteří lidé spojení s tou dobou ‚z druhé strany‘ se dnes tváří, jako by se nic nestalo. A to byli naši lidé, a jak ostatním ubližovali!“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme