‚Kulacké‘ děti dřely do úmoru na poli. Život Marty Zápotočné ovlivnilo odsouzení jejího otce
V jedenácti letech uslyšela v soudní síni, že její otec má být jako kulak popraven. Prezident Klement Gottwald sice nakonec udělil bývalému důstojníkovi československé armády a veliteli jedné z partyzánských skupin na Vysočině milost, smrt si ale na Josefa Schrammla počkala pouhé tři roky – v roce 1955 utrpěl smrtelný úraz při práci v uranovém dole.
Odsouzen komunistickým režimem byl však nejen on, ale i celá rodina. Manželka jen těžko hledala práci, děti měly téměř znemožněné studium. Nejstarší z nich Marta Zápotočná přesto zvládá svůj osud až dodneška s úsměvem a dobrou myslí. Láska k bližnímu není pro ni jen pouhou frází, ale skutečným životním krédem.
‚Vyučoval jsem jazyk imperialismu.‘ Profesor Peprník se stal ze samouka prestižním anglistou
Číst článek
Když Marta Schramlová spatřila v roce 1941 poprvé světlo světa, staral se její otec o zemědělskou usedlost v Klatovci na Telčsku, byť to nebyla jeho původní profese ani životní cíl. Byl totiž vojákem z povolání, Němci ovšem hned po zabrání zbytku republiky v březnu 1939 poslali všechny příslušníky naší armády „domů“.
Josef Schraml poté působil nejprve jako vyšší úředník, v létě 1940 se ale oženil a přestěhoval se k manželčiným rodičům. Sám totiž pocházel rovněž z rolnické rodiny v nedalekém Hubenově.
„Tatínkovi rodiče tam měli menší hospodářství, ale on vystudoval nejprve gymnázium v Jihlavě a pak šel do Hranic studovat Vojenskou akademii. Maminka měla hospodyňskou školu v Telči. Tam se dívky učily ruční práce, vaření a tak. Když školu navštívil prezident Masaryk, tak ho maminka obsluhovala, udělali i výstavku na jeho počest, vyrobili třeba různé chaloupky z perníku apod. Rodiče se brali někdy v červnu nebo červenci 1940 a tatínek pak pomáhal na statku maminčiným rodičům. Ti pracovali celý život od nevidím do nevidím. Současně ale spolupracoval s partyzány na Vysočině. Zásoboval je jídlem. Občas porazili třeba krávu, udělali z toho salámy a ty pak nosili sovětským partyzánům, později sám velel jedné skupině.“
Oddálila smrt jen o tři roky
Po osvobození republiky se Josef Schraml opět vrátil ke své původní profesi, přečkal i první vlnu poúnorových čistek, nakonec ale musel armádu opět nedobrovolně opustit právě v době, kdy měl být povýšen na majora.
Bývalý velitel výcvikového střediska v Českém Krumlově (později byl přeložen do Českých Budějovic) skončil jako dělník u českobudějovických Pozemních staveb. A také těžkosti v rodinném hospodářství na sebe nenechaly dlouho čekat, protože maminčini rodiče odmítli vstoupit do JZD.
„Jako kulaci dostali hrozný dodávky, které nebyly možno splnit. Pak někdy v polovině října 1952 sebrali maminku, když jela k doktorovi na vyšetření, protože byla nemocná. Domů se už nevrátila, zůstala ve vazební věznici v Třešti. Přišla až na Štědrý den 1952. To byl pro mě nejkrásnější Štědrý den v životě. Byla hubená, nemocná, ale byla doma.“
Mnohem horší osud však čekal Martina tatínka. Ten byl zatčen o týden později a domů už se nevrátil nikdy. Soud v Třešti vynesl za nesmyslná a vykonstruovaná obvinění (například, že s dalšími pachateli roznášel po okolí nakažené slepice) trest smrti.
„To bylo na přání obce. Ve skutečnosti to chtěli jen tři lidé, ostatní nebyli zlí. Ale my jsme předtím vyhořeli a poté jsme postavili nový kravín, který oni potřebovali pro dobytek v JZD, tak se jim to náramně hodilo. Udělal z toho velkou bublinu. Tatínek se odvolal, ale nejvyšší soud v Praze trest potvrdil a byl pak tři měsíce na cele smrti. Představte si to. To muselo být hrozný, když nevěděl, kdy pro něj přijdou.“
Rodina nakonec osobně intervenovala v prezidentské kanceláři a Josef Schraml dostal milost v podobě doživotního trestu vězení. Ten si začal odpykávat nejprve na uranových šachtách v Ostrově na Karlovarsku, nakonec byl ale z trestu přeložen na Příbramsko.
„Říkali, že se tam bavil se Schwarzenbergovým strýcem, co tam byl taky zavřený, dostal upozornění, že s ním nemá mluvit, ale otec se s nim bavil dál, tak ho přendali na ten Bytíz (největší uranový tábor v Československu, kódové označení NPT-Z - pozn. autora). A tam tatínek v květnu 1955 zahynul. Při práci v dole se utrhl nějaký kámen, rozdrtilo mu to hlavu a hrudník, zemřel na udušení a vnitřní krvácení. Jeho tělo nám nepředali, jen sdělili, že byl 31. května pochován v Příbrami. Za určitý čas ostatky zase vykopávali a moje teta, tatínkova sestra, se tam domluvila s hrobníkem. Tatínek byl velký, tak podle dlouhých kostí to odhadla, dovezla je domů, ale jestli to byl tatínek… Dali jsme je tady do hrobu.“
Pěst revoluce drtila příbuzné
Krutost komunistického režimu ovšem cítila po dlouhou dobu celá rodina. Prarodiče, majitelé zemědělské usedlosti v Klatovci, nedostali do smrti ani korunu důchodů.
Úřady si nejprve nechaly zjistit příjem jejich dcer a zeťů a pak rozhodly, že je mohou živit jejich děti, až do smrti se o ně starala jedna z dcer.
Martina matka nemohla dlouho sehnat práci, vždy krátce po nástupu ji zase propustili: „Jeden rok brala vdovský důchod, pak jí ho zase sebrali, že tatínek měl vysoký trest. Potom byla zaměstnaná, ale dávali jí nejhorší práci u strojů, na kterých nechtěl nikdo pracovat. A já jsem třeba měla velkou chuť na indiánka, který stál korunu. Ale vzpomněla jsem si, že maminka musí vzít sto kusů do ruky, aby si vydělala korunu šedesát, tak mě ta chuť zase přešla.“
Sama Marta a její mladší sourozenci museli v 50. letech ještě jako školáci vykonávat téměř všechny práce v hospodářství, protože kulakům neměl nikdo cizí pomáhat.
„Já jsem musela dojit krávy, na poli jsem stavěla mandlíky, chodili jsme pást krávy. Bylo mi líto, že děcka jezdily na kole a já jsem musela makat. A v poledne, když jsem šla k obědu, tak jsem si často místo jídla šla raději na chvíli lehnout, jak jsem byla utahaná. Ale člověk byl mladý, tak to vydržel.“
Ještě horší to ovšem bylo s budoucností všech dětí. Nejstarší Marta se ještě před tatínkovou smrtí ptala v jednom dopise, co by měla v životě dělat. Odpověděl jí, že nejlepší by pro ni bylo gymnázium, ale s tím kvůli němu nemůže počítat, ať raději zkusí zdravotní školu. Nejprve se přihlásila v Jindřichově Hradci, přestože měla nejlepší známky ze všech přihlášených, přijata nebyla.
„Tak jsem si dojela do Jihlavy a pan ředitel Kadlec mě vzal. Ale každý rok jsem marně žádala o stipendium, přestože jsem měla dobrý známky. Vždycky potřebovali mít z obce – z Počátek – posudek. Dokonce ještě v roce 1958, když jsem vstupovala do maturitního ročníku, jim obec odpověděla, že mě mají propustit ze školy. Ale ředitel řekl, že jsem dobrá žákyně, takže jsem mohla odmaturovat.“
O dva roky mladší bratr se už ale nikam nedostal, prý když už se jedna dostala, tak že to není možný. Jen s velkou milostí se vyučil automechanikem a až později si dodělal večerní strojní průmyslovku.
Nejhorší to měla sestra. Ta už se nemohla dostat vůbec do žádné školy. Sice jí říkali, že je studijní typ, ale když přišel posudek z Počátek, tak se jí profesor zeptal: ‚Víte, proč nemůžete studovat?‘ A ona jen kývla hlavou, že ano. A to už byl tatínek čtyři roky po smrti, pořád se to táhlo!
Maminka se potom dozvěděla, že by se Hana mohla při práci vyučit dámskou krejčovou v ústavu pro tělesně vadné v Brně-Králově Poli (tehdy Ústav sociální péče pro tělesně postiženou mládež v Brně, dnes Centrum Kociánka - pozn. autora). Sestra tam tedy šla, ale bylo to pro ni obrovské trauma. Sama sice v dětství prodělala křivici, ale jinak byla zdravá. A tam se denně setkávala s děckama, co se jen plazily po zemi. Vždycky když jednou za měsíc přijela domů, tak se šla nejdřív na mez vybrečet, jak jí to bylo všechno líto, a teprve pak šla k nám. Ale po vyučení se jí taky podařilo dostat na textilní průmyslovku v Heleníně (evidenční část Jihlavy, osada kolem tamní textilní továrny, ze které později vznikla právě zmíněná textilní průmyslovka - pozn. autora), dokonce v denním studiu s maturitou.“
Životním zkouškám čelila s dobrou náladou
To už Marta několik let pracovala ve zdravotnictví, kde během života vystřídala celou řadu míst. Čtyři roky pracovala v nemocnici na očním a ušním oddělení, kde připravovala nástroje a materiál pro operace, po mateřské nastoupila na několik let do jeslí.
Pak byla zaměstnána v ordinaci okresní dorostové lékařky a nakonec „zakotvila“ u rentgenu, kde zůstala téměř 30 let až do důchodu, ve svých 41 letech ukončila druhou maturitou další studium nezbytné pro tuto profesi.
„Tam bylo hezky, i když byly taky horší dny a práce byla náročná, ale dělala jsem ji moc ráda. A bývalé kolegyně, co tam vodily děti, dodnes vzpomínají, že jsem se vždycky usmívala, nikdy jsem nebyla nazlobená, že musím pracovat. Třeba v sobotu ráno jsem šla do práce a v pondělí odpoledne jsem se vracela. Tahem ve dne v noci, za šest Kčs hrubýho na hodinu, o svátcích to bylo devět Kčs, jinou možnost jsem neměla.“
Ještě před odchodem do důchodu si udělala několikaměsíční pracovní přestávku, když se jako evangelička v jednom z biblických kursů dozvěděla, že jistý Adolf Linka v Německu shání hospodyni.
Byl to neobyčejně nadaný vynálezce v oboru textilních strojů původem z Československa, kde v roce 1945 zažil útrapy kvůli německému otci. Pak byl na několik let rehabilitován a dostal se do výzkumu, ovšem později byl komunistickou justicí odsouzen za údajnou hospodářskou sabotáž na osm let.
Většinu trestu si odpykal v uranových táborech stejně jako Martin otec a tři roky po propuštění raději v polovině 60. let emigroval, protože Státní bezpečnost ho stále tvrději tlačila ke spolupráci.
„Byl výborný, moc hodný pán. Měli textilní továrnu, věnoval se tomu celý život, i doma měl vynálezy. Postavil si takový malý stávek a pracoval na něm, utkal mi krásnou šálu. A ta starost o jeho domácnost, to zase nebyla práce, ale spíš radost. Když jsem uvařila, uklidila, tak jsem šla na terasu, tam celý odpoledne svítilo sluníčko…
Vše, co jsem zažila, jsem dokázala zvládnout pomocí lásky k bližnímu. I když život byl těžký, mnohdy jsem si poplakala, tak to všechno škaredý mám už jenom jako zlý sen, ve všem se snažím vidět to lepší. I teď, když jsou lidi rozčílení, tak já se nebojím. Na co se budu dopředu bát, když nevím, jak to bude. Tak proč bych se bála? A proč jsou lidé zlí? Protože nemají v srdci lásku a neumí se zaradovat třeba z maličkostí. Mám radost, když svítí sluníčko, ale i když začne déšť, ten je přeci taky potřeba. Když napadne sníh… prostě se dovedu radovat. A i když je těžko, stačí si říct, že zase bude lepší. Nikdy není tak zle, aby nebylo zase dobře!“
