Hitlerův obraz nestárnul aneb Spali jsme oblečeni, abychom mohli utéct
Narodila se v době, kdy už Československo čelilo jasné hrozbě ze strany nacistického Německa. Během války byl do odboje zapojen otec i strýc, na jejich statku navíc pracovala sestra parašutisty Jana Kubiše. Na rodinu dopadl i nástup komunistické diktatury. Spisovatelka Ludmila Klukanová napsala přes dvě desítky knih, v řadě z nich se právě snaží zachytit složitou dobu a různé lidské charaktery zaniklého selského stavu na Vysočině.
Ludmila Šabatová (provd. Klukanová) byla nejstarší ze tří dcer sedláka Rudolfa Šabaty a jeho ženy Růženy. Rodina už po několik generací hospodařila na 18 hektarech v Lipníku u Hrotovic. Otec byl členem Agrární strany, Sokola a během nacistické okupace působil v odboji na Vysočině.
Ještě než nastoupila do první třídy, začala si naplno uvědomovat, v jak nebezpečné době žije: „V červnu 1942 se ženil strýc Karel, maminčin bratr, jelo se bryčkama do Valče do kostela. Když jsme se vrátili, čekali už muzikanti a po obědě měla být velká sláva. Ale přišel někdo… tatínek říkal, že to byl starosta, já jsem si pamatovala, že to byl asi někdo ze dvora, snad správce... prostě přišel mezi vrata a oznámil, že Heydrich právě zemřel, že začíná státní smutek a žádná muzika a nic nebude.“
Před 79 lety Kubiš s Gabčíkem zaútočili na Heydricha. Británie v reakci odvolala podpis mnichovské dohody
Číst článek
Dolní Vilémovice a Lipník dělí sotva tři kilometry, nebylo tedy nic zvláštního na tom, že jedna dívka z Vilémovic sloužila na Šabatově statku. Tedy nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby se dotyčná nejmenovala Jitka Kubišová a nebyla sestrou parašutisty Jana Kubiše.
Paní Ludmila má dodnes v živé paměti, jak si právě k nim do statku pro Jitku přišli Němci: „Byly jsme samy doma s babičkou od tatínka a přišel k nám voják, nebo kdo to byl. Za chvíli se objevila Jitka, buď pro ni poslali, nebo za ní jeli na pole. Chtěla se umýt a převléct po práci na poli, tak si šla do světnice pro šaty a on neustále chodil za ní. Dokonce když se chtěla zavřít v komoře, aby se umyla, tak prostě bouchl do dveří a stál tam a čekal, až se obleče. Když odcházela, tak se babička zeptala: ‚Kdy ji pustíte? Jsou žně, my ji potřebujeme!‘ Němec na to vůbec nereagoval, naložili ji do auta před domem a jeli ještě pro její sestru, která sloužila v Myslibořicích.
Odvezli je do Terezína, odtud jsme dostali jednou dopis, jak zle tam zachází s lidmi. Později jsme dostali i balíček, ve kterém byla Jitčina kabelka a v ní malý moták s pozdravem pro nás a dva malí zajíčci ušití pro mě a mladší sestru. Dlouho jsme je měli, ale v padesátých letech se někde ztratili, což mě dodnes mrzí, protože to byla památka na Jitku Kubišovou.“
Dětství ve stínu šibenice
Němci ale nezatýkali jen v Kubišově rodině. Jeden z bratrů Jana Kubiše Jaroslav požádal už po vyhlášení stanného práva strýce Karla, jestli by nemohl ukrýt parašutistu Františka Pospíšila (velitele výsadku Bivouac), který byl prakticky od seskoku koncem dubna 1942 v hledáčku gestapa. Karel Denemarek Pospíšila tajně ubytoval přímo ve stavení ve Vilémovicích, ale když do vsi přijelo gestapo pro Kubišovy, Pospíšil utekl a chodil pak jen jednou za dva až tři týdny pro jídlo.
Nakonec byl za pomocí Karla Čurdy a dalšího konfidenta gestapa zatčen a krátce poté i ti, kteří mu pomáhali: „Někdy v březnu 1943 zatklo gestapo Karla, prohledalo dům, nalezlo revolver s náboji, který měl. Odvezli ho a v létě – asi v červenci - přijeli pro babičku, dědouška i pro Karlovu ženu, kterou si vzal před pouhým rokem, vzali je jako rukojmí. Karla odsoudili k trestu smrti a v dubnu 1944 popravili v pankrácké sekyrárně, dědeček a babička zahynuli v koncentračním táboře. Jen Karlova žena přežila, ta zůstala celou válku ve věznici v Brně na Cejlu.“
To vše byly pro malou školačku skutečně zdrcující zážitky. Vše zlé si spojovala především s Adolfem Hitlerem, jehož obraz visel ve třídě: „Každý den jsem se na něj dívala a čekala jsem, kdy začne stárnout. Protože kdyby stárl, tak umře a konečně bude po válce. A on nestárl a nestárl! Pro děcko to byly skutečně děsivý léta - večer se musely zatemňovat okna, teď ta rušička (při poslechu zahraničního rozhlasu, pozn. autora), skučelo to, tatínek měl ucho na rádiu. Pak někam odcházel a vracel se někdy až k ránu, protože pracoval v odbojové skupině. Takže jsme měli neustále strach, že si přijdou i pro nás.
80 let po sestřelení. Při vykopávkách bombardéru RAF v Nizozemsku se našly ostatky československých letců
Číst článek
Dokonce jsme ode dne, kdy odvezli babičku a dědouška z Vilémovic, spávali oblečení a vedle na židlích jsme měli přichystaný čepice a další věci, co jsme si měli rychle vzít a utéct. Ve mně tehdy vyrostla tak strašná hrůza z Němců, že dodnes se toho nemůžu zbavit. I když jsem se vlastně potom přivdala do rodiny, kde moje tchýně vždycky tvrdila, že maminka byla Česka, ona že je Češka, ale nebyla to pravda, byla Němka. Ale protože věděli, jak já trpím tímhletím hrozným syndromem, tak to přede mnou tajili. Abych to vůbec snesla, že můj manžel Pepa byl poloviční, nebo tedy čtvrtinový Němec.“
Střídání diktatur
Pro Ludmilu tedy květen 1945 znamenal obrovskou úlevu, v mysli má dodnes živé vzpomínky na pestré krojované slavnosti a další akce, kterými místní přivítali návrat svobody. Nikdo tehdy ještě netušil, že skutečná svoboda vydrží jen necelé tři roky a že slibované „světlé zítřky“ budou mít zcela jinou, zlověstnou podobu.
A byla to právě Vysočina, kde komunisty prosazovaná kolektivizace zemědělství vyvolala snad největší odpor a vedla k nejtvrdším represím – patrně proto, že po generace tvrdě obdělávaná málo úrodná půda přirostla svým vlastníkům o to více k srdci. Nicméně i na malých vesnicích jako byl Lipník s pouhými třemi stovkami obyvatel a hospodářstvími do 20 hektarů se postupně vzedmula silná vlna sociálního napětí.
Mezi obyvateli byli vedle sedláků i drobní chalupníci a zaměstnanci továren v nedaleké Třebíči, i ti však měli obvykle aspoň nějaké to políčko. A komunistickým agitátorům se dařilo lidi stále více rozeštvávat: „Já jsem například kamarádila s jednou holkou z chalupy, ti pracovali i na našich polích. Spolu jsme jezdili do Myslibořic do měšťanky. Její otec byl na sjezdu malorolníků, kde Ďuriš na Staroměstském náměstí v Praze vyhlásil zásadní změny ve vlastnictví půdy (Július Ďuriš, poválečný ministr zemědělství za KSČ, iniciátor revize prvorepublikové pozemkové reformy, pozn. autora) a kde byli přítomni všichni stoupenci toho nového režimu.
My jsme se vždycky celou cestu hádaly, jak jsme jely vedle sebe na kole, protože ona říkala: Všechno, co máte, patří nám, vy jste nám to ukradli! A já zase jsem se bránila: Jak to, že jsme to ukradli, vždyť to je stavení, které jsme zdědili po dědouškovi a babičce, ti to zase zdědili po jiných. A to takhle šlo pořád!“
‚Z obránců socialismu okupanti.‘ Československo před 30 lety opustili poslední sovětští vojáci
Číst článek
Zlá doba však přinesla Ludmile i jedno pozitivum – na venkovské školy se dostali vzdělaní učitelé, kterým nový režim znemožnil působit v Praze a dalších velkých městech. Zejména ji uchvátily hodiny češtiny, kde se dozvídala o klasické i moderní světové literatuře, v jiných hodinách zase o předních historických osobnostech.
Přestože byla od malička vášnivou čtenářkou a doma měli spoustu knih, otec odebíral Literární noviny a byl členem Evropského literárního klubu, nyní se jí začaly otevírat zcela nové obzory. Touha studovat knihovnictví či jiný humanitní obor však okamžitě narazila na tvrdou realitu doby – dcera z „kulacké“ rodiny dostala po absolvování měšťanky umístěnku do jedné z třebíčských továren.
Tam nakonec nenastoupila – otci se podařilo přesvědčit úřady, že ji potřebují doma v hospodářství, o které se v té době mohli starat už jen rodiče (samostatně hospodařící rolníci nesměli zaměstnávat další osoby) spolu se starou babičkou a dvěma mladšími sestrami.
Souhlas byl ale podmíněn studiem na roční rolnické škole: „To tak měli (komunisti) zařízený, že tam musely děcka těch sedláků. Ráno jsme tedy odjeli do Třebíče do školy, vrátili jsme se ve čtyři v pět odpoledne, takže dospělí byli stejně přes den na poli sami. My jsme snědli studenej oběd z trouby a jeli jsme na pole do devíti půl desáté večer, dokud bylo vidět. Pak zpátky domu, obstarat zvířata. Při žních přes den vypínali proud, takže byly jen noční výmlaty toho, co tatínek přes den navozil za stodolu. Horko, obilný prach stál ve stodolách jako deka. Chodily kontroly, jestli se mlátí, kolik je pytlů… Všechno se muselo odevzdat, taky mlíko, to taky kontrolovali.“
Padesátá léta stále před očima
Dodávky byly cíleně likvidační, a kdo nesplnil, hrozila nejprve vysoká pokuta, pak soud a v konečné fázi vystěhování. Rudolf Šabata si však nedokázal představit, že by rodina přišla o usedlost, kterou zvelebovaly předchozí generace, celá rodina proto dřela do úmoru a co chybělo, nakupovala za své peníze po okolí a odevzdávala eráru.
Napětí mezi komunistickou mocí a sedláky na Vysočině bylo stále silnější a silnější. Zlom přinesl známý případ, který se odehrál v nedalekých Babicích a který vyvolal rozsáhlé represe jak vůči sedlákům, tak církvi. V patnácti procesech bylo souzeno více než 100 osob, vyneseno 11 trestů smrti a asi 1400 let vězení.
„Soudy probíhaly nejenom v Jihlavě a Třebíči, ale taky v Moravských Budějovicích nebo ve Znojmě. Jednou v Třebíči po vyučování jsme natrefili, zrovna když jeden z těch procesů končil. Venku čekali lidi, nejen ze zvědavosti, ale byly tam i rodiny souzených. A vyšel páter Bula (Jan Bula, římskokatolický kněz z Rokytnice nad Rokytnou, odmítl spolupráci s hlavním aktérem Ladislavem Malým a v době střelby byl už dva měsíce ve vyšetřovací vazbě, pozn. autora) a udělal rukou gesto, že dostal oprátku. Nedovedu to ani vyjádřit, jak nám tehdy bylo, nechtěla bych to prožít znovu, nechtěla… No, taková byla 50. léta!“
Komunistický antisemitismus a dcery ‚židovského buržoazního nacionalisty‘. Příběh Koskové a Vaňkové
Číst článek
Ludmila nakonec z rodinné usedlosti odešla, přestože rozhodnutí nebylo snadné - věděla, že ostatní budou muset o zachování rodového dědictví bojovat o to usilovněji. Touha po vzdělání ji ale neopouštěla a navíc ji stále více deptala atmosféra nenávisti, sobeckosti a strachu v rodné obci.
Poté, co prostřední sestra vyšla ze školy a mohla ji nahradit v hospodářství, vydala se na Krajský národní výbor v Jihlavě požádat, aby mohla vystudovat alespoň knihovnictví, zmínit vysokou školu si ani netroufla.
I to bylo rezolutně odmítnuto, přesto měla štěstí – nabídli jí studium na jihlavské zdravotnické škole. Proč? Z ideových důvodů prakticky ze dne na den zmizely z většiny nemocnic řádové sestry a stát se náhle potýkal s akutním nedostatkem personálu. Proto byly právě v té době zřizovány nové zdravotnické školy a při výběru žákyň byly úřady ochotny přimhouřit oko i nad nevhodným třídním původem.
Ludmila sice nakonec na zdravotnické škole studium nedokončila (odmaturovala až v roce 1968 po dálkovém studiu na gymnáziu), v Jihlavě však zakotvila dodnes. Provdala se za muže, který rovněž miloval literaturu, a v tehdy sotva třicetitisícovém městě konečně mohla začít naplno žít. Při administrativní práci u různých zaměstnavatelů a se dvěma dětmi zahájila svoji dráhu autorky více než dvou desítek knih různých žánrů, včetně pohádek pro děti, některé z nich byly přeloženy i do cizích jazyků.
První tituly, byť někdy s výraznými cenzurními zásahy, jí vyšly už před rokem 1989: „Mým životem byla literatura. Chtěla jsem jednak zachytit tu strašnou dobu, kterou jsem zažila, válku i 50. léta, ale hlavně to ničení přírody. Když jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech přijížděla domů a viděla, co se tam dělo, jak se kácejí celé aleje kolem struh a polních cest, zcelují se pole v obrovské lány, obrovské meliorace, kdy se odvodňovalo úplně všechno, dokonce i lesy… To si nikdo neumí představit, jak se ta krajina změnila. Když jedu za sestrami, tak mě bolí srdce, když to vidím. To už není domov, to už je něco úplně jiného, než bývalo. I to se promítá do mých knížek. Teď je to trochu lepší, ale je pořád hodně podnikavců, kteří vidí jen peníze a byznys, kteří dělají ještě větší lány, škoda hovořit.“
