Odsoudili ji za nevědomou pomoc bratranci, prala prádlo vězňům. ‚Bylo úplně od krve,‘ vzpomíná

O politiku se nikdy v životě nezajímala, přesto je držitelkou osvědčení aktivního účastníka odboje a odporu proti komunismu. Účastnila se ovšem nevědomky a zaplatila poměrně vysokou cenu – drobná pomoc bratranci a jeho kamarádovi ji stála nejen dva a půl roku života v komunistických kriminálech, ale rovněž dva zuby vyražené při výslechu a ruce zničené těžkou prací v lágru.

PAMĚŤOVÁ STOPA Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Marie Susedková před zatčením | Zdroj: Archiv Marie Susedkové

Na pobyt za mřížemi si devětaosmdesátiletá Marie Susedková přitom vzpomene každý den – dopolední zdravotní procházky jí vždy připomenou pravidelné hodinové kolečko na vězeňském dvoře. A také srdíčko z rozžvýkaného chleba, které jí věnoval neznámý muž krátce před vlastní popravou.

Marie Susedková (roz. Hrubá) po propuštění. | Zdroj: Archiv Marie Susedkové

Na svět přišla dva dny před Štědrým večerem roku 1930 na malé zemědělské usedlosti v Rozstání na Prostějovsku a domov opustila na delší dobu jen dvakrát – v obou případech nedobrovolně. Poprvé v roce 1943, kdy se z více než tří desítek obcí na Drahanské vrchovině muselo vystěhovat veškeré obyvatelstvo. Postupné rozšiřování vojenského výcvikového prostoru Vyškov mělo přitom i další cíl – v rámci plíživě prováděné germanizace Moravy propojit izolované německé ostrůvky.

Rodina Hrubých si sama musela najít nový domov ve Světlé u Jevíčka: „Moc si to nepamatuju, ale vím, že skoro všechno jsme museli nechat na místě. Byla jsem s tatínkem, když šel odevzdávat klíče od domu. Ale předtím se mu podařilo v noci odvézt do Světlé několik kusů dobytka a dva koně. Ve Světlé jsme pak hospodařili až do konce války, kdy jsme se zase mohli vrátit domů. Tam byla spoušť - okna, dveře, prostě všecko ze dřeva, taky stromy na zahradě, to bylo vytrhané, protože němečtí vojáci, co tady bydleli, s tím topili. No co, tak se znovu budovalo, pomalu...“

Nevědomky v odboji

Marie Hrubá absolvovala obecnou školu v Rozstání, měšťanku v Drahanech a rodinnou školu a nakonec i obchodní střední školu v Brně. Poté se vrátila domů a nastoupila jako účetní v místní mlékárně. Přímo odtud ji ale 3. dubna 1951 odvedla Státní bezpečnost. Pro dvacetiletou dívku to však nebyl blesk z čistého nebe.

Výrobek spoluvězeňkyň pro Marii | Zdroj: Archiv Marie Susedkové

Vše začalo o dva roky dříve, kdy k nim přijel její bratranec z Boskovic se spolužákem a týden přespávali na půdě. Tvrdili, že mají před maturitou a na venkově se jim bude lépe učit. To, že ve skutečnosti jsou na útěku za hranici, jí prozradili až při odchodu.

Marie spolu s nejlepší přítelkyní ze Sokola Františkou Jedličkovou jim pak ještě zprostředkovaly kontakt s místním krejčím Janem Hudcem, aniž by tušily, že dotyčný řídí místní odbojovou skupinu a je ve spojení i s velkou protikomunistickou organizací Světlana.

„Hudec vedl tajně několik mladých kluků, kteří tiskli na faře letáky ‚Važte si komunistů, nebudou!‘ ‚Zachraň se, kdo můžeš!‘ a podobně - rozhazovali je pak po příkopech v okolních dědinách. Dva z nich dělali ministranty a nahoře v kostelní věži měli nějaké staré rezavé zbraně po Němcích. To bylo všecko, co já jsem věděla, ale až potom. Když mě vyslýchali, tak jsem skutečně nic nevěděla a říkala jsem jim to, ale oni mi nevěřili,“ vzpomíná důchodkyně. 

Přišla o dva zuby

Marie a František Susedkovi | Zdroj: Archiv Marie Susedkové

Zatýkání v Rozstání proběhlo v několika vlnách – nejprve v září 1949 byl odveden Jan Hudec, v listopadu 1950 čtyři další místní obyvatelé včetně Františky a po dalším půlroce došlo i na Marii.

První výslech proběhl už v budově Místního národního výboru za přítomnosti místních funkcionářů. „Já jsem byla opřená u okna a viděla jsem, jak tatínek jde kolem, má hlavu v dlaních a pláče. Když mě pak vedli do auta, tak se zrovna vracely ze školy děti, které jsem cvičila v Sokole, hned se ke mně hrnuly a ti estébáci je samozřejmě odháněli. A pak ještě přišla maminka – vidím to, jako by to bylo dnes – klekla si před jedním estébákem, chytila ho za ruce, líbala mu je a prosila: ‚Vemte si mě a to děcko mně nechte doma, ona nic neudělala.‘ Samozřejmě marně.“

Výslechy pak pokračovaly ve vyšetřovně StB na Příční ulici v Brně – často v noci a stále brutálněji. Jeden z příslušníků zvaný Dlouhý Honza jí dokonce pěstí vykloubil čelist a vyrazil dva zuby. Dívka se ale stále nepřiznávala – ani nemohla, protože skutečně nic nevěděla. Teprve konfrontace s jedním členem skupiny, kterou si Marie sama vyžádala, prokázala, že o letácích, zbraních ani dalších aktivitách skupiny opravdu nic nevěděla.

Sokolky Rozstání | Zdroj: Archiv Marie Susedkové

Po pěti týdnech ve vyšetřovací vazbě na Příční pak čekala půl roku na soud v přeplněné a zapáchající cele velké věznice na nedalekém Cejlu. Spolu s dalšími vězeňkyněmi pletla z lýka vložky do bot, v cele si povídaly, nebo se společně modlily: „My jsme si daly dvě palandy k sobě a ostatní nechaly po stranách. Každý večer ty dvě palandy byly pro nás fara, vždycky jsme řekly ‚Tak, jdeme na faru‘. Kolem nich jsme si všechny klekly a modlily se: ‚Matičko boží, přišel čas, milostná matko, slyš náš hlas...‘ A jiné modlitby, delší. To byla fara, to bylo všecko naše žití.“

Přátelství ve stínu šibenice

Před soudem stanula Marie Hrubá na přelomu října a listopadu 1951 s celou dvanáctičlennou „protistátní skupinou Jana Hudce“ - ten dostal 20 let, Františku a Marii odsoudil senát jako tehdy ještě nezletilé za velezradu na pět roků vězení a ke ztrátě veškerého majetku.

Po rozsudku se obě dívky vrátily na Cejl a několik týdnů pracovaly ve vězeňské prádelně. „Byly tam obrovské bubny, ve kterých se pralo pro dva tisíce vězňů. A kdybyste viděli to prádlo, jak bylo od krve. To musí člověk zažít, popsat se to nedá. Byla tam spousta páry, takže se musela otevírat okna, která vedla na malý dvůr určený pro vycházky vězňů odsouzených k smrti. Oni jen tak šoupali nohama, protože na nich měli železné koule. Proč jim je dávali? Kam by utekli? A když měli někoho popravovat, tak vždycky v noci před tím stavěli šibenici. To nás probudilo, kolem půl čtvrté začali řvát psi a taky motocykly, aby nebylo slyšet, jak mlátí sekerama a kladivama…“

Básně pro rodiče | Zdroj: Archiv Marie Susedkové

S jedním z odsouzenců na smrt navázala Marie dokonce krátký kontakt – samotky pro tyto vězně byly totiž naproti její cele, komunikovali spolu prstovou abecedou přes malý nezabarvený kousek okna a pískáním. Dokonce jí daroval srdíčko, které v době ženské vycházky vyhodil skrz mříže na vězeňský dvůr.

„To si nedovedete představit, jaký to bylo krásný srdíčko. Z rozžvýkaného chleba a slámy, uprostřed bylo takové kolečko a tam bylo z té slámy napsané Z lásky. To bylo tak překrásné… Druhý den ještě pískal Dobrú noc má milá, dobrú noc a taky mi psal tou prstovou abecedou, že kdybych viděla jeho rozbitý tělo, že bych se na to nemohla dívat, jak mu to krvácí na zádech. A třetí den už tam nebyl, už byl popravenej. Měl 32 roků, ani nevím, jak se jmenoval...“

Zář rudé hvězdy

Z Cejlu putovaly Marie a Františka nejprve do věznice v Novém Jičíně, kde ale setrvaly jen několik měsíců, následoval další přesun do vězeňského tábora v Sučanech nad Váhom. Změna to byla rozhodně k horšímu – zatímco v Novém Jičíně dívky draly peří, na Slovensku těžce pracovaly ve vězeňském lágru v cihelně při osmi až desetihodinových směnách.

„Když jsem se pak vrátila domů, tak jsem čtyři měsíce nesměla jít dělat, měla jsem nedomykavost srdečních chlopní. Ruce mám hrozný, křivý, ani je pořádně nezavřu, jak jsou zničený. Ale na komíně tam svítila rudá hvězda, a když jsme se ptaly proč, tak nám jeden hodnější dozorce vysvětlil, že nikdy předtím nesvítila, protože se v cihelně dlouho neplnil plán. Teprve až jsme přišly my, tak se začalo plnit na 125 procent!“

Básně mamince k svátku | Zdroj: Archiv Marie Susedkové

Z vězení byla Marie Hrubá podmínečně propuštěna v prosince 1953 a podruhé a definitivně se vrátila domů do Rozstání. Za tři roky se provdala, s mužem žije už 63 let. A znovu se zapojila do činnosti v místním Sokole.

Práci našla nejprve opět v tamní mlékárně, později se stala účetní v místním Jednotném zemědělském družstvu, které bylo založeno až v roce 1957: „Přišli mě poprosit z okresu, i když okresní tajemník, když slyšel Susedková, tak nadskakoval na židli. Ekonomku JZD jsem dělala 31 let až do důchodu, postupným slučováním se z něj nakonec stalo největší družstvo v okrese s pěti tisíci hektary. Dostala jsem poukaz na zahraniční auto, Fiata 600 D, tehdy byla v Rozstání jen čtyři auta, dokonce mi v Praze dali vyznamenání jako nejlepší pracovnici na ekonomickém úseku. Ale za celou dobu, co jsem tam byla, tak jsem nikdy neřekla žádnýmu ‚soudruhu řediteli‘. Nikdy! Všem jsem říkala ‚pane‘ a všeci mě měli rádi. Dodneška musím kvůli zdraví ujít každý den kilometr pěšky, tak chodím po dvoře dokola a vždycky si vzpomenu na Cejl, na vězeňský dvůr. Celých těch 68 let, denně, denně!“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme