Rozsudky smrti vytiskli ještě před soudem, Morávku měl stihnout osud Lidic

Venuše Štefková v dětství | Zdroj: Archiv Venuše Štefkové

Za „spolupráci s nepřítelem“ se v sedmnácti dostala i s matkou před německý stanný soud. Čtrnáct spoluobviněných bylo popraveno, další tři se nevrátili z koncentračních táborů, obci Morávka na Frýdeckomístecku hrozil osud Lidic a Ležáků. Ani po téměř třičtvrtěstoletí nepovažuje devadesátiletá Venuše Štefková každodenní pomoc partyzánskému oddílu v Beskydech za něco mimořádného, ničeho nelituje a v případě potřeby by jednala naprosto stejně.

PAMĚŤOVÁ STOPA Morávka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Mladá dívka se do jednoho z center ozbrojeného domácího odboje proti nacismu dostala jen shodou okolností. Stejně jako její dva sourozenci se narodila v Doubravě na Karvinsku, otec tam pracoval jako horník a matka u jednoho místního sedláka. Jenže pak přišel podzim 1938 – spolu s německým záborem Sudet vtrhli na Těšínsko Poláci a většina československých občanů musela ze dne na den odejít jen s tím, co narychlo dokázali pobrat. Novou střechu nad hlavou našla rodina právě v Morávce v domku po maminčiných rodičích, který byl už nějakou dobu opuštěný.

Venuše Štefková v dětství | Zdroj: Archiv Venuše Štefkové

„Bylo to mnohem těžší než v Doubravě – Morávka je snad nejdelší obec v republice a my jsme bydleli na úbočí hory Travný,“ vzpomíná Venuše Štefková, tehdy ještě Madejová. „Domek byl dost malý – vlastně jen jedna větší světnice a kuchyně. V samotné Morávce bylo jen málo obchodů, tak jsme často museli do sousední vesnice Pražmo, kde byla i drogerie, prodejna oděvů nebo obuvi. Jenže za války jezdily jen dělnické autobusy, takže jsme chodili pěšky.“

V roce 1942 jí zemřel otec a o celou rodinu se musela postarat maminka. Starší sestra byla zaměstnána ve Zlíně, Venuše začala pomáhat v lese a mladší bratr pásl krávy. A právě na pastvě se s ním někdy na podzim 1944 poprvé setkali partyzáni. „Tehdy jsem nebyla doma, tak nevím, jak to probíhalo, ale přišli znovu asi za čtrnáct dní. Chtěli si někde poblíž postavit bunkr, ale to nikdo z rodiny nevěděl, jak jim pomoci, tak jsme oslovili souseda Dominika Kotáska. Ten je nejdřív ubytoval u sebe na seníku, pomáhal jim i sehnat materiál na stavbu z místní pily.“

Všichni pohromadě a každý sám

Pro obyvatele Morávky nebyla přítomnost partyzánů příliš překvapivá. Na celém území Beskyd operovala od potlačení Slovenského národního povstání celá řada oddílů sdružených do 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Stovky ozbrojených mužů se ovšem neobešly bez pravidelné pomoci místních obyvatel – především pasekářů.

PAMĚŤOVÁ STOPA

Seriál „Paměťová stopa“ představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Znáte-li zajímavé pamětníky, pošlete tip na husova10Z@gmail.com. Dokumenty připravuje Americký fond ve spolupráci se serverem iROZHLAS.cz a Českou televizí.

Skupinka asi patnácti mužů ze Sovětského svazu našla podporu u Madejových. „Kotásek měl pět malých dětí, a tak chodili každý večer k nám. Maminka vždycky navařila třeba bramboračku, nebo jsme zabili ovci, oni se najedli, ohřáli, já jsem jim mezitím vyprala a zašila oblečení a pak zase šli zpátky do bunkru. Často u nás vzpomínali na domov a rodiny, museli se vypovídat – bylo prostě poznat, že přestože je jich tolik pohromadě, tak nakonec byl každý osamocený. Jeden z nich – Štefan – říkal, že má doma na Sibiři jedenáct sourozenců a až skončí válka, pojede se na ně podívat, ale pak se vrátí sem na Morávku, protože se mu tady moc líbí.“

Jenže to už se nad Morávkou i dalšími místy stahovala mračna. Přibývající diverzní akce domácího odboje vyvolaly zběsilou odvetu nacistů. 15. října vyhlásil K. H. Frank v oblasti moravsko-slovenského pohraničí stanné právo, o měsíc později začala nechvalně známá operace Tetřev, při které Němci nasadili do terénu přes 12 000 většinou dobře vycvičených a vyzbrojených mužů. Ani takto rozsáhlá akce ale nepřinesla očekávané výsledky, a tak okupanti vsadili na osvědčenou kartu zrádců a provokatérů.

Paměťová stopa 04 Partyzáni from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

„Jednou starosta vzkázal, že mám přijít do lesa, kde jsou dva parašutisté, ty máme dát dohromady s partyzány, Kotásek to ale nedovolil, protože to bylo v noci - šel tam sám a přivedl dva muže. Až po válce jsme zjistili, že šlo o Jozefa Babiše ze Slovenska a Eduarda Farníka z Dobratic. Nám se ale představili jen krycími jmény Ondráš a Juráš, tvrdili, že původně bojovali v německé a slovenské armádě, ale na východní frontě přeběhli a po vyškolení je shodili na našem území. Dali jsme jim najíst, za to jsme dostali víno a čokoládu. Mělo nás napadnout, že z Ruska by měli spíš špek a vodku, ale byly jsme s maminkou obyčejné ženské, nebylo rádio ani noviny, ledacos nám došlo až po válce.“

Oba údajní parašutisté se tedy dostali k partyzánům a jejich přítomnost se záhy začala projevovat: „Po nějaké době mi jeden z chlapců řekl, že od té doby, co ti dva přišli, se v oddíle zhoršila nálada a často dochází k různým sporům.“ To nejhorší ale mělo teprve přijít.

Při návratu z jedné akce na Těšínsku byl oddíl zaskočen Němci a ti jej pronásledovali až skoro domů. Za pár dní pak začalo zatýkání. „Němce vodil Vasil Dunajovský, Ukrajinec, kterého chytili a on jim pak ukazoval, kudy chodili, u koho byli a co tam dostali. 9. prosince pak zaútočili přímo na bunkr v lese. Kde je ukrytý, jim prozradil lesník Josef Liberta, kterého spolu se synem zatkli mezi prvními.“

A o tři dny později byla zatčena i Venuše Madejová a její matka. Spolu s dalšími ženami je nahnali do obecního hostince. Nevěděly ale, že zatčení muži jsou hned ve vedlejší místnosti, kde je brutálně vyslýchají. „Až jsme najednou uslyšely doslova zvířecí křik, pak jsme se dozvěděly, že je Němci bili smrkovými větvemi, které vytáhli z vařící vody. Pak bili i moji maminku, v obličeji měla jednu modřinu vedle druhé.“ Výslechy pokračovaly další den v místní škole, kde byly výpovědi úředně zaprotokolovány, a 14. prosince přijel do Morávky z Brna stanný soud.

Český učitel

Líčení začalo už brzy ráno v sále hostince a na jeho konci padlo 14 rozsudků smrti, zbylých deset obžalovaných mělo jít do koncentráků a věznic. „Vzápětí začali Němci po obci i okolí vylepovat plakáty s informacemi, že ti a ti muži byli odsouzeni k nejvyššímu trestu – evidentně je museli mít vytištěné už dopředu. Přitom nikdo z nás zřejmě nečekal, že padnou tresty smrti, brali jsme to jako samozřejmé, že člověk dá někomu najíst a vypere mu prádlo.“

Památník popraveným | Zdroj: Český rozhlas

Nacisté ovšem chtěli obyvatele Beskyd co nejvíce zastrašit – proto původně plánovali, že v Morávce pro výstrahu postřílejí i další náhodně vybrané muže a vypálí všechny výše položené usedlosti, nakonec z toho ale sešlo. I tak byl soud pro všechny zúčastněné nesmírně traumatizujícím zážitkem, pochopitelně především pro odsouzené.

„Každý měl právo vyslovit poslední přání. Většina odsouzených k smrti žádala milost, jako první lesník Josef Liberta, ten mluvil německy. Po něm jeho zeť, učitel Bohuslav Kučera, a ten oslovil soud česky. Soudci hned zareagovali, proč nežádá německy, když jako učitel musí německy umět. Na to odpověděl: Ano, jsem učitel, ale jsem ČESKÝ učitel.“ 

Sama Venuše Madejová nechtěla prosit za sebe, ale požádala soud, ať matčin trest dají jí a maminku propustí na svobodu, že musí vychovávat třináctiletého syna. „Hlavní soudce jen pronesl ´schöne, schöne´, s gustem to protahoval. Ale maminka pak stejně dostala tři, nebo čtyři roky v koncentračním táboře, naopak mně jako jediné zmírnili původní trest ze dvou let na devět měsíců ve věznici pro mladistvé.“

Zatímco Němci si po soudu začali užívat bohaté hostiny, kterou musela obec připravit, všichni odsouzení putovali do ostravské věznice. Hned ráno 15. prosince 1944 ale muži pokračovali do Prahy, kde byli o den později v pankrácké sekyrárně popraveni. Ženy dostaly jednu prázdnou společnou celu, postele byly ale plné vší, takže raději strávily noc na zemi. Ráno přišla mladá dozorkyně a začala na ně německy řvát, ženy z Morávky ji ale nerozuměly, proto musela vězeňkyně ze sousední cely přijít tlumočit instrukce, jak se mají správně při kontrole hlásit.

Mladá Venuše Štefková s přítelem | Zdroj: Archiv Venuše Štefkové

„Maminka měla ten den zrovna narozeniny, přitom vypadala strašně, po brutálním výslechu jí obličej hrál všemi barvami. I dozorkyně si toho všimla a ptala se, co se jí stalo. Odpověděla jsem za ni, že ji tak ztloukli němečtí vojáci. Na to dozorkyně řekla: To není pravda, německý voják ženy nebije.“

Co Němci skutečně dělají či nedělají, zakoušely obě ženy na vlastní kůži prakticky až do konce války. Po osvobození se naštěstí celá rodina opět sešla v Morávce. A přestože paní Venuše Štefková i později prožila těžký život, svého tehdejšího jednání nikdy nelitovala a ani v něm nevidí nic hrdinského.

„Vždyť jsem toho vlastně ani moc neudělala – jen jsem pomáhala vařit, prát, šít. Nikdy jsme nemysleli na sebemenší odměnu nebo ocenění, nebrali jsme to jako nějakou oběť pro vlast, bylo to pro nás naprosto samozřejmé. Pomáhali jsme přeci těm, co bojovali za naši svobodu. A svoboda je to nejhlavnější, co člověk v životě potřebuje, i když každý si ji představuje jinak. Takže stojí za to se za ni obětovat.“

Ani bezprostředně po válce necítila Venuše Štefková zášť vůči obyčejným Němcům a potřebu se jim mstít: „Lidé se mě třeba později na přednáškách ptali, jestli bych to dokázala vrátit aspoň tomu, kdo mě bil. Já věřím, že na každého jednou přijde to, co má přijít a co si zaslouží. Do chudáka si každý kopne a nejvíc tehdy do Němců kopali ti, kteří jim předtím podlézali.“

Partyzáni - BONUS from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme