Papežská tribuna plná estébáků. ‚Snažili se nás převychovat,‘ líčí jezuita nechvalně známou ‚akci K‘

Ke kněžství se dostal vlastně tak trochu náhodou – pochází z Nivnice, odkud bylo poměrně blízko do církevního gymnázia při velehradském klášteře. Po zrušení školy komunisty se stal novicem jezuitského řádu, aby mohl na Velehradě zůstat. To se mu stalo osudným, když byl v noci ze 13. na 14. dubna 1950 s ostatními zadržen StB v rámci celostátní „akce K“, putoval do sběrného tábora, pak do „převýchovného“ střediska a nakonec na stavbu přehrady.

PAMĚŤOVÁ STOPA Velehrad (Uherské Hradiště) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Josef Hladiš na školní fotografii v roce 1948 | Zdroj: Archiv Josefa Hladiše

Základní vojenskou službu sice absolvoval u bojového útvaru, po několika letech byl naopak za svoji příslušnost k řádu odsouzen k pěti letům vězení. Problémy měl i v době normalizace, kdy se konečně stal farářem na Prostějovsku, po roce 1989 mu byl na šest let svěřen právě Velehrad.

‚Zklamala lidově socialistickou republiku.‘ Příběh baletky, kterou generál Čepička povolal na vojnu

Číst článek

Podílel se na přípravě tamní velkolepé návštěvy papeže Jana Pavla II., kterou ovšem ještě částečně zajišťovali představitelé bývalého režimu. Dnes osmaosmdesátiletý páter Josef Hladiš působí ve Velehradě i nyní, byť už spíše jen pomáhá ostatním kněžím.

Josef Hladiš se narodil v roce 1932 v rolnické rodině v Nivnici na Uherskobrodsku. Po absolvování tamní obecné a měšťanské školy ho maminka v roce 1945 nechala zapsat na jezuitské gymnázium při klášteře na slavném Velehradě, které po nucené přestávce během německé okupace právě obnovilo svou činnost. Josef se dvěma spolužáky z Nivnice absolvoval bez problémů první tři ročníky, po únoru 1948 ale komunistický režim všechny církevní školy postupně zakázal.

Soukromé studium v klášteře

Jejich žáci se měli přihlásit do jiných škol, řada studentů z Velehradu ale volila jinou cestu: „Jít do klasického gymnázia v Brně nebo Olomouci nám moc nepasovalo. Bylo to z ruky a navíc my jsme byli děcka z vesnice, tak nám to připadalo takové cizí. Naopak Velehrad mi vyhovoval, protože to bylo blízko domova. Tak jsem se stejně jako ostatní stal novicem jezuitského řádu – tehdy nás bylo asi čtyřicet, což bylo neobvykle mnoho. Naši představení tehdy ještě zřejmě předpokládali, že se vrátí normální poměry, zatím že budeme studovat v klášteře soukromě, maturitu uděláme někde externě a pak se budeme moci sami rozhodnout, kam dál.“

Páter Hladiš v roce 1946 jako skaut | Zdroj: Archiv Josefa Hladiše

Bartolomějská noc řeholníků

Chlapci bydleli stále na Velehradě, spolu s nimi byly v klášteře přes dvě desítky dospělých jezuitů. Všichni vnímali, jak se situace dále zhoršuje. Do kláštera přicházeli různí státní zaměstnanci, buď přímo příslušníci StB, nebo jimi pověření, kteří vedli přesnou evidenci osob, majetku i dění v areálu.

Řeholníci netušili, že se jedná o přípravu na nechvalně známou „akci K“, kdy po předchozím zmanipulovaném monstrprocesu s čelnými představiteli církve bylo v noci ze 13. na 14. dubna 1950 v celé republice jednotkami StB, SNB a Lidových milicí obsazeno přes 200 objektů a téměř dva a půl tisíce řeholníků bylo odvlečeno do nově vytvořených speciálních internačních táborů: „Kolem půlnoci začali bouchat pažbami na vrátnici, že chtějí okamžitě obsadit celý klášter, vyklidit, že mají rozkazy z vlády. Nás vzbudili, museli jsme se obléct, rozkaz zněl: Vezměte si šaty, nejen letní, ale i zimní, jenom to nejnutnější. Ostatní pošleme za váma!“ vypráví Hladiš.

Školní orchestr v roce 1946 | Zdroj: Archiv Josefa Hladiše

„My jsme byli dost vyděšení, protože jsme už předtím sledovali ty velké veřejné procesy proti představeným. Bylo to v rozhlase a my jsme to znali do detailu, protože naši představení nám umožnili to sledovat. Té noci nám řekli, ať si vezmeme i teplé věci, co zrovna bude po ruce, že na místě se to pak nějak srovná. Já jsem hmátl po nějakém baretu, co na mě zbyl, ale byl tak velký, že jsem ho zase rychle strčil do skříně. To zahlédl nějaký esenbák se samopalem – hned se ke mně rozbě​h​l a začal na mě řvát. Oni jim snad namluvili, že v klášterech jsou obrovské sklady zbraní a že mniši chystají revoluci, až přijdou Američané či co! Samozřejmě jsem se lekl, ale když jsem mu pak ukázal ten baret, tak pochopil, jak je to všechno směšné!“

Buď pyšná, že jsi Židovka! slýchávala od otce. Jeho smrt v koncentráku jí asi zachránila život

Číst článek

Šestačtyřicet noviců a pětadvacet dospělých jezuitů vyhnali představitelé „ozbrojené pěsti dělnické třídy“ s křikem a nadávkami na náměstí před velehradskou bazilikou, pak je přinutili nastoupit do autobusů a vyrazili s nimi neznámo kam.

Původní obavy, že je možná transportují na Sibiř, záhy rozptýlil pohled na hvězdy – trasa vedla opačným směrem: „Nikdo nám ale neřekl, kam jedeme, i když jsme se několikrát opatrně ptali. Byli s námi i chlapci z Čech a ti poznávali místa, kudy jsme projížděli. Během cesty nás pustili jen na záchod, jinak nic. Nedali nám žádnou stravu, snad vodu a nějaký ten rohlík, ale jinak jsme dostali jídlo až druhý den v noci. Autobus byl plný, někteří z nás museli stát, tak jsme se střídali. A ti civilové, co nás doprovázeli, to byli samozřejmě estébáci, všichni měli v podpaždí pistole. To jsme viděli, když se jim náhodou pootevřely kabáty.“

Odmítnutí převýchovy

Prvním cílem byla jezuitská kolej v Bohosudově v Podkrušnohoří. Krátce po příjezdu začali neznámí civilisté přesvědčovat studenty, aby se zřekli víry, pak že budou moci jít na libovolnou vysokou školu, v opačném případě je ale čeká jen tvrdá práce. Nikdo však nepodlehl. Během internace pracovali v sousední kaolince. Asi za čtvrt roku pak mladší příslušníky řádu převezli do františkánského kláštera Hájek nedaleko Prahy na převýchovu v socialistickém duchu, tentokrát už i s vrstevníky z jiných řádů.

Trabantem ke špičkové traumatologii aneb Za svobodou z NDR do normalizačního Československa

Číst článek

„Ovšem ti jejich školitelé, to byla legrace, oni ničemu nerozuměli. Byli to dělníci, kteří byli jmenování učiteli socialistických škol. Někdy vyvolávali salvy smíchu, když mluvili o dějinách a podobně, pak se ti vedoucí rozčilovali, že se smějeme. Moc nás tedy nepřevychovali. Po dalším půlroce nás pak zase jednoho dne zničehonic naložili do nákladních aut a převezli na stavbu přehrady Klíčava nedaleko prezidentského sídla v Lánech. Jenomže co mohli s osmnácti devatenáctiletými kluky budovat! Jenom jsme připravovali a vozili kámen a podobně, chodili jsme jen do práce a z práce, nic víc. A brzy přišli na to, že je to na nic, tak nás asi po roce prostě pustili. Řekli, že ti, kteří ještě nemají 21 let a nejdou na vojnu, tak se mají vrátit domů k rodičům.“

Bez studia a zaměstnání

Josef Hladiš se snažil pokračovat ve studiu, ale všichni ředitelé měli obavy přijmout žáka církevní školy. Ani zaměstnání nesehnal, na úřadu práce mu řekli, že má zatím pomáhat rodičům v zemědělství. To trvalo celé dva roky, než i on nastoupil základní vojenskou službu. A tam ho čekalo další velké překvapení – přestože najisto počítal s umístěním u pomocných technických praporů, povolávací rozkaz do poslal na Šumavu do Nýrska.

Možná se o to postaral velitel odvodní komise – major, který pocházel ze sousední vesničky. Byl tedy jedním z mála jezuitů, kteří sloužili v normální armádě. Hned na začátku měl přitom tak dobré výsledky, že jej chtěli dokonce poslat do poddůstojnické školy. Jeho nadřízený dlouho nechápal, proč se tomu tak brání, negativní posudek se totiž ještě k útvaru nedostal: „Řekl jsem mu, že jsem z jezuitské školy, tak přece nemůžu být poddůstojníkem v komunistické armádě, až se to provalí, tak mě zavřou a budu mít peklo! Poslal mě tedy normálně k rotě. Tam jsem nosil kulomet, já – jezuita!“

Vyučující pátera Josefa Hladiše v roce 1946 | Zdroj: Archiv Josefa Hladiše

Druhý rok vojny jej zase písař z velení pluku poslal do kanceláře velitele praporu – když se opět bránil, že jezuita ve štábu nemůže být, tak mu vysvětlil, že ho tam potřebuje právě jako dobrého člověka, který bude psát vojákům dovolenky a pomůže jim prožít lepší vojnu.

„Tak jsem opravdu seděl celý druhý rok v kanceláři velitele praporu. Ten dostával samá vyznamenání, protože měl nejlepší výkazy, no prostě psina! Až pak se ukázalo, že kontrarozvědčíci se sice o mojí minulosti dozvěděli, ale pozdě, když už jsem pomalu šel do civilu, jinak by to se mnou asi dopadlo špatně.“

Ze stavby do vazby

S kamarádem Františkem Blahou se pak Josef Hladiš vydal do Ostravy, kde jako dělníci pracovali při výstavbě OKD – oba věřící mladíci předpokládali, že tam snáze uniknou pozornosti komunistických úřadů a špiclů. Státní bezpečnost však stále vyhledávala skutečné i domnělé odpůrce režimu z řad zrušeného jezuitského řádu.

Při popravčí salvě zněla třídou hymna aneb Radost ze znárodnění

Číst článek

Po pěti letech se v Ostravě objevil její konfident a zanedlouho Josef i František putovali do vazby. Údajná protistátní skupina, do níž byli zařazeni, měla podle soudního spisu 21 členů a souhrn trestů se vyšplhal na 191 let. Josef si měl odsedět celkem 5 roků. Po sedmiměsíčním vyšetřování, které už se na rozdíl od relativně nedávném minulosti obešlo bez bití a jiného týrání, a po soudním procesu ale naštěstí přišla amnestie.

A o několik let později během pražského jara dokonce možnost vystudovat na Cyrilometodějské katolické teologické fakultě v Litoměřicích. Josef Hladiš byl ale pořád pod bedlivým dohledem StB: „Komunistický režim byl pro nás děsivý. Věděli jsme, že nás pořád někdo hlídá, spousta lidí. To se potom člověk divil, když viděl ty záznamy StB. Oni je vedli dost pořádně, aby měli dojem, že vyšetřují dobře. My jsme to potom viděli, jak to dělají.“

Kněžskou dráhu zahájil jako kaplan v Kroměříži. Po vánočním projevu, který on sám označuje slovem „divoký“, byl přeložen na Prostějovsko a státní orgány mu věnovaly zvýšenou pozornost.

Střežení papeže

Listopad 1989 zastihl pátera Hladiše na malé faře v Brodku u Konice, zanedlouho jej ale představení (tentokrát už bez diktátu komunistických církevních tajemníků) povolali na faru ve Velehradě. Na místo, odkud před čtyřmi desítkami let odjížděl nedobrovolně s ozbrojeným doprovodem a strachem z budoucnosti, se vrátil dva měsíce před papežskou návštěvou (v rámci vůbec první návštěvy hlavy katolické církve u nás si Jan Pavel II. „zastávku“ se slavnostní mší ve Velehradě osobně vyžádal) 22. dubna 1990.

Při náletu na Brno ztratil několik kamarádů. Jemu život zachránilo, že byl na prázdninách mimo město

Číst článek

Hladiš se sice takové zodpovědnosti bránil, ale nakonec podlehl: „Řekl jsem jim ale (komisi, která oficiálně připravovala celou návštěvu, pozn. autora) – já si neberu na zodpovědnost, co se stane. A jestliže se něco stane, tak prosím vás, nezavírejte mě, protože jsem chudák a za nic nemůžu. Jsem obyčejný člověk a nic víc. Nic víc než obyčejný člověk.“

Událost, kterou tehdy zaznamenala většina světových médií, zná podrobně ze zákulisí a přes radost z návštěvy papeže v zemi zbavující se komunistické nadvlády ji dodnes vnímá s poněkud smíšenými pocity. V organizaci ledacos skřípalo, přes sebevědomé ujišťování krajského šéfa dopravní policie provoz v celém okrese pár hodin před zahájením slavnostní mše zcela zkolaboval a někteří kněží museli jít k Velehradu 13 kilometrů pěšky.

‚Zabijeme Papeže a hotovo‘

Sám velehradský farář Hladiš se jako hostitel s Janem Pavlem II. osobně nesetkal, dokonce se ani nedostal na papežskou tribunu a zůstal dole mezi řadovými kněžími. Nad sebou vedle Svatého otce naopak viděl celou řadu bývalých estébáků, kteří v nových službách, ale mnozí ještě se starým myšlením měli zajišťovat papežovu bezpečnost: „Chodily mně dopisy na faru od takových těch skalních komunistů, že papeže na Velehradě zabijí a hotovo! Ale byla to jen kamufláž, to oni nemysleli doopravdy, to my jsme předpokládali, že je to jen strašení. Ale zodpovědnost za to byla! A kdyby nějaký blbec něco spustil, my jsme byli bez jakékoliv ochrany a jakékoliv moci. Protože armáda nebyla v naší moci, všemu stále veleli komunisté a estébáci. A my jsme měli strach, opravdu strach, co když se přeci jen něco stane. Že udělají nějakou blbinu, že mohou dokonce tu tribunu vyhodit do vzduchu!“

Vhození dítěte do řeky a ubití pažbou mi utkvělo v paměti, vzpomíná účastnice brněnského pochodu smrti

Číst článek

Přesto na poslední chvíli ještě přesvědčil armádní velitele, aby z bezprostřední blízkosti tribuny odsunuli velké množství vojáků: „Oni původně rozhodli, že až ke tribuně dvojice vojáků vedle sebe budou dělat uličku, kudy projede papež. Přišel jsem v poslední chvíli za tou hlavní komisí, která seděla na obecním úřadě, a říkal jsem: ‚Prosím vás, zapřísahám vás při Bohu, nedovolte, aby ta armáda stála až k tribuně, jeden voják vedle druhého.‘ Samozřejmě se zeptali, proč. ‚Protože to půjde do zahraničí a tam se okamžitě řekne, že to tady ovládá jenom komunistická strana a armáda. To není možné, posuňte je aspoň o 200 metrů zpátky!‘ Tak skutečně ten brněnský velitel dal rozkaz, aby vojáci ustoupili a v záběrech nebylo vidět, že v blízkosti papeže nestojí věřící, ale voják vedle vojáka. Naštěstí všechno proběhlo bez nějakých velkých potíží a po mši se všichni v klidu rozešli.“

Páter Josef Hladiš zůstal velehradským farářem šest let. Služba na jednom z nejvyhledávanějších poutních míst byla ale velmi vyčerpávající a zřejmě i ona přispěla k jeho srdečnímu infarktu. Po rekonvalescenci proto dalších 13 let působil v Kolíně a teprve v poslední dekádě se vrátil do Velehradu potřetí – nyní už jen jako důchodce vypomáhá v chrámu, který se stal jeho osudem.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme