Peter Demetz patří k mnoha osobnostem, v jejichž životním osudu se naplno odrazila dramatická historie střední Evropy 20. století. Narodil se 21. října 1922 v Praze do německo-židovské rodiny, ve které ovšem měla rovnocenné zastoupení jak německá, tak česká řeč a kultura. Maminka byla z pražské židovské rodiny, tatínek pocházel z jižního Tyrolska, které je dnes součástí Itálie.

„Nebyl ovšem Ital ani Němec, on byl Ladin. To je skupina s vlastním románským jazykem, podobným provensálštině. Ještě babička se v Praze modlila ladinsky,“ říká. Otec byl v Praze režisérem a dramaturgem v Německém divadle, znal se s Maxem Brodem a dalšími reprezentanty německého intelektuálního okruhu.

Továrny na sny a továrny na smrt

V roce 1927 se Hans Demetz stal ředitelem Spojených německých divadel v Brně, kam se stěhuje s celou rodinou – pětiletý Peter prožívá v Brně to nejkrásnější dětství. „Později v Praze už to nebylo tak krásné, protože byla válka a já byl oficiálně položid. Ale v Brně to byla skutečná idyla – chodil jsem bruslit, lyžovat, do bijásků. Hlavně do bijásků, v průměru čtyřikrát týdně,“ říká.

„Biografy byly všude – Brno jim mělo snad více než padesát, včetně Králova Pole a předměstí. Ve 30. letech se stavěly elegantní nové biografy. A hrály se všechny možné filmy od českých přes rakouské, německé, francouzské, italské až po americké. V Brně byl tehdy absolutně moderní program,“ dodává.

Do Prahy se rodina vrátila hned v prvním týdnu po vzniku protektorátu, maminka a babička časem dostaly jednosměrnou jízdenku do terezínského ghetta, další příbuzní umřeli v plynové komoře. Peter byl jako nezaměstnaný student totálně nasazen do továrny Siemens v Berlíně, ale jeho položidovský původ dlouho nikdo neřešil. Další tři roky strávil opět v Praze, pak byl poslán do míšeneckého lágru ve Slezsku.

Tam ho nakonec zatklo gestapo pro podezření z odbojové činnosti, které se ale naštěstí nepotvrdilo. „Přišli si pro mě, protože říkali, že mě potřebujou na výslech v Praze, ale trvalo dlouho, než jsem se tam dostal, protože jsem postupně v různých věznicích čekal na transport dál – třeba i měsíc. Byl jsem i v Osvětimi, ale naštěstí jen na policejní stanici, ne v lágru,“ líčí.

„A asi na čtrnáct dní jsem se vrátil  také do Brna, do věznice na Cejlu. Byl jsem na transportu, takže jsem nebyl obyčejný vězeň, oni mě drželi stranou trochu, abych byl živý, když se dostanu na pražské gestapo. Pamatuju si, že ve středu bylo holení, břitva byla opotřebovaná, už to bolelo. A taky si vzpomínám na ruského důstojníka letectva, který vykládal svoje dobrodružství a měl četné posluchače. Vykládal, jaké to bylo na frontě. To bylo v roku 44 v zimě, už to bylo jasný, jak to dopadne.“

Útěk za svobodným studiem

Po válce se mladý muž dychtivý vědění opět pustil naplno do studia. Na Karlově univerzitě ho učili filozofové Ladislav Rieger nebo Jan Patočka, kvůli lepšímu uplatnění si po roce přidal i němčinu a angličtinu, o kterou je v té době obrovský zájem.

V roce 1949 se i s prvním manželkou Hanou rozhodl pro emigraci, první pokus ale nevyšel: „Někdo nám řekl: ,Musíte tam na tu boudu na hranicích v horách a tam máme člověka, kterej vás převede.´ Všecko jsme prodali, abychom měli prachy, odevzdali jsme prachy.  Tři dny jsme pak seděli v boudě, strašně jsme se báli, a nikdo nás nevyzvedl. Tak jsme museli zpátky do Prahy a předstírat, že jsme byli na výletě. Pak jsme našli další spojení přes Klatovy a to klaplo.“

V Německu nejprve pracoval v mezinárodní uprchlické vesnici, v roce 1951 se stal prvním kulturním redaktorem v české sekci Radia Svobodná Evropa. Každý večer vysílal dvouhodinové pásmo lyriky a hudby, byl v kontaktu s českými spisovateli v emigraci, včetně Pavla Blatného, Františka Kovárny či Františka Listopada, se kterým jej pojilo přátelství až do Listopadovy smrti v roce 2017.

Ze studenta profesorem

Po dvou letech jej ale další touha po studiu přivedla až za oceán – navštěvoval nejprve Columbia University a pak Yale University, kde se ze studenta změnil v pedagoga a jako docent a později profesor německé literatury sepsal řadu studií a publikací o pražské německé literatuře (Franzem Kafkou se zabýval už ve své disertační práci na UK v roce 1947).

Velmi ceněná je i jeho práce překladatelská (mj. Němcová, Halas, Orten, Bolzano) a také trojice knih spojujících kulturní dějiny a jeho osobní vzpomínky zejména na Prahu. Nedávno dokončil novou knihu Diktátoři v biografu o vztahu Lenina, Mussoliniho, Hitlera či Stalina k filmu.

Protože film je stále jeho velkou láskou a stále jej má spojen především s oněmi „brněnskými bijásky“: „Brno se mi líbí víc než Praha, protože tam není takový mezinárodní turistický ruch, který všechno obklopuje a plní ulice. V Brně je pár Vídeňáků na nákupech a jinak je to studentské město. Všude v těch podnicích kolem náměstí Svobody je vidět, že to jsou studentské podniky, jeden student vedle druhého. Je jich víc než za mého dětství, protože Brno je dnes především univerzitní město.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít