Za odbornou kritiku komunistického režimu byl odsouzen k 10 letům vězení, z lágru na uhelném dole jej v roce 1960 vytáhla amnestie. Dalších osm roků prožil doktor filozofie Karel Hrubý u soustruhu, k vědě se mohl vrátit až během pražského jara. Několik týdnů po sovětské invazi emigroval s rodinou do Švýcarska, kde šťastnou náhodou získal místo sociologa ve velké farmaceutické firmě.

Tento článek je více než rok starý.

Paměťová stopa Praha 10:25 18. července 2018 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Při četných zahraničních pracovních cestách jednal jako místopředseda exilové sociální demokracie a člen předsednictva Rady svobodného Československa s řadou významných politiků. Po roce 1989 se zapojil do vzniku ČSSD, její současné postavení i celkové dění u nás ale vidí z Basileje dosti skepticky.

Názory Karla Hrubého (* 9. 12. 1923) výrazně formovala už německá okupace a protektorát. V rodné Plzni tehdy sledoval, jaký rozpor může být mezi každodenním životem jednotlivce a fungováním společnosti:

„V tom běžném životě se vlastně nezměnilo skoro nic – lidé vstávali do práce, sháněli potraviny, oblečení, všeho bylo málo, ale nikdo neměl hlad. Zásadní rozdíl byl ale v tom, co lidé směli a nesměli říci. Když jsem šel jednou do školy, tak na nároží byl plakát se seznamem lidí, co byli zastřeleni. Mezi nimi i šestnáctileté děvče ze sousední Třemošné, která schvalovala atentát na Heydricha. A oni ji za to popravili.“

Stejně citlivě vnímal odsun Němců po osvobození, který mu připadal dost brutální, byť jeho důvody tehdy chápal. A po sedm desetiletí v paměti zůstává jeden detail:

„Na konci toho průvodu šla matka, která měla v kočárku jedno dítě, za ruku vedla holčičku a sama byla v jiném stavu. A zaostávala samozřejmě. A ten gardista ji pažbou té flinty postrčil pažbou, aby nemeškala. Z krámu, kde byl pekař, vyšla hospodyně v pantoflích, jak si odběhla pro kvasnice. Stará paní, viděla to. Stáhla pantofel a tomu klukovi jednu tím pantoflem natáhla. A ostatní šli dál a potichu to schvalovali.“

Za sociologickou studii 10 let lágru

To ještě netušil, že zanedlouho nastoupí další, mnohem delší totalita, která zásadně ovlivní i jeho život. Během válečných let vystudoval v Plzni učitelský ústav, v roce 1945-49 pak filozofii, sociologii a češtinu na Karlově univerzitě, kde získal i doktorát. Na Plzeňsko se vrátil jako učitel. V té době taky spolupracoval s výborem ilegální sociální demokracie, sdružující lidi nesouhlasící s násilným sloučením strany s KSČ.

Právě to se mu stalo osudným – na žádost vedení vypracoval sociologický rozbor komunistické diktatury a sociálnědemokratickou alternativu společnosti. Část materiálu se náhodou dostala do rukou Státní bezpečnosti a ta si pro autora přišla rovnou do sborovny. „Bylo to jako ve filmu – ten pán odtáhl klopu, ukázal odznak a řekl: Jménem zákona vás zatýkám. No a bylo to. Odvezli mě nejdřív domů, udělali domovní prohlídku, a pak do vyšetřovací vazby do Ruzyně. A pak jsem byl Nejvyšším vojenským soudem odsouzen s tou svojí skupinou na 10 let.“

Pro výkon trestu byl zařazen na Tmavý důl ve Rtyni na Trutnovsku. Naštěstí pro něj v době, kdy už se situace ve vězeňských lágrech oproti první polovině 50. let dost změnila – pracovní podmínky byly sice stále dost otřesné, zlepšila se ovšem nejen strava a ubytování, ale také chování bachařů. Dodnes vzpomíná především na to pozitivní – především na spoustu skutečných kamarádů a osobností, se kterými se navzájem obohacovali a pomáhali si vše zvládnout.

„Tam byla nejrůznější povolání – právníci, vysocí důstojníci, stovka farářů. Samozřejmě i kriminálníci – vrazi, zloději, flákači. Ti, co tam už přišli jako špatní, ti se stávali ještě horšími, ale jiní tam rostli. A s těmi byly ty chvíle snesitelnější a takhle nějak se to přečkalo ve zdraví, tedy že jsme nevyšli jako duševní invalidi z toho kriminálu. Svým způsobem to byl dar do života. Zjistil jsem, kým jsem, čím chci být, co mám a co nesmím udělat. Poznal jsem tam řadu nezaplatitelných přátel.“

Od soustruhu do čela exilové politiky

K manželce a šestiletému synovi se vrátil přesně po pěti letech, k vystudovanému oboru ovšem až po dalších osmi. Do začátku Pražského jara smí pracovat jen jako soustružník-brusič v plzeňském výrobním družstvu Mechana, od ledna do srpna 1968 je sociologem ve Výzkumném ústavu družstev v Praze. V září 1968 emigruje do Švýcarska, první noc v Basileji dodnes považuje za nejšťastnější chvíli svého života, protože se konečně přestal cítit jako pouhá figurka, kterou hýbe nějaká moc.

Hned druhý týden získal místo sociologa ve velkém farmaceutickém koncernu: „Na pracovním úřadě si se mnou dost dobře nevěděli rady, ale zavolali do té firmy a tam mě vzali. Mluvil jsem slušně německy, ale na nic se mě neptali, dokonce ani diplom nechtěli vidět. Ve čtvrtek jsem podepsal smlouvu a v pátek už jsem měl na kanceláři štítek se jménem a na stole odbornou literaturu a firemní telefonní seznam, kde už bylo rovněž moje jméno. Tak se tam pracovalo!“

V květnu 1945 provázel odsun Němců z Brna. O žádný pochod smrti nešlo, říká strážný

Číst článek

Vložená důvěra se ale zaměstnavateli vyplatila. Karel Hrubý záhy výrazně zefektivnil marketing při zavádění nových léků a firmě tím ušetřil značné náklady i čas – nový expert postupně zaváděl své řešení prakticky ve všech zemích západní Evropy, ale i v USA, Austrálii, Japonsku či Izraeli. Svých služebních cest přitom využívá také k politické práci, které věnuje každou volnou chvíli.

V roce 1973 je zvolen místopředsedou a od srpna 1989 předsedou Čs. sociální demokracie v exilu, stává se členem zastupitelstva a předsednictva Rady svobodného Československa. Dále předsedou švýcarské sekce Československé společnosti pro vědy a umění, ve Švýcarsku organizuje její konference a je vedoucím redaktorem jejího odborného čtvrtletníku Proměny. Prostřednictvím vrcholných politiků Německa, Rakouska či USA získává podporu pro československý disent, podílí se na pašování tiskovin a zajišťování finanční podpory pronásledovaným.

Ani on se doma nestal prorokem

Stejně jako ostatní exiloví politici, i Karel Hrubý s napětím a nadějí sledoval události v Československu v listopadu 1989 a následujících týdnech. Už v prosinci se schází – ještě v zahraničí – s představiteli domácí sociálnědemokratické sekce Občanského fóra (dokonce za přítomnosti dlouholetého šéfa německé SDP, bývalého kancléře a nositele Nobelovy ceny míru Willyho Brandta) a začátkem ledna 1990 přilétá poprvé po dvou desítkách let do Prahy. Politický vývoj ovšem záhy nabral poněkud jiný směr a v obnovené ČSSD měla exilová sociální demokracie jen malý vliv.

Poslední exilový předseda Karel Hrubý od té doby její vývoj spíše jen sleduje a netají se ani obavami ze současného rozhodnutí ČSSD stát se součástí menšinové vlády s tichou podporou komunistů – vidí v tom jistou analogii s postojem sociální demokracie v roce 1948.

Ani celkovým stavem společnosti není příliš nadšen, i když jako odborník má své vysvětlení: „Známý sociolog Ralf Dahrendorf kdysi řekl – politický převrat se dá udělat během šesti dnů, hospodářství se dá uvést do pořádku během šesti let, ale pokřivení charakteru, způsob myšlení a chování, který byl vypěstován pod neustálým tlakem diktatury a jejích mocenských prostředků, tam bude potřeba 60 let."

"A ono to je pravdivé. My máme skoro 30 let poté a pořád existují lidé závislí na věrchušce, přestože ta má dnes jiné názory. Samostatné myšlení a takové ty pevné morální mantinely, to mnohým lidem pořád ještě chybí.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít