Za sociologickou studii 10 let. Poslední předseda exilové sociální demokracie považuje roky v ‚lágru‘ za dar
Za odbornou kritiku komunistického režimu byl odsouzen k 10 letům vězení, z lágru na uhelném dole jej v roce 1960 vytáhla amnestie. Dalších osm roků prožil doktor filozofie Karel Hrubý u soustruhu, k vědě se mohl vrátit až během pražského jara. Několik týdnů po sovětské invazi emigroval s rodinou do Švýcarska, kde šťastnou náhodou získal místo sociologa ve velké farmaceutické firmě.
Při četných zahraničních pracovních cestách jednal jako místopředseda exilové sociální demokracie a člen předsednictva Rady svobodného Československa s řadou významných politiků. Po roce 1989 se zapojil do vzniku ČSSD, její současné postavení i celkové dění u nás ale vidí z Basileje dosti skepticky.
Názory Karla Hrubého (* 9. 12. 1923) výrazně formovala už německá okupace a protektorát. V rodné Plzni tehdy sledoval, jaký rozpor může být mezi každodenním životem jednotlivce a fungováním společnosti:
„V tom běžném životě se vlastně nezměnilo skoro nic – lidé vstávali do práce, sháněli potraviny, oblečení, všeho bylo málo, ale nikdo neměl hlad. Zásadní rozdíl byl ale v tom, co lidé směli a nesměli říci. Když jsem šel jednou do školy, tak na nároží byl plakát se seznamem lidí, co byli zastřeleni. Mezi nimi i šestnáctileté děvče ze sousední Třemošné, která schvalovala atentát na Heydricha. A oni ji za to popravili.“
Stejně citlivě vnímal odsun Němců po osvobození, který mu připadal dost brutální, byť jeho důvody tehdy chápal. A po sedm desetiletí v paměti zůstává jeden detail:
„Na konci toho průvodu šla matka, která měla v kočárku jedno dítě, za ruku vedla holčičku a sama byla v jiném stavu. A zaostávala samozřejmě. A ten gardista ji pažbou té flinty postrčil pažbou, aby nemeškala. Z krámu, kde byl pekař, vyšla hospodyně v pantoflích, jak si odběhla pro kvasnice. Stará paní, viděla to. Stáhla pantofel a tomu klukovi jednu tím pantoflem natáhla. A ostatní šli dál a potichu to schvalovali.“
Za sociologickou studii 10 let lágru
To ještě netušil, že zanedlouho nastoupí další, mnohem delší totalita, která zásadně ovlivní i jeho život. Během válečných let vystudoval v Plzni učitelský ústav, v roce 1945-49 pak filozofii, sociologii a češtinu na Karlově univerzitě, kde získal i doktorát. Na Plzeňsko se vrátil jako učitel. V té době taky spolupracoval s výborem ilegální sociální demokracie, sdružující lidi nesouhlasící s násilným sloučením strany s KSČ.
Právě to se mu stalo osudným – na žádost vedení vypracoval sociologický rozbor komunistické diktatury a sociálnědemokratickou alternativu společnosti. Část materiálu se náhodou dostala do rukou Státní bezpečnosti a ta si pro autora přišla rovnou do sborovny. „Bylo to jako ve filmu – ten pán odtáhl klopu, ukázal odznak a řekl: Jménem zákona vás zatýkám. No a bylo to. Odvezli mě nejdřív domů, udělali domovní prohlídku, a pak do vyšetřovací vazby do Ruzyně. A pak jsem byl Nejvyšším vojenským soudem odsouzen s tou svojí skupinou na 10 let.“
Pro výkon trestu byl zařazen na Tmavý důl ve Rtyni na Trutnovsku. Naštěstí pro něj v době, kdy už se situace ve vězeňských lágrech oproti první polovině 50. let dost změnila – pracovní podmínky byly sice stále dost otřesné, zlepšila se ovšem nejen strava a ubytování, ale také chování bachařů. Dodnes vzpomíná především na to pozitivní – především na spoustu skutečných kamarádů a osobností, se kterými se navzájem obohacovali a pomáhali si vše zvládnout.
„Tam byla nejrůznější povolání – právníci, vysocí důstojníci, stovka farářů. Samozřejmě i kriminálníci – vrazi, zloději, flákači. Ti, co tam už přišli jako špatní, ti se stávali ještě horšími, ale jiní tam rostli. A s těmi byly ty chvíle snesitelnější a takhle nějak se to přečkalo ve zdraví, tedy že jsme nevyšli jako duševní invalidi z toho kriminálu. Svým způsobem to byl dar do života. Zjistil jsem, kým jsem, čím chci být, co mám a co nesmím udělat. Poznal jsem tam řadu nezaplatitelných přátel.“
Od soustruhu do čela exilové politiky
K manželce a šestiletému synovi se vrátil přesně po pěti letech, k vystudovanému oboru ovšem až po dalších osmi. Do začátku Pražského jara smí pracovat jen jako soustružník-brusič v plzeňském výrobním družstvu Mechana, od ledna do srpna 1968 je sociologem ve Výzkumném ústavu družstev v Praze. V září 1968 emigruje do Švýcarska, první noc v Basileji dodnes považuje za nejšťastnější chvíli svého života, protože se konečně přestal cítit jako pouhá figurka, kterou hýbe nějaká moc.
Hned druhý týden získal místo sociologa ve velkém farmaceutickém koncernu: „Na pracovním úřadě si se mnou dost dobře nevěděli rady, ale zavolali do té firmy a tam mě vzali. Mluvil jsem slušně německy, ale na nic se mě neptali, dokonce ani diplom nechtěli vidět. Ve čtvrtek jsem podepsal smlouvu a v pátek už jsem měl na kanceláři štítek se jménem a na stole odbornou literaturu a firemní telefonní seznam, kde už bylo rovněž moje jméno. Tak se tam pracovalo!“
V květnu 1945 provázel odsun Němců z Brna. O žádný pochod smrti nešlo, říká strážný
Číst článek
Vložená důvěra se ale zaměstnavateli vyplatila. Karel Hrubý záhy výrazně zefektivnil marketing při zavádění nových léků a firmě tím ušetřil značné náklady i čas – nový expert postupně zaváděl své řešení prakticky ve všech zemích západní Evropy, ale i v USA, Austrálii, Japonsku či Izraeli. Svých služebních cest přitom využívá také k politické práci, které věnuje každou volnou chvíli.
V roce 1973 je zvolen místopředsedou a od srpna 1989 předsedou Čs. sociální demokracie v exilu, stává se členem zastupitelstva a předsednictva Rady svobodného Československa. Dále předsedou švýcarské sekce Československé společnosti pro vědy a umění, ve Švýcarsku organizuje její konference a je vedoucím redaktorem jejího odborného čtvrtletníku Proměny. Prostřednictvím vrcholných politiků Německa, Rakouska či USA získává podporu pro československý disent, podílí se na pašování tiskovin a zajišťování finanční podpory pronásledovaným.
Ani on se doma nestal prorokem
Stejně jako ostatní exiloví politici, i Karel Hrubý s napětím a nadějí sledoval události v Československu v listopadu 1989 a následujících týdnech. Už v prosinci se schází – ještě v zahraničí – s představiteli domácí sociálnědemokratické sekce Občanského fóra (dokonce za přítomnosti dlouholetého šéfa německé SDP, bývalého kancléře a nositele Nobelovy ceny míru Willyho Brandta) a začátkem ledna 1990 přilétá poprvé po dvou desítkách let do Prahy. Politický vývoj ovšem záhy nabral poněkud jiný směr a v obnovené ČSSD měla exilová sociální demokracie jen malý vliv.
Paměťová stopa
Seriál „Paměťová stopa“ představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Znáte-li zajímavé pamětníky, pošlete tip na husova10Z@gmail.com. Dokumenty připravuje Americký fond ve spolupráci se serverem iROZHLAS.cz a Českou televizí.
Poslední exilový předseda Karel Hrubý od té doby její vývoj spíše jen sleduje a netají se ani obavami ze současného rozhodnutí ČSSD stát se součástí menšinové vlády s tichou podporou komunistů – vidí v tom jistou analogii s postojem sociální demokracie v roce 1948.
Ani celkovým stavem společnosti není příliš nadšen, i když jako odborník má své vysvětlení: „Známý sociolog Ralf Dahrendorf kdysi řekl – politický převrat se dá udělat během šesti dnů, hospodářství se dá uvést do pořádku během šesti let, ale pokřivení charakteru, způsob myšlení a chování, který byl vypěstován pod neustálým tlakem diktatury a jejích mocenských prostředků, tam bude potřeba 60 let."
"A ono to je pravdivé. My máme skoro 30 let poté a pořád existují lidé závislí na věrchušce, přestože ta má dnes jiné názory. Samostatné myšlení a takové ty pevné morální mantinely, to mnohým lidem pořád ještě chybí.“