Pohnutý životní příběh sestry princezny Lady: i z kýble hlíny se dá uživit

Její otec byl významným představitelem funkcionalismu a její dva starší sourozenci záhy rovněž zanechali uměleckou stopu – bratr pokračoval v otcových šlépějích, sestra ztvárnila nezapomenutelnou princeznu Ladu ve známé filmové pohádce. Ona sama si však až do třiceti let příliš nevěřila, pak ovšem přišel impuls, který ji přesvědčil, že „na to taky má“.

Paměťová stopa Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Když se ve třiceti osmi odvážila uspořádat svoji první výstavu originálních keramických děl, byla rozprodána během hodiny. Od té doby se Zuzana Kyselková věnuje výhradně vlastní umělecké tvorbě sahající od miniaturních figurek až po mnohametrové keramické reliéfy v různých veřejných budovách. A jejím životním krédem bylo a je především umět odpouštět.

Hitlerův obraz nestárnul aneb Spali jsme oblečeni, abychom mohli utéct

Číst článek

Na svět přišla devět dní po skončení druhé světové války v rodině významného brněnského architekta Mojmíra Kyselky. Její rodiče i se dvěma staršími dětmi a s dědečkem a babičkou z otcovy strany však poslední měsíce před osvobozením prožili ve své chatě u Babic nad Svitavou. Brno totiž bylo ve druhé polovině roku 1944 opakovaně bombardováno – dědeček a babička tehdy přišli o byt v centru Brna a rodinná vila podle otcova projektu v reprezentativní Masarykově čtvrti ušla zkáze jen o vlásek.

„Před a za domem je zahrada a jedna bomba padla do té přední zahrady do garáže. Jeden známý, který bydlel na rohu, nešel při bombardování do sklepa, a jak se díval na náš dům, pomyslel si: ‚Tak, Kyselkovi jsou už mrtví.‘ Ale nebyli mrtví, ukryli se včas ve sklepě. A další bomba padla za dům. Podle otcových vzpomínek tam byl obrovský kráter, všechna okna a dveře i uvnitř domu vyražené, všude v domě hlína.“

I v Babicích však tu a tam dopadaly bomby, jedna dokonce udělala díru do stěny chaty, a tak se před blížící se frontou všichni raději schovali do jedné z četných jeskyní v okolí. Nechybělo mnoho a Zuzanka vůbec nespatřila světlo světa: „Maminka - krásná blondýnka spíš německého typu – sešla dolů, viděla nějakého vojáka a německy říkala: ‚Bitte, haben Sie wasser?‘ A on to byl ruskej voják! Ale maminka uviděla rudou hvězdičku a on viděl to břicho, tak ji nezastřelil. To bylo taky takový Boží řízení.“

Babička Františka Kyselková | Foto: archiv Zuzany Kyselkové

Těsně před porodem se Marie Kyselková stačila vrátit do Brna, které se ale ještě zdaleka nevzpamatovalo ze zmatků německé obrany a pouličních bojů. Zuzanka spatřila světlo světa v porodnici na uhlí.

„Pak mi teklo z očí, uší, z nosu. Maminka byla z toho všeho tak znavená, že řekla: ‚Děti, nalejte Zuzance kysličník do ucha.‘ To se jim líbilo, protože to šumělo, tak to tam lili tak silně, že jsem na to ucho hluchá.“

Co osud vzal a dal aneb Fajtl byl gentleman

Číst článek

To byla jen jedna z epizod velmi složitého až dramatického osudu rodiny Kyselkovy, který začal už o dvě generace dříve: „Dědeček František a babička Františka z otcovy strany měli tři syny - Bohumila, Jaroslava a mého otce, ale ten byl o moc mladší. Když začala první světová válka, Bohumil musel narukovat na východní frontu. A tam, když to začalo, tak vylezl ze zákopu a nechal se zastřelit. Protože on sám by nedokázal na někoho střelit nebo píchnout bajonetem do břicha. Jaroslav byl taky odveden a brzy po Bohumilově smrti zase zemřel na tyfus. Takže měli dva syny mrtvý, což je samozřejmě velice poznamenalo, a zbyl jim jenom náš problematický otec.“

Dvě otcovy tváře

Mojmír Kyselka byl skutečně povahově velmi problematický už jako dítě a vlastně pak po celý život. Dokázal se ovšem skvěle prosadit jako architekt – přestože většinu života svoji profesi uplatňoval především v odborných úřednických funkcích (jako architekt a urbanista městského stavebního úřadu apod.), znalci dodnes obdivují zejména jeho dvě funkcionalistické stavby v Brně-Černých Polích: Německou obecnou školu (tu navrhl spolu s B. Fuchsem) a českou Masarykovu obecnou školu chlapeckou a dívčí, za kterou obdržel v roce 1937 na Světové výstavě umění a techniky v Paříži stříbrnou medaili. Navrhl rovněž moderní rodinnou vilu v dnešní Tomešově ulici, ve které Zuzana Kyselková vyrůstala a kde střídavě prožívala krásné i nepříjemné chvíle.

Maminka s tatínkem na terase své vily (rok 1946) | Foto: archiv Zuzany Kyselkové

„Ta vila byla úžasná - hala, krb, boxovací pytel, pingpongový stůl pod terasou, americká kuchyň, sklápěcí postele v dětským pokoji, jednoduchá ložnice rodičů. Dělící stěna mezi předním traktem do ulice a dozadu do zahrady nebyla zděná, ale tvořily ji speciálně vyrobené skříně, měly proutím vyplétané zašupovací desky...“

Doma ovšem celá rodina musela čelit otcovým prudkým změnám nálad, střídavým záchvatům zuřivosti a lítosti, které umocňovala i složitá doba, v níž žil.

Zranili ho na první výročí sovětské invaze. ‚Vždy zastavím na místě, kde mě skolila dávka,‘ vzpomíná

Číst článek

„Vlastně za to úplně nemohl, byla to chemie v jeho hlavě. Otec nebyl žádný hrdina, prožil Rakousko-Uhersko a ztrátu bratrů, pak první republiku, Němce, kdy gestapo zatýkalo jeho kamarády. Byl vždy levicově založený intelektuál, asi věřil, že komunistický režim bude dobrý, ale když pak přišly procesy s Miladou Horákovou a dalšími, tak byl zase strašně zoufalý. Jemu režim nijak zvlášť neublížil, pracoval v různých odborných posudkových komisích a všechna architektonická díla chválil, aby ostatním pomohl. Okupace v roce 1968 ho úplně zdrtila, navíc se tehdy s maminkou nakonec rozvedli, tehdy zřejmě už definitivně zvažoval, že z KSČ vystoupí, ale zemřel tak brzo, že to nestihl (v roce 1974, pozn. autora)“.

Výbušná povaha Mojmíra Kyselky ovšem může mít podle jeho dcery i genetický původ, a to velmi nečekaný – jeho otcem prý totiž mohl být Leoš Janáček. Františka Kyselková byla významná etnografka, sběratelka moravských lidových písní. Při této činnosti řadu let úzce spolupracovala právě s Janáčkem, který navíc vyučoval hudbě jejího nadaného nejstaršího syna Bohumila.

Maminka s tatínkem v Luhačovicích ve 30. letech minulého století | Foto: archiv Zuzany Kyselkové

„Babička Františka byla pěkná mladá žena. U Janáčků byla imrvére, když mu nosila ty písně. A to, jak byl Janáček na ženský, není třeba nějak připomínat. Tak by ani nebylo divu, kdyby si spolu začali. A povahou si můj otec s Janáčkem byli velmi blízcí – tou tvůrčí i psychickou, výbuchy hněvu, i těmi ženskými a i rukopis měli hodně podobný. Ale to bychom museli mít Janáčkův vlas a určit DNA. A třeba by se to nepotvrdilo a byla by škoda té historky, kdyby to nebyla pravda. Ale pro mě je to na devadesát devět procent dědeček Leoš a ne ten Kyselka. I když ten taky nebyl nezajímavý.“

Rodinná láska

Přes otcovu psychickou labilitu prožila Zuzana Kyselková v dětství i řadu krásných chvil. V první řadě díky mamince Marii (roz. Čápové) s otevřeným srdcem nejen pro vlastní rodinu, ale pro všechny, k nimž se osud nezachoval dvakrát laskavě.

„To bylo nejchudší děvče z pavlačáku, nemanželská a vychovaná v pěstounské rodině, ale neobyčejně inteligentní. A taky nesmírně krásná. Když ji otec spatřil, jak korzovala po Brně, tak vyskočil z tramvaje a honem po ní! No, milovala ho celý život.“

Maminka Zuzany Kyselkové | Foto: archiv Zuzany Kyselkové

Další úžasnou devizou bylo pevné pouto s oběma sourozenci – o dvanáct let starší Mojmír byl nadšený skaut, později se stal i vedoucím a po komunistickém zákazu uplatňoval zásady skautingu jako vedoucí v Pionýru.

„Už jako šestiletá jsem s ním musela za ruku táhnout na ty putovní tábory, kde jsem teda taky trpěla, ale pak jsem z toho měla báječný přátelství. Musela jsem tam každý prázdniny, snad aby měli rodiče čas na ty svoje hádky. Letní, zimní, jarní prázdniny se pořádaly různý tábory, pochody, spousta písniček. Pak jsem to měla pěkný, zvlášť ty návraty z táborů - to byla pohádka! Přijela jsem celá doškrábaná od komárů, zhublá a šťastná, že už jsem doma, maminka nachystala ovoce, upekla nějaký moučník, no, prostě nádhera!“

A ještě bližší vztah měla Zuzanka od malička se svojí o deset let starší sestrou. V rodině jí sice říkali Nanynka, ale ve skutečnosti se jmenovala po matce. A dodnes ji zná celý národ – Marie Kyselková ztvárnila princeznu Ladu v každoročně uváděné filmové pohádce Princezna se zlatou hvězdou z roku 1959. Tehdy jí bylo 24 let a byla to její jediná hlavní role ve filmu.

Sourozenci Marie a Mojmír | Foto: archiv Zuzany Kyselkové

„Jako děcko ani nebyla moc hezká, ale pak se to nějak vylouplo. Zpívala v nějakém pěveckém sboru, kam přišel režisér Sequens, zalíbila se mu, točil zrovna špionážní film z Krušných hor (Větrná hora, 1956, pozn. autora), dostala tam malou roli a my jsme tam za ní jeli. Mně tehdy bylo deset a hrozně jsem ji zbožňovala. Pak jí dal Sequens další roličku ve filmu Bomba. V Praze se zamilovala do Petra Haničince, on do ní, tak se vzali. A pak si ji Martin Frič vybral pro roli princezny, přesněji řečeno, byla to jeho žena, která říkala: ‚Mně se ta Kyselková hrozně líbí.‘ Narodil se jí syn Ondřej, Haničinec ji ale nakonec opustil, tak si vzala mladýho zubaře a měla ještě dvě dcery. Ona vlastně ani nebyla herečka, vždycky byla trémistka. Vystudovala zdravotní školu, ale odmalička chtěla být baletkou, to se pak podařilo její dceři Žofii. Sestra v devatenácti odešla z domu, jednak kvůli otci, kterému nikdy jeho nálady neodpustila, a hlavně jela do té Prahy za Haničincem. Byla jsem tehdy u nich na návštěvě. Sestra mě měla moc ráda jako děcko, a když jsem po ní mohla dostat nějaký oblečení, byla jsem úplně bez sebe. Ale rozuměla jsem si s ní i jako dospělá, měly jsme hodně podobné názory.“

Zuzana se sestrou Marií (rok 1955) | Foto: archiv Zuzany Kyselkové

Nakonec se dokázala najít

Sama Zuzana po ukončení povinné školní docházky nastoupila na uměleckou průmyslovku v Brně a poté vystudovala výtvarný obor na pedagogické fakultě.

„Na průmyslovce to byla prostě nádhera, zlatá šedesátá léta. Neměli jsme sice co na oblečení a na jídlo, ale tancovali jsme, v tělocvičně byly vždycky perfektní orchestry, tak to bylo moc hezký. A na pajdáku jsem se měla taky moc dobře.“

Zuzana se sourozenci Marií a Mojmírem (rok 1947) | Foto: archiv Zuzany Kyselkové

Rodina Kyselkova sice nebyla komunistickým režimem nějak zvlášť persekuována (jen bratr Mojmír byl koncem 50. let zatčen a vyšetřován jako údajný autor protistátních anonymních dopisů, nakonec byl však shledán nevinným), pouze se museli o rodinnou vilu i chatu nedobrovolně dělit s dalšími obyvateli. V uplatnění tak Zuzaně bránila především vlastní vnitřní nejistota – do svých třiceti let prý neslyšela na svoji adresu žádnou pochvalu.

‚Kulacké‘ děti dřely do úmoru na poli. Život Marty Zápotočné ovlivnilo odsouzení jejího otce

Číst článek

„Otec říkal: ‚Zuzano, já bych byl rád, kdybych tě tady viděl před stojanem něco malovat‘, ale tím to taky skončilo.“

Ani její manžel, se kterým se po sedmi letech a dvou dětech rozvedla, ji nedokázal podpořit, spíše ji naopak srážel. Teprve když se po čase sblížila s jedním z bývalých spolužáků z umělecké průmyslovky, který se v ní viděl, doslova přes noc jí narostla křídla, navíc ji její přítel zavedl k lidem, od nichž získávala další inspiraci a první zakázky.

„V roce 1983 jsem si udělala vlastní samostatnou výstavu v Díle a ta byla za hodinu prodaná, fronta na ulici byla snad stometrová. Najednou jsem měla 90 tisíc korun, tolik jsem předtím v životě neviděla. Říkala jsem si: Ti lidi fakt neví, co je hezký. Ale tehdy byl hlad po keramice. I když jsem nikoho nezvala, tak na té vernisáži bylo tolik lidí, bylo to takový hezký, bezprostřední. Tak jsem v tom pokračovala.

Zuzana Kyselková v 60. letech | Foto: archiv Zuzany Kyselkové

„Předtím jsem taky učila na pajdáku výtvarku budoucí učitele základních škol a dělala jsem taky kursy pro ženy a děti na obvodním kulturním středisku. Sama jsem vozila trabantem tu hlínu z Kohnovy cihelny, tu obrovskou roli papíru z tiskárny a kreslení, tu z Bytexu velké pásy vlny. Později už jsem byla úplně na volné noze, v Kunštátu jsem koupila domeček a v něm jsem si zřídila keramickou dílnu i s vlastní pecí, to pak převzal můj syn Prokop. Dostávala jsem zakázky i na reliéfy do různých veřejných budov – například pro dětské oddělení nemocnice ve Frýdku-Místku jsem vyrobila šestnáctimetrový pás v chodbách. Je to abeceda – A jako auto, B boty atd. Ztvárňovat abecedu mě vždycky bavilo! Ale stejně tak jsem si zamilovala různé figurky a další drobnosti – to jsem se naučila v opravdu velké míře a rozmanitosti modelovat a vypalovat, dělám to dodnes. Jednou jsme měli společnou výstavu s mými přítelkyněmi Vlastou Švejdovou a Marií Plotěnou a já jsem tam měla slogan I z kýblu hlíny se dá uživit!“

‚Vyučoval jsem jazyk imperialismu.‘ Profesor Peprník se stal ze samouka prestižním anglistou

Číst článek

Přes všechny své osudové peripetie je Zuzana Kyselková přesvědčena, že v životě je potřeba především přijímat vše dobré a špatné věci umět odpouštět. Sama je věřící, ale myslí si, že tuto schopnost by měl mít každý člověk.

„Je to opravdu strašně důležité odpouštět v životě, to je taková svoboda, ne mít někoho v nenávisti nebo v závisti. Nemusím se třeba s někým, kdo mi hodně ublížil, objímat, ale umět odpustit i poprosit za odpuštění, když člověk sám ublíží. Dát všechny vztahy do pořádku. Já už na to moc času nemám, jsou lidi, kterým bych měla říct Prosím tě, odpusť mi, moc jsem ti ublížila. Ale dělám to aspoň na dálku a je to moc důležitý. Člověk samozřejmě neví, jak má odpustit vrahům a diktátorům, ale to už není naše věc. Pomsta nepatří lidem, patří Bohu.“

Zuzana Kyselková v ateliéru | Foto: archiv Zuzany Kyselkové

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme