Zažil válku, komunistický puč i srpen 1968. ‚Všechno zlé je k něčemu dobré,‘ říká
Doba, ve které žijeme, se více či méně dotkne každého. I v těch, kteří nejsou čítankovými hrdiny té které epochy, zanechá výrazné stopy. Platí to také pro Jana Svobodu, který prožil začátek i konec německé okupace, další nástup totality v roce 1948 i srpnovou invazi za dalších 20 let. Dějinné zvraty 20. století jeho život sice většinou fatálně neovlivnily, někdy ale šly kolem až příliš těsně.
Jan Svoboda se narodil v roce 1926 v Nechanicích na Královéhradecku. Jeho otec přišel do jednoho z nejmenších měst Československa za prací – byl účetním v místní továrně na likéry a sodovky.
Za ‚železnou oponu‘ posílal zakázanou literaturu. V Národní knihovně se jí báli, knihy skončily pod zámkem
Číst článek
„Město bylo malé, jen asi dva tisíce obyvatel, ale živé – činnost vyvíjeli dobrovolní hasiči, (tělovýchovné jednoty) Sokol a Orel, hodně se taky ochotničilo. Chodil jsem nejprve do nově postavené Masarykovy obecné školy, pak do první třídy Rašínovy měšťanské školy – Alois Rašín se v Nechanicích narodil a já chodil do školy s jeho vnukem Františkem,“ vylíčil Radiožurnálu Svoboda.
Ovšem jen jeden rok. V roce 1938 rostla nezaměstnanost a továrna neměla na mzdy, otec si začal hledat nové místo i proto, aby děti při dalším studiu nemusely dojíždět z Nechanic do Hradce.
Od natírání slepic k sedmi patentům. Chemik Janák spoléhal v životě na Masarykovo: Nebát se a nekrást
Číst článek
V roce 1938 se rodina přestěhovala do Prahy, kde měla několik příbuzných. A tam třináctiletý chlapec zažil příchod německé armády.
„Pan učitel nám ráno řekl, ať jdeme domů a nikde se nezastavujeme, že v Praze jsou Němci. Ale my jsme se šli na ně dívat na nábřeží, jak přijíždějí v těch motorkách. Pršelo, měli gumový pláštěnky, ve kterých vypadali strašidelně, automaty před sebou a na nich měli štangle salámu. V Německu už byly potraviny na lístky a v Praze viděli spoustu jídla. Nekradli, nerabovali, chodili po obchodech, zaplatili markami a kupovali si celé salámy,“ řekl Svoboda.
Heydrichiáda i bombardování Prahy ho těsně minuly
I školáci záhy poznali „nový německý pořádek“. S Janem chodil do měšťanské školy v Podolí kamarád Pavel, který byl židovského původu. „Jednoho dne za ním pan učitel přišel, že ho tatínek nesmí posílat do školy, druhý den ale přišel zase. Chodil asi týden, pak už ne. A ti spolužáci, kteří bydleli naproti, řekli, že to ráno všichni odešli do transportu,“ vzpomínal Svoboda.
Za sociologickou studii 10 let. Poslední předseda exilové sociální demokracie považuje roky v ‚lágru‘ za dar
Číst článek
Později Němci měšťanskou školu v Podolí zabrali - měla ústřední topení, tak v ní zřídili lazaret SS. Všichni žáci museli chodit do jiné školy pod Vyšehradem, kde se střídali na směny. Pak Jan Svoboda pokračoval ve studiu na vyšší průmyslové škole na Smíchově u Jiráskova mostu, kde zažil i heydrichiádu.
„Přímo od Jiráskova mostu vede Resslova ulice, kde se v kostele skrývali parašutisté. 18. června 1942, když Němci začali dobývat kostel, nás poslali ze školy pryč, ale šli jsme se tam podívat. Pamatuji si, jak tam byli hasiči, co vyplavovali sklep kostela, ale všude byla vojenská policie a SS, tak jsme šli domů. Na škole mě taky učil profesor chemie, který byl současně profesorem teologie a kazatelem v tom kostele. Asi čtrnáct dní poté nechodil do školy, neustále ho vyslýchali, ale nakonec ho propustili. Asi opravdu o ničem nevěděl,“ dodal Svoboda.
S blížícím se koncem války se na nebi stále častěji objevovaly spojenecké bombardovací svazy. Lidé je sledovali se zvědavostí a nadějí, ale rovněž s určitými obavami. Ty se naplnily 14. února 1945 při největším náletu na Prahu.
„V Podolí shodili zápalné bomby. Jedna padla na vedlejší dům, proletěla šikmo oknem dovnitř, ale nevznítila se. A další prorazila u nás na dvorku střechu boudy na topení a tam padla do čerstvě nasekaného dříví, takže roznětka nespustila. Později přišel jeden od četníků, vzal ji na rameno a odnesl někam za podolskou vodárnu. Měli jsme štěstí.“
To stálo při Janu Svobodovi i během pražského povstání. To mimochodem považuje za spíše zbytečné, protože Němci byli podle něj stejně připraveni Prahu vyklidit a šlo spíš jen o gesto, že lidé dokážou bojovat. Pomáhal stavět jednu z barikád Podolí, do vlastních bojů ale se ale nezapojil.
Během války prošel Tobrukem a bojoval u Dunkerku. Životní příběh rodáka z Vracova dlouhé roky nikdo neznal
Číst článek
Rozpačité osvobození
„Němci ostřelovali okolí z kulometů a děl umístěných nedaleko od nás na Kavčích horách. Přišla výzva, aby dobrovolníci šli odnášet raněné z těch strání, tak jsem šel s kamarádem Jirkou Cuřínem. Najednou do ulice přiletěl dělostřelecký granát a střepina zasáhla kamaráda do hlavy. Zemřel na místě a má tam pamětní desku. Takže nás rychle přešla chuť a vrátili jsme se zpátky do sklepa. Odtud jsme pozorovali Němce, jak se chystají vyhodit celou ulici do povětří, pak ale rychle výbušniny zase sbalili, protože od Smíchova přijížděly tanky Vlasovců. Ani ti se ale na místě příliš nezdrželi, protože mezitím už přijížděli Rusové,“ řekl Svoboda.
I první dny svobody vyvolávaly smíšené pocity. V mysli Jana Svobody dodnes zůstávají děsivé obrazy rakouských vojáků pověšených na kandelábrech nebo shozených do Vltavy. Nebo několika dospívajících německých děvčat a starších žen, které „jen tak“ postřílela skupina kolemjedoucích příslušníků Rudé armády.
V květnu 1945 provázel odsun Němců z Brna. O žádný pochod smrti nešlo, říká strážný
Číst článek
Symbolickou tečkou se pak pro něj stal proces s K. H. Frankem, kdy už jako zaměstnanec elektrotechnické firmy zajišťoval rozhlasový přenos ze soudní síně.
„Byl jsem přímo na tom pódiu, kde byli soudcové a Frank, viděl jsem na něj tak z pěti metrů. Ale hlavně jsem stále sledoval modulometr, abych viděl, jestli to povídání jde ven. I když jsem měl na speciální vstupenku přístup všude, tak na popravu jsem nešel. Ale přišel tam za mnou takový mladík, přestavil se mi, ptal se, co tam dělám, a po chvíli říká: ‚Nevadí vám, že jste podal ruku katovi?‘ Já na to, že ani nevím, co je zač... Tak mi vyprávěl, jak se dělá ta poprava, že v bílých rukavičkách přijde a narovná mu hlavu, ale současně trhne vazem, takže dolů už padá mrtvej,“ popsal Svoboda.
Za trest vojna na Slovensku
Elektrotechnická kvalifikace přivedla Jana Svobodu k vojenskému letectvu. Jako civilní zaměstnanec ministerstva národní obrany zkoušel palubní radiostanice a další techniku v Leteckém výzkumném ústavu v Praze-Letňanech.
Rozhovor s krysou aneb Básník z křemene. Příběh muže, kterého nezlomili ani v nejtěžším žaláři
Číst článek
Odtud byl krátce po únoru 1948 pro nespolehlivost propuštěn, později se tam ale na čas vrátil během základní vojenské služby. Osobně nebo prostřednictvím informací od přátel tak mohl sledovat, jak během čistek postupně mizí všichni západní letci.
Přestože ani jeho vlastní kádrový profil nebyl pro dobu nástupu totality ideální a většinu roční povinné vojny si „odkroutil“ vlastně za trest v zapadlé posádce pod Tatrami, vzpomíná i na to bez hořkosti.
„Maminka vždycky říkala, že všechno zlé je na něco dobré a já se podle toho řídil a vždycky si říkal, že nebude tak zle. V Praze jsem měl výhodu, že jsem mohl denně za svou dívkou, tak když jsem byl na Slovensku, tak jsem se s ní oženil a ona se nastěhovala do podnájmu dole v dědině kousek od útvaru.“
Po vojně pracoval Jan Svoboda v Elektrotechnickém zkušebním ústavu, koncem 50. let přijal místo v brněnské Tesle, především kvůli bytu. V Brně navíc potkával i řadu známých z Leteckého výzkumného ústavu, kteří byli mezitím přeřazeni na Vojenskou akademii a bydleli ve služebních bytech nedaleko od místa, kde dostal byt on.
Na transport jsem čekal jak dobytek na porážku, vzpomíná chemik a inovátor Bruno Schreiber
Číst článek
Začátek srpnové invaze ovšem prožil na Slovensku, kam se od dob vojny pravidelně vracel. „Cestou autem zpátky do Brna jsme nic nepotkávali, až pak jsme slyšeli ráno hlášení, že tady lítají letadla. A pak jsme šli do práce a tady byli Rusové nahoře, tak jsme se dívali, jak tu jezdí, to vnímání bylo takový rozpačitý. Ono se to tak nějak dalo čekat, aspoň pro mě to nebylo překvapení," řekl Svoboda.
„Já jsem tedy nikdy nebyl Dubčekovec. Nevěřil jsem v žádný komunismus s lidskou tváří. Už jako kluk jsem četl knížky od lidí, kteří v Sovětském svazu byli a psali, jak to tam doopravdy vypadá. Ale věřil jsem, že ten komunismus snad najde nějakou jinou socialistickou verzi, než tu repasní, nebo regresivní.“
V brněnském bytě žije dodnes. I ve svých dvaadevadesáti letech sleduje vývoj elektrotechniky a běžně pracuje s počítačem či mobilním telefonem, koníčkem se mu stala digitální fotografie.
A v prožité minulosti vidí spíše to lepší: „Ten svět zase nebyl tak nudnej. Stačí se podívat na tehdejší filmy. Ty, co se točej dneska, to je samý střílení, samá detektivka. Ale filmy z tehdejší doby, na ty já se rád pořád dívám, protože to je kus života, jaký skutečně byl,“ uzavřel Jan Svoboda.
