Za ‚železnou oponu‘ posílal zakázanou literaturu. V Národní knihovně se jí báli, knihy skončily pod zámkem
Sám by si emigraci možná nikdy nezvolil, rodina odešla z Prahy do Vídně kvůli otci-novináři několik dní po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Sedmnáctiletý chlapec se s novou situací nakonec smířil a po studiích v USA a Rakousku pracoval 35 let v Österreichische Nationalbibliothek. Odtud také Michal Lion posílal v době normalizace zakázané knihy do Národní knihovny v Praze a za „železnou oponu“ pašoval rovněž exilové časopisy.
Michal Lion se nikdy nepřestal hlásit ke své vlasti a ve svých šedesáti sedmi letech se pravidelně vrací do Prahy. Tam se i po půl století v Rakousku stále cítí nejvíc „doma“ a s radostí sleduje, jak se poměry v rodné zemi pomalu, ale jistě mění k lepšímu.
Od natírání slepic k sedmi patentům. Chemik Janák spoléhal v životě na Masarykovo: Nebát se a nekrást
Číst článek
Prvorozený syn nekomunistického novináře židovského původu Jindřicha Liona přišel na svět v Praze na počátku neblaze proslulých 50. let, podle vlastních slov ale prožil velmi hezké dětství i dospívání.
„Jako dítěti je vám většinou úplně jedno, kde vyrůstáte, protože máte své starosti, své problémy, svoje záliby. Nezajímáte se moc o společnost, žijete si svůj život, hrajete fotbal, začnou se vám líbit holky. Nevzpomínám si, že bych byl konfrontován s režimem jinak, než že jsem musel vstoupit do Pionýra."
"A ani s židovstvím jsme kupodivu zřejmě neměli nějaký zvláštní problém - v době honu na nepřátele republiky při Slánského procesu jsem byl ještě moc malý, než abych to vnímal. A později jsem vůbec nepociťoval žádný tlak. Byli jsme židovská rodina, která slavila svátky doma, do synagogy se chodilo jedenkrát, dvakrát ročně, nebo když přijela nějaká návštěva,“ vysvětluje Michal Lion.
Cena za svobodu slova: ztráta domova
Zlom nastal jako u mnoha dalších československých rodin až v srpnu 1968. Pár dní před invazí se Lionovi vraceli z dovolené ve Švédsku domů přes západní Německo, kde je známí varovali, že „Rusové jsou na cestě“. Nevěřili!
Nemožné se ale záhy stalo skutečností. V prvních dnech okupace všechna domácí média ostře vystupovala proti „bratrské pomoci“, což okupanti nesli velmi nelibě. Podařilo se jim sice obsadit některé redakce včetně Svobodného slova, novináři se ale scházeli jinde a noviny vycházely dál.
„A pak přišli na to, že je nejlepší novináře zatknout. To byla doba, kdy táta nespal doma, ale každý den byl někde jinde a měl příšerný strach. Po deseti dnech řekl, že už to nevydrží a jeli jsme do Vídně. Měli jsme tehdy výjezd na čtyři dny a jsem tu 50 let!“ popisuje Lion.
Za sociologickou studii 10 let. Poslední předseda exilové sociální demokracie považuje roky v ‚lágru‘ za dar
Číst článek
Přestože celá rodina se za pomoci přátel a různých státních a krajanských organizací dokázala v Rakousku poměrně rychle usadit, pro sedmnáctiletého gymnazistu to bylo na dlouhou dobu značně bolestné období. Situaci mu alespoň trochu ulehčovala silná česká menšina ve Vídni, která se po srpnu 1968 rozšířila o dalších 10 tisíc lidí, a obrovská, byť jen dočasná vlna solidarity.
„Ve Vídni žije tradičně mnoho Čechů, jsou tu české hospody, české noviny, český kulturní život. Začali jsme chodit do Sokola, vznikly některé nové spolky a časopisy, i slavistiku studovalo spolu se mnou hodně Čechů, vlastně jsem byl s krajany od rána do večera,“ říká Lion.
Zakázané knihy skončily pod zámkem
Po absolvování studií v Rakousku a USA nejprve šest let především učil na různých školách a současně podnikal v cestovním ruchu. V roce 1981 pak své aktivity rozšířil o práci v Rakouské národní knihovně, kde se mu časem otevřela i nová cesta, jak neztratit kontakt s původní vlastí.
Mezinárodní federace knihovnických institucí IFLA organizovala už od 50. let výměnu literatury s knihovnami v Československu, kde tehdy na oficiální nákup zahraničních titulů chyběly devizy. Michal Lion se na dálku seznamoval s kolegy za železnou oponou a expedoval zásilky do různých českých knihoven.
„A vždycky jsem do toho balíku přidal pár kousků exilové české literatury, kterou vydávali Škvorečtí, Index, Šafrán nebo Konfrontace – zvlášť pro Národní knihovnu v Praze. Protože podle mě prostě české knihy patří do českých knihoven. Ale samozřejmě jsem se nemohl ptát, jestli jim i tyto knihy došly, nebo je cestou vybrali. Až po skončení ‚doby temna‘, když jsem v roce 1990 jel do Prahy a v Národní knihovně jsem se poprvé setkal s kolegyní, se kterou jsem léta komunikoval jen písemně, tak jsem se zajímal o ty balíky."
"Prý došly, ale bylo z toho obrovské haló, nikdo nevěděl, co s nimi, nikdo se toho nechtěl dotknout, tak ty exilové tituly zamkli v jedné místnosti a teprve po roce 1989 je dali do fondu. A i pak jsem posílal do republiky některé české knihy, které vyšly v zahraničí, protože byly v původním formátu těch exilových edicí,“ popisuje Lion.
V době normalizace pomáhal dostávat do Československa i exilové časopisy, z Österreichische Nationalbibliothek odešel teprve předloni v pětašedesáti letech.
Cesty těšení mezi Vídní a Prahou
Ani v osobním životě Michal Lion nezapomínal na své kořeny. Československý pas si nechal obnovit hned po pádu železné opony a československé občanství vedle rakouského získal i pro své dva syny, kteří ve Vídni chodili do české školy a později studovali v Praze a v Brně.
Po celou dobu také udržoval kontakt s pražskými kamarády, pravidelně se setkávali na „neutrální půdě“ v Maďarsku a hned, jak to bylo možné, začal za nimi opět jezdit do Prahy.
„Kdykoliv tam jsem, jdu se podívat na ‚svoje rohy‘ - místa, kde jsem vyrůstal. Známí lidé už tam nejsou, ale ty rohy ano a s nimi i moje mládí. Ve Vídni sice žádné své rohy nemám, ale jako celek ji mám rád, některé lokality, typické kavárny, kde můžete u jednoho šálku kávy sedět, jak dlouho chcete. Lidé ve Vídni mají čas, Praha je hektičtější. Když jedu do Prahy, tak se těším, a pak se těším zase zpět do Vídně, takže ty cesty jsou cesty těšení,“ dodává Michal Lion.
Poslední čtvrtstoletí bydlí v Traiskirchenu. Je to tak trochu symbolické – v tomto malém městě nedaleko Vídně je totiž nejstarší a největší uprchlický tábor v Rakousku, kterým prošly i tisíce československých emigrantů v roce 1968.
Během války prošel Tobrukem a bojoval u Dunkerku. Životní příběh rodáka z Vracova dlouhé roky nikdo neznal
Číst článek
Michal Lion dodnes žije s pocitem, že mu stát před padesáti léty sebral něco, co mu patřilo, přesto je nakonec rád, že se rodiče rozhodli pro emigraci – už během normalizace se dozvídal těžko uvěřitelné historky o tom, co se doma děje.
„Asi to skutečně nebylo veselé, ty různé tlaky, kterými lidé doma procházeli, to bych nechtěl. Já samozřejmě nikoho neodsuzuju, jak se s tím kdo vypořádal, protože nevím, co bych dělal já, kdybych tam byl. Nakonec jsem docela vděčný za to, že žijeme tady,“ vysvětluje.
První návštěvy Československa po 22 letech přinesly určitý kulturní šok. Setkal se s typickými nešvary, na které už v Rakousku dávno zapomněl – třeba s neochotou prodavaček či úředníků. To se prý ale postupně lepší, stejně jako vnější vzhled českých měst a vesnic. A lidem v rodné zemi nechce nic radit.
„Podle mě v Česku panuje pocit, že jsme tu od toho, abychom tam jezdili a dávali rady. A jiní zase o naše zkušenosti a názory vůbec nestojí. Takže pokud bych měl něco vzkázat, tak bych řekl jenom: Mějte se dobře!“ řekl na závěr Michal Lion.
