Jméno na zdi aneb Klíč od Spielberga k životu vlastní mámy

Když její maminka s polovinou židovské krve prožívala nejdramatičtější chvíle svého života, nebyla ještě ani na světě. O jejím pobytu v nacistické věznici se pak dozvídala jen z drobných útržků vzpomínek, které ji navíc v mladším věku ani příliš nezajímaly. Obrat nastal teprve v 90. letech, kdy se zapojila do projektu Spielbergovy nadace.

Paměťová stopa Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Hilda Zmrzlíková, za svobodna Babišová, na fotografii ze 40. let. | Foto: Archiv Zuzany Prudilové/Paměťová stopa | Zdroj: Post Bellum

Činnost nadace byla financovaná z výtěžku Spielbergova sedmioscarového filmu Schindlerův seznam a Prudilová v ní pracovala jako moderátorka. Seznámila se přitom s  osudy řady lidí, kteří přežili holokaust.

Teprve tehdy se začala Zuzana Prudilová své matky sama ptát na její příběh, a přestože bývalá vězeňkyně z brněnského Cejlu ani tehdy nechtěla příliš dlouze vyprávět, její dcera dokázala leccos pochopit – nejen rozumem, ale hlavně srdcem.

Hilda Zmrzlíková (roz. Babišová) přišla na svět necelý rok po vzniku samostatného Československa, 5 října 1919 v Lazích (dnes součást Orlové v Moravskoslezském kraji). Tam vychodila základní školu, zatímco střední už absolvovala v Přerově, kde se seznámila se svým budoucím manželem, ve dvaceti letech se za něj provdala a o dva roky později se jim narodil syn.

Přestože její maminka byla Židovka, samotné Hildě riziko transportu dlouho nehrozilo. „Teprve koncem války už povolávali do transportů nejen ty, kdo měli židovské oba rodiče, ale i lidi ze smíšených manželství. Můj dědeček s babičkou tedy rozhodli, že se jejich dcera vrátí z Přerova na sever, kde bude ve větším bezpečí. O jejím původu Němci evidentně věděli – její manžel, tedy můj táta, musel nastoupit v říjnu 1944 do pracovního tábora v Načetíně (dnes část obce Kalek v okrese Chomutov) v Sudetech, kde byli právě manželé žen z židovských nebo položidovských rodin. Otec tam pracoval v lese a zůstal tam až téměř do konce války, domů se dostal až v dubnu 1945,“ vypráví.

Nasadila krk pro jiné

Pětadvacetiletá Hilda zatím pobývala v rodném kraji, ale skrývat se v bezpečí jí zřejmě příliš vlastní nebylo. Proto dlouho neváhala a kývla na žádost, aby pomohla při převozu skupiny Židů, jejichž dosavadní úkryt byl pravděpodobně prozrazen. Padlo rozhodnutí přesunout všechny na nové místo a Hilda je tam měla doprovodit.

Během jízdy vlakem ale byli při kontrole prozrazeni a celá skupina byla zadržena: „Ona byla taková povaha, že o tom zřejmě zas až tak moc hluboce nepřemýšlela, co hrozí jí samotné. Prostě když to bylo potřeba, tak šla a udělala to, ale sama to určitě za žádné hrdinství nepovažovala, nikdy o tom aspoň takhle nemluvila. Naštěstí gestapo nestačilo zjistit, že sama je smíšeného původu, takže byla zavřená jen za napomáhání té skupince, zatímco o těch ostatních lidech jsme se už nikdy nedozvěděli, jak to s nimi dopadlo.“

Hilda Zmrzlíková na fotografii z 30. let. | Foto: Archiv Zuzany Prudilové/Paměťová stopa | Zdroj: Post Bellum

Za pomoc Židům by mohla skončit na popravišti, osvobození naštěstí přišlo dříve, než vůbec stanula před německým soudem. Absolvovala jen úvodní výslechy a na další vyšetřování čekala tři měsíce ve věznici na brněnském Cejlu, kam byli sváženi vězni z celé Moravy a Slezska. V jedné malé cele bylo 15 až 20 žen – Češky, Polky, Maďarky.

Na zdi jedné z cel je mezi nápisy pocházejícími leckdy už z 18. století dodnes vidět vyškrábané jméno „Hilda“, dost možná právě v ní čekala mladá matka na svůj další osud: „To, že tu byla zavřená a přitom se nevědělo, že je napůl Židovka, ji možná na jednu stranu uchránilo před mnohem většími hrůzami, na druhou stranu, ani tady to asi nebyla legrace. Byla to mladá holka, měla malý dítě. Sama jako máma vím, jaký by to asi pro mě bylo, kdyby můj syn někde byl a já o něm nic nevěděla. Bráchovi byly tehdy tři roky, táta v tu dobu byl zavřenej v pracovním táboře. Takže vlastně vůbec nemohla tušit, co se děje s bráchou, co je s tátou, to musela to být dost šílená situace.“

Nápis na zdi ve vězení. | Foto: Archiv Zuzany Prudilové/Paměťová stopa | Zdroj: Post Bellum

Tajemný obsah kapesníku

I tak si ale dokázala mladá žena uchovat nejen zdravý rozum, ale leckdy i jistý vzdor vůči svým věznitelům. Dokládá to jedna z mála historek, které své dceři později vyprávěla. Cela byla vždy po celou noc uzavřena a k vykonávání potřeby sloužil pouze jeden kbelík. Při 15 až 20 ženách v jedné místnosti se ale často brzy naplnil.

„Jednou se na mámu obrátila jedna ze spoluvězeňkyň a prosila ji, ať jí pomůže tlouct na dveře, že kbelík už je plný a ona nutně potřebuje na záchod. Na tlučení ale nikdo nereagoval, tak jí máma poradila, ať dá na zem kapesník, na něj vykoná tu potřebu a ráno, až půjdou s kbelíkem ven, tak to vezmou s sebou. Když ale ráno máma ten kapesník nesla spolu s tím kýblem, tak se jí dozorce zeptal, co tam má. A jí nenapadlo nic lepšího než odpovědět pravdu, tak mu řekla ´hovno´. On se zarazil, kapesník vzal a otevřel. No a když viděl, že nelhala, tak ji udeřil pěstí. Máma přišla o několik zubů, ale mám pocit, že později na sebe byla docela pyšná, že se jí to tak povedlo!“ líčí historku Zuzana.

Fotografie z 90. let. Na snímku je Zuzana Prudilová s přeživší holokaustu MUDr. Trudou Bártkovou. | Foto: Archiv Zuzany Prudilové/Paměťová stopa | Zdroj: Post Bellum

V dubnu 1945 osvobodila Brna Rudá armáda a Hilda Zmrzlíková se šťastně shledala se svým mužem i malým synkem. O svých zážitcích z nacistického vězení ale příliš nemluvila – možná i proto, že v celé rodině bylo hodně příbuzných, kteří se z věznic a koncentračních táborů nevrátili, možná chtěla za vším co nejrychleji udělat tlustou čáru a zkusit žít normální život jako ostatní a nezatěžovat svými prožitky další generaci.

Její dcera Zuzana se navíc tehdy ani příliš nevyptávala: „To je takovej paradox, že člověk, když je mladý, tak si žije svůj život a tyhle věci ho moc nezajímají. Možná jsem tak kolem patnácti let něco málo slyšela, ale vůbec mě nenapadlo se nějak sama vyptávat. Ale došlo k takové zvláštní souhře okolností, že v 90. letech u nás vyšel inzerát, že Steven Spielberg hledá moderátory, kteří by točili rozhovory s přeživšími po celé Evropě v jejich jazyce. Přihlásila jsem se a po školení jsem začala navštěvovat různé lidi. A teprve to ve mně vyvolalo ty vzpomínky na to, co máma sama říkala už dřív, a začala jsem se jí sama ptát. Ale ani tehdy moc povídat nechtěla.“

Hilda Zmrzlíková. | Foto: Archiv Zuzany Prudilové/Paměťová stopa | Zdroj: Post Bellum

Pláč, cigarety a vzpomínky

Tomu už ale jedna z asi dvaceti českých spolupracovnic celosvětově působící americké nadace Survivors of the Shoah Visual History Foundation, financované ze zisku veleúspěšného Spielbergova filmu Schindlerův seznam, docela dobře rozuměla.

„Snad pro nikoho nebylo snadné o tom vyprávět – často jsem byla první, s kým dopodrobna mluvili o věcech, na které by nejraději navždy zapomněli, a to navíc na kameru. Do té doby o tom často neřekli ani vlastním dětem, někteří byli ochotni svěřit se raději těm, které osobně neznali,“ vypráví. 

Někdy prý s lidmi, které navštívila a kteří se před ní pustili do vzpomínání, nejprve třeba i proplakali půl dne, než byli vůbec schopni něco točit. „Jedna paní nejprve vykouřila 20 cigaret, pak vytáhla víno, které já vůbec nepiju, protože mi nechutná, ale tady jsem prostě musela, jinak to nešlo. Po dvou deci jsme si pěkně zazpívali hebrejské písničky a už jsem se mohla ptát. Prostě s každým to bylo trochu jiný, ale vždy to bylo veliké vyznamenání, že mi pověděli vše do nejmenších detailů. A i po těch letech si vše pamatovali. Já jsem se třeba u některé události zeptala, jestli si nepamatuje, co to bylo za den. Ten pán se hluboce zamyslel a říká, že to muselo být úterý. A já jsem pak doma vzala takový ten věčný kalendář a přesně to sedělo. To bylo neuvěřitelný!“

Zuzana Prudilová natočila na tři desítky příběhů přeživších z celé Moravy, které jsou dnes prostřednictvím internetu přístupné školám a dalším zájemcům po celém světě. Dodnes cítí i jako pouhý zprostředkovatel obrovský emoční nápor, který to pro ni znamenalo, ale rozhodně nelituje – naopak je ráda, že nabídnutou příležitost využila. Už proto, že jí to nakonec přeci jen lépe pomohlo pochopit minulost vlastní rodiny.

„Já jsem vlastně strašnou spoustu věcí pochopila právě prostřednictvím těch ostatních lidi, se kterými jsem o tom mluvila, kterých jsem se ptala na jejich vlastní prožitky a možná jsem v té době i mnohem víc začala rozumět i vlastní mámě. Ona nikdy ani oficiálně o tom, že sama pomáhala Židům a hrozila jí za to smrt, nemluvila, neuvedla to do žádného životopisu. Muselo to být pro ni těžký a nerada o tom mluvila, takže dodnes mám jenom takové útržkovité její vzpomínky na tuhle dobu. Ale kdykoliv jsem ve věznici na Cejlu, tak jasně cítím, že tohle místo i mně zasáhlo do života, říká dnes žena, která se tak k vzpomínkám vlastní matky dostala dostala oklikou.

Zuzana Prudilová a přeživší Zlata Neumanová na snímku z 90. let. | Foto: Archiv Zuzany Prudilové/Paměťová stopa | Zdroj: Post Bellum

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme