Ze sígra velitelem pohraničníků. ‚Nevzpomínám na to s láskou,‘ říká majitel zámku Sviták

Na svět přišel v polovině 50. let v dělnické rodině, kde ale dospělí neměli na děti moc času. Stále závažnější lumpárny Jaroslava Jakuba Svitáka vedly jeho otce k tomu, že jej poslal na střední vojenskou školu. Absolvoval i důstojnickou školu pohraniční stráže a několik let pak velel hlídkám na hranici s Rakouskem. Skončil ale pravomocným odsouzením za nedůsledné plnění služebních povinností, propuštěním od pohraničníků a vyloučením z KSČ.

Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jaroslav Jakub Sviták v 70. letech na Vysoké škole SNB | Zdroj: Archiv Jaroslava Jakuba Svitáka

Dnešní majitel zchátralého zámku na Kroměřížsku Jaroslav Jakub Sviták tvrdí, že se i za cenu vězení snažil vymanit ze služby, kde se mu příčilo chytat a týrat lidi směřující za svobodou, některé jeho vzpomínky však historikové zpochybňují.

Asi dvouletý Jaroslav Jakub Sviták (1957) | Zdroj: Archiv Jaroslava Jakuba Svitáka

Narodil se 10. ledna 1955 v Brně. Oba rodiče patřili k tzv. dělnické třídě, byli členy KSČ a trávili hodně času v zaměstnání. Na své děti tak neměli příliš mnoho času. To se záhy projevilo nejen v Jaroslavově školním prospěchu, ale zejména v chování, o těchto prohřešcích však rodiče dlouhou nevěděli, protože falšoval i matčiny podpisy pod poznámkami v žákovské knížce.

„Byl jsem tehdy pěknej darebák, věčně za školou, dvojka z chování byla u mě dobrá známka. Táta už toho měl dost a řekl, že půjdu na vojenskou školu, tam že mě naučí pořádku, on už se se mnou dál nebude mazat. Moc se mi to nelíbilo, ale odporovat se nedalo – on byl vzorný pracovník, dokonce se mihnul i ve filmovém týdeníku. Navíc to byl chlap, který sotva prošel dveřmi, kdyby mi jednou plácl, obletěl bych rovník.“

Dětské přání střežit hranice         

Jaroslav měl navíc o své budoucí profesi zpočátku spíše romantické představy, posílené i tím, co sám prožíval při srpnové okupaci v roce 1968. Byl zrovna na pionýrském táboře na Hané a vedoucí se staršími dětmi namísto původního programu seděli hodiny v klubovně a sledovali televizi.

Vzali nás, děti, abychom ty urny naházely do Ohře, líčí hrůzy Terezína. Zachránil ji transport do Švýcarska

Číst článek

„Mě tehdy hrozně štvalo, že sem někdo takhle vtrhnul. Takže jsem pak měl naivní představu, že jako velký budu strážit, aby k nám nemohl nikdo cizí, ať už to budou Američané, Němci nebo Rusi. Teprve později mi došlo, že pohraničníci nehlídají hranici proto, aby nikdo nemohl k nám, ale naopak, aby nikdo neutekl pryč!“

Sám přitom hned během prvního výročí okupace na vlastní kůži poznal, jak ozbrojené složky socialistického státu o občany „pečují“. Rodiče jej sice pro jistotu poslali k dědečkovi a babičce mimo Brno, ale 21. srpna 1969 se na kole tajně vrátil do města a z bezprostřední blízkosti sledoval masové demonstrace i zásah proti nim.

„Vlastnil jsem fotoaparát Ljubitěl – stál 180 korun a to tenkrát bylo pro čtrnáctiletého kluka hodně peněz! V ulici 9. května (dnešní Rašínova, pozn. autora) mě drapli tři uniformovanci – policajt a milicionáři. Foťák mi rozšlapali, všechny filmy rozmotali. A když jsem se zmohl na protest, ztloukli mě pendrekem tak, že bych ani nedojel těch pár desítek kilometrů zpátky do Rosic. Naštěstí mě potkal řidič s dodávkou a dovezl mě na místo. Ještě v září jsem spal na břichu – babičce jsem namluvil, že jsem spadl ze stromu, ale už tehdy jsem získal dost velkou nechuť k těm silovým složkám.“

Jaroslav Jakub Sviták na Vysoké škole SNB v 70. letech | Zdroj: Archiv Jaroslava Jakuba Svitáka

Jaroslav Jakub Sviták nicméně podle otcova příkazu za rok nastoupil na střední vojenskou průmyslovku v Holešově. A tam došlo nečekaně k obrácení téměř biblickému. Škola ho najednou začala bavit, poskytovala totiž řadu dobrodružných praktických činností, například práci s těžkou ženijní technikou a střelbu ze všech možných zbraní.

Na konci prý dosáhl tak dobrých výsledků, že mu nabídli rovnou další studium na vysoké škole SNB a ještě mu odpustili první ročník. V roce 1977 byl slavnostně vyřazen a jako čerstvý ženáč putoval i s manželkou do jižních Čech – přidělen byl jako zástupce velitele roty v Horním Dvořišti, která byla součástí 15. brigády Pohraniční stráže (Pohraniční stráž během Svitákova studia přešla z podřízenosti ministerstva národní obrany pod ministerstvo vnitra), žena byla zaměstnána jako celní deklarantka.

Mladý důstojník se nejprve  musel podrobně seznámit s celým úsekem, do kterého pak velel jednotlivé hlídky.

Odsouzen k věčnému zapomnění aneb Záhada jednoho televizního titulku

Číst článek

„V tom pásmu byl od hraničních mezníků určitý prostor, čím větší, tím líp pro pohraničníky, protože měli více času na zásah proti těm narušitelům (v mluvě pohraniční stráže kdokoliv, kdo se pokusil překonat státní hranici, až na naprosté výjimky ovšem nešlo o žádné ‚nepřátelské agenty‘, ale obyčejné lidi, kteří se s nasazením vlastního života snažili utéci z totalitního režimu do svobodného světa, pozn. autora). Po pár stech metrech byl u nás v Horním Dvořišti starý elektrický zátaras, původně se smrtícím napětím, ale to fungovalo jen pár let, ovšem dráty tam zůstaly. Pak byl zase volný prostor – les, pole nebo louka, následovalo ženijně-technické zabezpečení, tzn. signální stěna, která detekovala dotyk na ústředně roty, po obou stranách pás uhrabané měkké hlíny, aby bylo vidět stopy. Pak dále do vnitrozemí stály obyčejné ploty, ale na některých byly třeba světlice. Rovnoběžně s hranicí vedla sjízdná cesta pro služební vozidla, aby hlídky mohly rychle projet na místo, kde se mělo něco stát. Tam, kde bylo k hranici blízko a rota naopak daleko, byly rozmístěný ještě různý mechanický zátarasy. Například brunoválce – to jsou ostnatý dráty smotaný do kol a vzájemně propojený. Nebo ‚nízkoklopýtný překážky‘ - asi metrové dřevěné kůly v několika řadách, přes ně cikcak ostnatý drát a celý to bylo zarostlý trnitým křovím – to moc nešlo ani přelézt, ani podlézt, muselo se to prostříhat.“

No pasarán!

Už od dob legendárních Chodů se při ostraze hranice podíleli rovněž psi – v éře Železné opony ovšem nejen v souhře se svými psovody, ale i jako samostatně útočící psí smečky (zkratka SUP). Opět zejména ve vzdálenějších a hůře přístupných úsecích hranice byli umísťováni asi po pěti v kotci s dálkově otevíratelnými dvířky na obě strany vytyčeného koridoru.

Jaroslav Jakub Sviták v 70. letech | Zdroj: Archiv Jaroslava Jakuba Svitáka

V případě narušení prostoru signalista na ústředně otevřel padací dvířka na příslušnou stranu a psi vyběhli do prostoru. Byli speciálně cvičeni k tomu, aby případného „narušitele“ za žádnou cenu nepustili dál, jako figurant sloužil zhruba jednou měsíčně i Sviták:

„Musel jsem mít nejen vatovaný rukáv, jako při výcviku běžného služebního psa, ale celý oblek s kovovou mřížkou přes obličej a vyztužené boty. Tak zhruba půl hodiny jsem se musel nechat potahat, než se ti psi dost nakousali a psovod je odvolal. Když na někoho skutečně zaútočili, tak nejlepší bylo si lehnout na zem, chránit si obličej a nic nedělat, pak ti psi většinou jen vyčkávali. Ovšem pokud utíkal, nebo se dokonce bránil nějakým klackem či pistolí, to se pak rozzuřili a ani psovod je mnohdy nemohl odvolat. Byli to většinou už starší psi, kteří nestačili na ostatní činnosti, za svůj život vystřídali několik psovodů - vojáků základní služby, takže už ani moc neposlouchali.“

Prezidentské vyznamenání převzal partyzán už v patnácti letech. Dnes předává vlastenectví mladým

Číst článek

Nezbytnou součástí ostrahy západní hranice byla spolupráce s místními obyvateli. Někteří tak činili spíše z donucení, jiní ovšem dobrovolně či dokonce s nadšením na základě dlouhodobé ideologické „masírky“ - od dětí organizovaných v pionýrských oddílech „Mladých strážců hranic“ až po lesní dělníky, zemědělce či pošťáky.

Velmi cennými v tomto úseku byly zejména informace železničářů, protože k cestě za svobodou mnozí využívali trať z Českých Budějovic. A i když někdo opatrnější vystoupil už před cílovou stanicí, většinou to nepomohlo.

„Někteří pohraničníci působili jako tzv. pátrači. V civilu, neoholení a zanedbaní působili spíš jako čundráci a volně se pohybovali terénem, pěšky nebo na motorce. Jiní jezdil vlakem, v Budějovicích na nádraží se pobavili s pokladními, jestli třeba někomu podezřelému neprodaly lístek směrem k hranici, pak cestou zpátky vyzpovídali průvodčího, prošli vlak, podívali se, kde kdo sedí, a když pak ve Velešíně nastoupila uniformovaná hlídka, tak jí dali echo. Dotyčného pak pohraničníci řádně zkontrolovali, a pokud našli něco podezřelého, odvedli ho na rotu v Horním Dvořišti. Ročně to mohla být tak stovka lidí, to bylo docela dost. Pokud se u nich našly nějaké podezřelé věci, třeba doklady o vzdělání, větší množství peněz nebo cennosti, adresy v zahraničí, tak to bylo jasný – ti ani moc nezapírali. Ostatní jsme si tam nechali, přes brigádu jsme to hlásili Státní bezpečnosti, která začala zjišťovat informace v místě bydliště. Zadržení byli mezitím zavřeni v kumbále v jedné části služební dvojbytovky. Přímo v kasárnách to nešlo, protože tam bylo moc lidí, hlavně vojáci základní služby, kteří o tom neměli vědět. V některých případech, pokud se stále nechtěli přiznat, byl použit nejen psychický, ale i fyzický nátlak, nějaká ta rána pendrekem či rukou.“

Tvrzení, jež nelze prokázat

Sviták tvrdí, že sám se těchto výslechů účastnil jen sporadicky, protože podle mínění nadřízených byl „moc měkkej“, tak ho k tomu ani příliš nezvali. Osobně prý také nikoho nezadržel, jako důstojník to ostatně ani neměl za úkol.

Jaroslav Jakub Sviták v roce 1971 | Zdroj: Archiv Jaroslava Jakuba Svitáka

Naopak prý jednou pomohl k útěku čtyřem mladým východním Němcům, když je po náhodném setkání na silnici sám dovezl služební dodávkou k signální stěně a pustil je dvířky k hraničnímu potoku, zatímco na ústřednu kapesním telefonem připojeným k vedení hlásil, že otevírá proto, aby si odvezl připravené dřevo.

Tento příběh ovšem historici zpochybnili stejně jako Svitákovo tvrzení, že jeho služební postup na půl roku zarazil incident, při kterém smečka samostatně útočících psů smrtelně zranila polského občana. Mělo jít o pomstu pohraničníků za to, že Polák předtím vážně postřelil pátrače v terénu, proto nechali psy útočit velmi dlouho a vymlouvali se pak na to, že jim Sviták při výjezdu jako dozorčí vydal špatné klíče a oni se nemohli ke psům včas dostat, ten prý se nehájil, protože už tehdy se snažil z pohraničnického chomoutu uniknout.

O události však neexistují žádné písemné doklady ani svědectví jiných pamětníků. V čem se naopak dostupné prameny i Svitákovy vzpomínky shodují, je případ, který jeho kariéru u Pohraniční stráže definitivně ukončil. Svou nedůsledností a porušením služebních předpisů přispěl k tomu, že se v roce 1980 dostali přes hranici dva mladíci, kteří ovšem hned v rakouském pohraničí spáchali několik trestných činů, a byli proto do týdne vráceni na naše území.

Poručík Jaroslav Sviták, který už měl ve svém posudku několik škraloupů za špatné plnění svých povinností, skončil na konci vyšetřování před prokurátorem a v prosinci 1980 byl odsouzen k půlročnímu nepodmíněnému trestu.

Lidi jsou víc než prázdné vrcholky hor aneb Vždy jsem se cítil svobodný

Číst článek

„Na výkon trestu si nemůžu stěžovat, požádal jsem totiž, abych ho kvůli rodině mohl absolvovat ve věznici v Českých Budějovicích. Jezdil jsem pracovat do Bechyně do keramičky, práce byla bez dozoru, vězni tomu říkali pionýrský tábor. A řeknu upřímně, proti tomu stresu a zátěži u pohraničníků jsem si tam docela odpočinul. Odkroutil jsem si tři a půl měsíce, pak mě pustili za dobrý chování. A i když jsem pak byl vyhozený, vyloučili mě ze strany, musel jsem vrátit byt a hledal jsem těžko zaměstnání, tak jsem byl vlastně rád, že to tak skončilo! V podstatě se mi to moc nelíbilo od samého začátku, ale člověk už nemohl ucuknout, u pohraničníků to bylo zvlášť těžký. Kdybych odešel po škole, tak by rodiče museli zaplatit spoustu peněz jako náhradu studia a já bych měl takový kádrový hrb, že by mě ho nikdo do smrti nesrovnal. Ale celou dobu jsem si říkal, že to nějak udělám, abych se z toho dostal.“

Jaroslav Jakub Sviták v roce1973 | Zdroj: Archiv Jaroslava Jakuba Svitáka

Jaroslav Jakub Sviták se tedy vrátil i s rodinou zpátky do Brna, zaměstnání nejprve našel jen jako pomocný dělník v tiskárně Rudého práva, později se vyučil zedníkem, záhy poté se stal mistrem a ještě před listopadem 1989 pracoval jako bezpečnostní požární technik.

Po změně poměrů, na niž dodnes hledí se smíšenými pocity, pracoval několik let jako právník na  úřadu práce a brněnském magistrátu. V polovině 90. let prý ale pocítil takové vyhoření, že už nadále nechtěl být nikde zaměstnán. Dal dohromady veškeré úspory včetně peněz za prodanou chatu a akcie z kupónové privatizace a po absolvování několika dražeb nakonec koupil značně zchátralý zámek Dřínov u Kroměříže, který dodnes pomalu rekonstruuje.

Kromě občasných dotací od kraje a státu do něj investuje hlavně své zisky z obchodu se starožitnostmi, během desítek let se mu postupně podařilo shromáždit slušnou sbírku historických aut a motocyklů, kterou v případě potřeby kus po kusu rozprodává. Jako zámecký pán se cítí docela spokojeně a na své mládí v důstojnické uniformě příliš nevzpomíná.

Byť si na druhou stranu zřejmě ani nemyslí, že to bylo něco zase až tak moc špatného, a některé předměty včetně služebního kapesního telefonu si schovává dodnes: „Je to prostě za mnou, je to pryč. Ta služba na státní hranici není nic, na co bych nějak s láskou a často rád vzpomínal.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme