Co nacisté začali, komunisté dokončili. V brněnské nemocnici stávala synagoga, dnes je tam občerstvení
Přestože se nacistům naštěstí jejich hrůzný záměr nepodařilo dovést až do úplného konce, devastace těchto staveb u nás pokračovala i v následující totalitě komunistické. Tehdy z mapy republiky zmizela další téměř stovka synagog. Po stopách jedné z nich přímo v centru Brna se dnes můžeme vypravit už jen s architektem a historikem židovských staveb Jaroslavem Klenovským.
Mezi ulicemi Koliště a Ponávka na vnějším okraji bývalých městských hradeb stojí rozsáhlý areál Úrazové nemocnice Brno. Denně sem přicházejí tisíce pacientů a návštěvníků, aniž by tušili, že v místě dnešního dvora a stánku s občerstvením stávala ještě v polovině 80. let jedna ze čtyř brněnských synagog, tzv. Nová. Stavba, která přežila období protektorátu i bombardování na konci 2. světové války, musela nakonec ustoupit právě dalšímu rozšiřování nemocnice.
Ta přitom už dříve „spolkla“ i dům židovské obce s adresou Koliště 45, vysvětluje architekt a historik Jaroslav Klenovský: „V roce 1904 Židé zakoupili tuto budovu pro své provozní účely – v podstatě to byl obecní dům židovské obce, kam soustředili všechny instituce nezbytné pro její chod, včetně různých nadací a spolků. K budově patřil také rozsáhlý dvůr, kde se rozhodli postavit další – už třetí synagogu v Brně. Považovali to zřejmě za dobrý nápad, jak se později ukázalo, tak to tak dobrý nápad nebyl. Tehdy ale vybrané místo leželo v podstatě na okraji historického jádra v blízkosti prakticky všech stávajících židovských institucí, židovských továren i obytných domů. Hned v sousedství ovšem později vznikla Jubilejní úrazová nemocnice a ta měla neustále potřebu se rozvíjet a rozšiřovat.“
Okupace
Víceméně rovnovážný stav narušila už německá okupace. Zatímco brněnská Velká synagoga byla brněnskými nacisty hned druhý den po vzniku Protektorátu Böhmen und Mähren vypálena a následně zbořena, Nová synagoga zůstala stát, k původnímu účelu však přestala být využívána nejpozději na podzim 1941, kdy úřady veškeré židovské bohoslužby v protektorátu zakázaly.
O tři roky později při americkém náletu byla Nová synagoga zasažena bombou a vážně poškozena. Sousední dům židovské obce na Kolišti 45 nacisté zabavili už na počátku okupace. Po válce se jej sice podařilo restituovat, do města, které bylo za první republiky centrem židovské komunity na Moravě, se však z vyhlazovacích táborů vrátila sotva desetina původní populace a obec pro rozsáhlý objekt neměla dostatečné využití. Nakonec jej získala právě nemocnice (přejmenovaná v roce 1954 na Výzkumný ústav traumatologický), která se od konce 40. let začala stále rozrůstat.
Samotná Nová synagoga už nikdy nebyla využívána k liturgickým účelům (jedinou funkční tak zůstala v Brně od září 1945 dodnes funkcionalistická synagoga Agudas achim na ulici Skořepka), desítky let sloužila jako provizorní skladiště. Definitivně se její osud naplnil v 80. letech, kdy vedení nemocnice usilovalo o další rozšíření areálu.
Několik studií posuzovalo možnost využít Novou synagogu jak pro nemocnici, tak k jinému účelu (například pro tehdejší Divadlo na provázku). Žádné řešení ale nevyhovovalo a nemocnici se podařilo prosadit demolici.
„Přesné pozadí celého procesu neznám, tehdy mi bylo 31 let a byl jsem prostý referent na krajském středisku památkové péče. Mohu pouze předpokládat, že se rozhodovalo na nějakých stranických sekretariátech, své slovo mohl mít odbor kultury krajského úřadu – to opravdu nevím. Ale protože už tehdy rozhodovací orgány věděly, že by měly už kvůli vlastnímu krytí alespoň formálně oslovit i příslušné odborné instituce, tak se nás zeptaly, co by bylo možné zachránit. Naše stanovisko bylo jasné – zajistit přinejmenším plánovou dokumentaci, kvalitní fotodokumentaci a zachovat ty nejcennější artefakty,“ říká architekt Jaroslav Klenovský, který byl jedním z posledních, kteří synagogu viděli na vlastní oči.
Zůstaly jen vzpomínky a pár detailů
Klenovský nastoupil na Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně jako památkář na podzim 1980 hned po absolvování fakulty architektury a základní vojenské služby. Na starosti měl sice jiné okresy než Brno, ale hned od začátku se začal odborně zajímat o židovské stavby.
„Samozřejmě tato synagoga nebyla jediná, která v té době došla úhony, řešila se třeba Brtnice a ta šla nakonec taky k zemi. Naopak batelovskou synagogu se tehdy podařilo zachránit alespoň tím, že si ji pro své účely adaptoval Svaz zahrádkářů. Zajímaly mě tehdy všechny židovské památky – nejen budovy, ale i celé čtvrti a hřbitovy. Postupně mě to oslovovalo stále víc a víc, navíc jsem měl dostatečný prostor, protože touto částí kulturního dědictví se tehdy nikdo nezabýval. Byla totiž vnímána jako náboženská a sionistická záležitost, takže každý od toho raději dával ruce pryč. Ale protože jsem pocházel z rodiny, která už byla komunisty persekvována, tak mi to bylo celkem jedno – nepřemýšlel jsem, jestli mi to nějak uškodí, nebo ne.“
V dolní části Václavského náměstí našli dlažební kostky vyrobené z náhrobků. Vrátí je židovské obci
Číst článek
Jeho úkolem totiž bylo vytipovat nejcennější věci, které by bylo možné uchovat pro další generace. Protože depozitáře Muzea města Brna byly poměrně malé, nemohlo jít o žádné rozměrně stavební prvky – nakonec se po konzultacích s pracovníky muzea rozhodl pro vstupní dveře, dvě donační desky, kamenné Desatero a kované zábradlí před svatostánkem.
„Ty velké kamenné donační desky jsme nalezli ve foyeru a obsahovaly jména těch, kdo se o postavení synagogy v letech 1905–1906 zasloužili. Pokud si vzpomínám, tak byly překryty – těžko říct, jestli proto, aby zmizely německé nápisy, nebo se naopak někdo snažil je ochránit,“ říká.
Celá synagoga byla poměrně rozsáhlá – budova měla půdorys 32 × 18 metrů a na výšku 18 metrů. Hlavní sál byl světlý s takzvaným bazilikálním osvětlením okny v horní části bočních stěn. K architektonickým zajímavostem patřily velké stropní půloblouky s pilíři ze železobetonu, tedy z materiálu na počátku století ještě poměrně nového, se kterými kontrastovaly obvodové zdi z běžných červených cihel. „Zajímavá kombinace, ale ta šeď betonu nebyla ideální, celé jsem to vnímal jako hodně skličující. Ovšem pokud by se budova opravila a vymalovala, působila by úplně jinak.“
V Brně i jinde – synagogy mizely a mizí
K tomu však nedošlo, naopak na přelomu let 1985/86 šla stavba po osmi desítkách let k zemi. Její agonii Klenovský nesledoval. „Neměl jsem příliš mnoho chuti se této nepříjemné a tragické věci zúčastnit. Šéfům nemocnice ale určitě spadl kámen ze srdce – uvolnila se plocha, kde mohli areál rozšířit, vznikla tam nová moderní přístavba Ponávka 10. Když tím areálem dnes procházíte, tak vidíte téměř kompletně zastavěnou plochu, samou přístavbu a nadstavbu. Je to samozřejmě komplikovanější, než kdyby takový areál vyrostl na zelené louce, v těch starších nemocnicích prostě nelze plně zaručit moderní metody léčení a technologický provoz, v takovém prostředí to jde těžko.“
Historie se do areálu alespoň částečně vrací teprve v posledních měsících v podobě nově vznikající expozice o předválečném Brně a zážitkového prostoru s ubytováním v jednom z nevyužívaných křídel.
Osud bývalé Nové synagogy v Brně je přitom jen kamínkem v mozaice smutné historie těchto svatostánků u nás. Právě jí zasvětil Klenovský prakticky celý život – dnes je považován za největšího odborníka na židovské stavby na Moravě a ve Slezsku, na svém kontě má řadu odborných publikací věnovaných jednotlivým, často už prakticky zaniklým židovským lokalitám. Proces likvidace synagog totiž u nás započal už koncem 19. století, kdy se Židé houfně stěhovali z venkova do větších měst, rozhodující rány jim ovšem uštědřily až oba totalitní režimy století dvacátého.
Vhození dítěte do řeky a ubití pažbou mi utkvělo v paměti, vzpomíná účastnice brněnského pochodu smrti
Číst článek
„Začalo to Křišťálovou nocí z 9. na 10. listopadu 1938, kdy v pohraničí – tehdy už zabraném – byly některé synagogy vypáleny: třeba ve Znojmě, Opavě, Svitavách i jinde. Hodně jich pak zmizelo v době protektorátu, ale ještě více po válce. Protože devadesát procent židovského obyvatelstva bylo vyvražděno, měla i většina zbylých synagog problém s využitím. Židovské obce desítky z nich raději prodaly jiným církvím, především Československé církvi husitské. To bylo velmi dobré řešení, protože budovy zůstaly zachovány a sloužily vlastně téměř původnímu účelu.“
Mnoho dalších synagog ale takové štěstí nemělo – byly využívány hlavně jako sklady bez řádné údržby a řada byla postupně zbourána. Obecně necitlivý přístup režimu k „historické veteši“ v tomto případě ještě umocnil negativní postoj komunistů k židovské otázce a k jakémukoliv náboženství: „Pokud za druhé světové války došlo ke ztrátě asi 60 synagog, tak v letech 1945–89 bylo zbouráno – nemýlím-li se – dalších 80–90. Dodneška zbylo v České republice už jen 145 synagog, z toho 42 na území Moravy a Slezska.“
A ani tento počet nemusí být konečný – Klenovský připomíná například neblahý osud tzv. Polské školy, tedy další dnes už bývalé synagogy v Brně na Křenové ulici:
„Původnímu účelu přestala sloužit už v roce 1928, od té doby ji různé firmy využívaly jako sklad. A asi před 10 lety ji koupil jeden soukromník a postupně ji nechal zlikvidovat. Brno tedy můžeme považovat za typický příklad, že se bouralo za nacistů, za komunistů i za demokracie. Na druhou stranu se ale na minulost nemůžeme dívat dnešníma očima, a hlavně ji už samozřejmě nezměníme. Komunismus jsme tu prostě měli až do roku 1989 a prakticky po celou dobu s ním byly spojeny demolice mnoha památek a zanedbání údržby většiny z těch zbývajících. Je to škoda, ale ten čas nevrátíme. Pochopitelně bychom i v současnosti museli řešit, jak tu Novou synagogu využít a kde sehnat peníze na její opravu. Ale možná by se tyhle obtíže dnes překonat daly.“
