Zažila Masarykovo pohlazení i strach z totalitní zvůle. Její manželství na 20 let rozpárala železná opona

Patří k nemnoha dosud žijícím lidem, kteří se osobně setkali s „prezidentem Osvoboditelem“. Zážitek jedenáctileté dívenky nepřebily ani pozdější životní momenty se zcela opačným znaménkem – její muž musel po únoru 1948 z politických důvodů emigrovat a v nepřítomnosti byl odsouzen k trestu smrti. Ona sama se dvěma malými dětmi žila dlouhá léta ve strachu před zvůlí totalitní moci.

Paměťová stopa Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Průkaz Růženy Bunžové | Zdroj: archiv rodiny Bunžovy

Rodina se znovu mohla sejít až po téměř dvaceti letech a odstěhovala se do Spojených států. Tam žije Růžena Bunžová dodnes - je jí 102 let, stále mluví výborně česky a neztrácí kontakt s krajanskými sdruženími v USA, kde sama dlouhá léta pracovala.        

Její nevšední životní osud možná předznamenalo už místo narození. Otec byl totiž poštmistrem v Rousínově a celá rodina obývala byt v budově staré pošty za městem. A nebyl to dům ledajaký – sídlo jedné z dědičných pošt u císařské silnice bylo zřízeno ve druhé polovině 18. století a po legendární bitvě u Slavkova v něm přenocoval sám Napoleon.

Mladá Růžena Bunžová – asi 30. léta | Zdroj: archiv rodiny Bunžovy

V roce 1928 se malá Růženka osobně setkala s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem při jedné z jeho četných cest po republice: „Já jsem tehdy měla jedenáct let a byla jsem vybrána za školu, abych Masaryka uvítala, když tamtudy projížděl a na chvíli se zastavil. Byla to obrovská čest a obrovský zážitek, dodneška si na to pamatuju, navíc jsem měla i fotku. Pan prezident mě pohladil a potom mě trvalo strašně dlouho, než jsem přišla domů, protože mně pak všichni lidé taky chtěli podat ruku a pohladit.“

Svatba díky nečitelnému rukopisu

Nebylo to jediné její setkání s hlavou státu – o devět let později provázela v kroji pro změnu prezidenta Edvarda Beneše po reprezentativní Výstavě Slovácka v Uherském Hradišti. V té době už tam byla zaměstnaná jako administrativní pracovnice u jednoho z místních advokátů a prostřednictvím této práce se poněkud kuriózním způsobem seznámila se svým budoucím mužem Bohumírem Bunžou.

S dalšími skauty odkrýval udavače StB, zapaloval družstevní stodoly. Skončil v uranových dolech

Číst článek

„Za toho advokáta jsem musela chodit k soudu opisovat výslechy svědků. Tehdy se všechno muselo psát rukou. On (Bunža) tam tehdy působil ještě ne jako soudce, ale jako auskultant (dnešní terminologií justiční čekatel, pozn. autora). Měl takový zajímavý rukopis a já to nemohla přečíst! Tak jsem za ním vždycky chodila a říkala: ,Pane doktore, prosím vás, pojďte mně to přečíst, já to musím opisovat a nemůžu ty vaše hieroglyfy číst.‘ Tak jsme se vlastně seznámili,“ vypráví.

Vzali se v roce 1940, oddával je manželův stejnojmenný strýc, děkan a zakladatel vyškovské Charity. Bohumír Bunža byl jmenován nejprve soudcem v Kroměříži, po nějakém čase se stal přednostou okresního soudu v Bojkovicích na Uherskohradišťsku. Manželé si nechali postavit rodinnou vilu v části zahrady tamního zámku Nový Světlov, pozemek získali přímo od majitele zámku. „Tam se mně narodily dvě děti a obě tam začaly chodit do školy, u domu jsme měli krásnou zahradu a celý slovácký kraj byl velmi příjemný.“

Život ženy odsouzence k smrti

Idyla ovšem skončila v roce 1948. Bohumír Bunža, činný už v odboji za druhé světové války, byl od roku 1945 poslancem za lidovou stranu a v bezpečnostním výboru parlamentu spolu s dalšími protikomunistickými poslanci se snažil bránit pronikání KSČ do bezpečnostních složek. Záhy po únorovém převratu byl z ČSL jejím kolaborantským vedením vyloučen. Se svým bratrem a s poslancem Štěpánem Bendou se rozhodli pro emigraci.

Rodina se setkala až po 19 letech – Itálie, konec 60. let | Zdroj: archiv rodiny Bunžovy

Republiku opustili už několik týdnů po „únoru“, 10. dubna 1948, a průběh jejich útěku by se mohl klidně stát námětem filmu. „Nechali se zavřít do nákladního vagonu, který měl převážet nábytek do Francie, museli se tam nasoukat těmi malými okénky. Ale vevnitř zjistili, že jsou tam samé věšáky, žádná plocha, kde by se mohli uložit a ukrýt. Navíc trvalo tři dny, než se vůbec pohnuli. Strašně trpěli, neměli co jíst, neměli nic pro sebe! Navíc setrvávali mnoho desítek hodin v extrémním psychickém napětí - na každým větším nádraží byl ten vagon kontrolovaný, i se psem,“ popsala později paní Bunžová.

„Při jedné kontrole už měli namále, když jeden z mužů otevřel vagón, manželův bratr se neopatrně pohnul a všechno se začalo hroutit ven. Druhý člen hlídky ale řekl: ,Zavři to, nebo už to neposbíráme. A on skutečně ty vrata zase zapráskl, neviděli je, a tak je pustili dál.‘“

Dělal to, co považoval za správné. Kvůli skautingu skončil v cele s mnohonásobným vrahem

Číst článek

Tyto podrobnosti se ovšem Růžena Bunžová dozvěděla až po řadě let. Půl roku po útěku byl její manžel, který se v zahraničí začal prakticky ihned angažovat v krajanských politických organizacích, doma odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti. Sama přišla o zaměstnání a nový režim ji nejprve poslal zametat ulice. Po několika letech také musela s dětmi opustit Bojkovice, nastěhovali se do stísněných prostor k mamince do Brna, teprve později si z peněz za zděděnou usedlost mohli opět koupit vlastní dům.

„Dlouho jsem měla strach, že mě zavřou. I kvůli tomu, že jsme si s manželem za hranicemi dopisovali prostřednictvím jeho maminky, která měla už z dřívější doby sestry v cizině. Přes ně jsem dostávala dopisy. Bylo to velmi složité, měli jsme strach, že se to prozradí. Já jsem pořád žila ve strachu,“ popsala.

Emigrace dřív než rehabilitace

Přesto prakticky hned od roku 1948 usilovala o manželovu rehabilitaci. Neustále byla v kontaktu se soudy a spolu s advokátkou opakovaně žádala o obnovu procesu. „To bylo všechno vymyšlené, to byl vymyšlený celý soud. Proto jsem chtěla, aby to bylo projednané znovu. A podle toho, jaká tady byla nálada, tak mně to vždycky povolili, pak to zase zrušili. A tak to bylo pořád,“ vzpomíná pamětnice. 

Oba manželé se mohli poprvé znovu setkat až po deseti letech ve Vídni – vláda ovšem Růženě Bunžové umožnila krátkodobý výjezd jen proto, aby manžela přivedla zpátky. Rozsudek smrti byl ovšem tehdy stále platný, sama mu proto říkala, ať nejezdí. A opět strach, že ji za to zavřou! Tím spíš, že tragicky skončil manželův strýc, římskokatolický děkan ve Vyškově. Ten byl na základě vykonstruovaného obvinění proti skupině kněží zatčen v říjnu 1949 a o rok později ještě před zahájením soudního líčení zemřel ve vyšetřovací vazbě, zřejmě na následky krutého fyzického týrání.

Po několika neúspěšných pokusech dostat se za hranice se nakonec rodina sešla až koncem 60. let. Nejprve v roce 1967 emigrovala Růžena Bunžová s dcerou Helenou a jejím snoubencem přes Jugoslávii do Itálie. Přestože sama neměla příslušné povolení ani ke vstupu do Jugoslávie, nakonec se to podařilo, i když cesta přes hranice jim trvala týden. Syn Petr byl ale zadržen a ke zbytku rodiny se přidal teprve po uvolnění režimu na hranicích v roce 1968. V roce 1977 se všichni přestěhovali z Evropy do USA – Bohumír Bunža už měl americké občanství i místo.

„Mně se ale v USA nelíbilo. Nikdy jsem neměla ráda angličtinu. Mluvila jsem italsky, takže léta pobytu v Římě pro mě nebyla problémem, ale angličtina se mi nelíbila už v době, když jsme byli v Československu. Vždycky, když jsme sledovali nějaký film v angličtině, tak jsem si říkala, proboha, já budu muset někdy mluvit touhle řečí? Takže jsem se anglicky nikdy pořádně nenaučila – dodnes umím jenom základní věci. Sice jsem po příjezdu do Ameriky chodila i do školy, ale to nebylo moc dobré a manžel sám mi říkal, že to nemá cenu, že se to naučím leda špatně!“

Přesto našla ve svých 61 letech zaměstnání v nezávislé a apolitické Společnosti pro vědy a umění, založené při washingtonské pobočce Československé národní rady americké v roce 1958. Pracovala tam dalších šestnáct let. Mezitím ovdověla (Bohumír Bunža se nedožil ani rehabilitace, ta proběhla až dva roky po jeho smrti v roce 1992 – pozn. red) a dnes žije sama v newyorském Queensu, dcera Helena však bydlí nedaleko.

Stodvouletá Růžena Bunžová ještě zvládá s chodítkem krátké vycházky a pravidelně čte měsíčník Hlasy národa vydávaný krajanským náboženským a kulturním střediskem Česká Misie v Chicagu – ještě vloni to zvládla bez elektronické čtecí lupy.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme