Spálil legitimaci KSČ a dotkl se papeže. Neobyčejně obyčejný život Václava Lhoteckého
Václav Lhotecký není čítankovým hrdinou, právě proto může být jeho příběh o to zajímavější a pochopitelnější. Jeho osudy jsou jako kronika celého 20. i počátku 21. století. Zažil optimistický počátek Československa, krizi 30. let, válku, osvobození, nástup komunistů i svatořečení Anežky České ve Vatikánu pár dní před sametovou revolucí. Z těch špatných událostí pro něj nebyla žádná fatální, jejich důsledky pocítil podobně jako miliony dalších.
Narodil se necelé tři roky po vzniku Československa – 8. září 1921 v Radosticích na Brněnsku jako nejmladší z šesti dětí. Rodina měla malé hospodářství, kde museli všichni podle svých sil přiložit ruku k dílu. Někteří sousedé ale na tom byli ještě podstatně hůře, vesnice měla tehdy něco přes 500 obyvatel a mnoho příležitostí k obživě neposkytovala.
„Byli sedláci, co měli koně, a byli kravaři. Vedle nich dělníci, kteří pracovali v nedalekém lomu, tam drtili štěrk na silnice. Jiní našli zaměstnání v Brně – hlavně v textilkách, těch tam bylo hodně, Brnu se tehdy říkalo Moravský Manchester. Další si vydělávali na dráze. A ti nejchudší vyráběli z proutí košťata. Střeličáci (Střelice – větší obec nedaleko Radostic, pozn. red.) na nás vždycky pokřikovali: ‚Radostice – malá Praha, velký obchod s pometlama!‘ Pometlo stálo tehdy tři koruny. Pak se cena zvýšila na deset a později na padesát. A pak to zaniklo, protože komunisti zaměstnali všechny.“
Mamut na Výstavišti
Školní léta zahájil Václav Lhotecký v místní dvojtřídce, která jako by vypadla z pamětnických filmů – děti přicházely od jara do podzimu bosky, namísto drahých sešitů psaly na břidlicové tabulky s mazací houbičkou na provázku.
Hned k začátku povinné školní docházky se váže jeden nezapomenutelný zážitek plný poznání, byť nebyl iniciován samotnou školou: „Se starším bratrem Františkem jsme byli v Brně na Výstavě soudobé kultury (velkolepá prezentace úspěchů domácí vědy, školství a umění k 10. výročí vzniku ČSR, expozici zhlédlo přes 2,5 milionu návštěvníků – pozn. red.). To si pamatuju dodnes – ohromné výstavní paláce s oblouky, vyhlídková věž, která mě hodně lákala, tak jsem byl nahoře. A v samostatném pavilonu byl mamut!“
Řvala na esenbáky a syna brala na protesty. ‚Zůstala jsem sama sebou i během režimu,‘ říká chartistka
Číst článek
Po skončení obecné školy pokračoval na měšťanské škole a na řeznické škole v Brně. Protože měl ale dobrý prospěch, přestoupil po roce na Reformní reálné gymnázium Jana Blahoslava v Ivančicích.
V malém, ale dobře vedeném vzdělávacím ústavu, který se svým jménem hlásil k tradici místní českobratrské školy z doby pozdní renesance, se zvídavému chlapci otevřely zcela nové světy: „Tam jsem prožil studentská léta od roku 1933 do roku 1941. Byli jsme jako rodina – celkem 29 studentů. Já jsem byl na začátku studia nejmenší, pak jsem to dohnal, při maturitě jsem už byl jen nepatrně menší než největší ze třídy. A scházeli jsme se pak pravidelně ještě dlouhá léta, teď už jsem ale zbyl jen já sám.“
Cestování do asi 15 kilometrů vzdáleného města ovšem nebylo nijak snadné: každé ráno, často ještě za tmy pěšky, asi tři kilometry z Radostic do Silůvek na vlak do Moravských Bránic a odtud dalším spojem do Ivančic. Při zpáteční cestě, kdy už bylo víc času, chodil za příznivého počasí se spolužáky z Ivančic do Bránic pěšky přes pole, aby ušetřili za jízdenku.
„Jednou, když jsme čekali v Bránicích na nádraží, tak jsme viděli, jak přijíždějí Němci. Ale až do maturity v roce 1941 se pro mě vlastně nic zásadního nezměnilo – studoval jsem, odbyl jsem si i první platonickou lásku ke spolužačce Mařence Bednaříkové. Odmaturoval jsem z češtiny, latiny a dějepisu a pak jsem až do konce války zůstal doma a pomáhal v hospodářství. Měli jsme asi 25 měřic polností (necelých pět hektarů – pozn. red.), to nebylo moc, velcí sedláci – koňáci – měli třeba 60, ale byla to pěkná úrodná pole. Doma jsme měli několik krav a prodávali jsme mléko. To si pamatuju už jako kluk, jak k nám jezdil mlíkař – do vozíku měl zapřažené dva velké psy a s těmi objížděl obce v okolí. Dělal i máslo a vždycky si mě pozval, aby točil klikou u máselnice, za to jsem dostal třeba čerstvé podmáslí.“
Přes osvobození k nové totalitě
Radostice zůstaly stranou dění až téměř do konce války, a i fronta tudy v závěru Bratislavsko-brněnské operace prošla poměrně rychle, vyhořela jen jedna stodola. Proto tam také hledali dočasný azyl lidé z vybombardovaných domů ve Střelicích, kde byl železniční uzel.
Slibuji na svou čest aneb Z chaloupky na piedestal vědy
Číst článek
„U nás bylo asi dvacet úplně cizích lidí, utečenců ze Střelic a z Brna. Měli jsme veliký sklep, kam se vešlo 300 pytlů brambor, co jsme měli pro krávy, jalovice a telata. Tak se na to daly deky a peřiny a tam jsme přežili to nejhorší. Maminka napekla a každý dostával chleba mléko. Byla tam i jedna paní už ve vysokém stupni těhotenství. Když to přestalo, tak se vraceli do Střelic. A tam ji čekal šok – manžela, který zůstal doma, považovali za Němce, zřejmě proto, že měl rezavé vlasy. Tak paní přišla domů a byla vdova, zanedlouho se jí narodil pohrobek. Později jsme se poznali blíž, ona byla věřící stejně jako já, tak jsme se navštěvovali.“
Po osvobození začal další profesní dráhu čtyřiadvacetiletého Václava Lhoteckého řídit jeho starší bratr František, který vystudoval obchodní školu, a měl tedy z celé rodiny největší rozhled a konexe. Nejprve mu zařídil místo na okresním národním výboru a po dalších třech letech ve výzkumném ústavu při tehdejší Vysoké škole zemědělské v Brně.
„Už na tom ONV jsem zažíval různé politické tlaky, aby všichni vstoupili do komunistické strany. Když ne, tak ven! Tak i já jsem to podepsal. Ale nepůsobilo to na mě. Protože jsem byl věřící, tak kvůli tomu po mně jeli.“
O vykonstruovaných procesech 50. let věděl, jejich rodině se naštěstí nějaké trestní stíhání vyhnulo, většinu majetku ale museli nedobrovolně dát do místního JZD: „Zabrali pozemky, sebrali dobytek. Měli jsme čtyři tažné krávy, dvě jalovice a telata. Zůstala akorát jedna kráva, s tou se jezdilo na to maličké políčko.“
Legitimace KSČ shořela
Po třech letech musel Václav Lhotecký opustit i místo ve výzkumném ústavu v rámci propagandistické monstrakce „77 tisíc úředníků do výroby“. Naštěstí neputoval k pásu či k míchačce, ale v nově vytvořeném celostátním Stavoprojektu získal místo rozpočtáře v oddělení, které projektovalo nové nemocnice a další zdravotnická zařízení. V této funkci setrval až do důchodu, dokonce ještě tři roky poté na zkrácený úvazek, protože nebyl nikdo, kdo by jej mohl s jeho zkušenostmi nahradit.
Vždy jsem se snažil jít správnou cestou aneb S ďáblem se nedá spolupracovat
Číst článek
Ještě předtím se ale definitivně odstřihl od svého, byť pouze formálního členství v KSČ: „Stavoprojekt si postavil zcela novou budovu (dnes jedno z pracovišť Magistrátu města Brna v Kounicově ulici – pozn. red.), a když jsme se tam stěhovali, tak legitimace se spálila. Samozřejmě bylo veliké vyšetřování. Ale já jsem jen říkal: ‚Při stěhování se to někde ztratilo.‘ Byly kolem toho různý řeči, ale skončilo to nakonec dobře. A potom jsem vstoupil do lidové strany, ve které jsem dodnes.“
V roce 1952 se oženil s o dva roky mladší Marií Drábkovou ze Střelic, poznali se tam na zábavě. Oba rádi tancovali a společně pak navštěvovali podobné akce v širokém okolí. Časem přibyly dvě děti – syn i dcera se shodou okolností narodili v rozmezí několika let vždy 10. září, zatímco Václav Lhotecký má narozeniny 8. září.
Dnes má čtyři vnoučata a osm pravnoučat. Díky opakovaným celovíkendovým podnikovým zájezdům do Tater si zamiloval Slováky a začal také sbírat informace o horách po celém světě. Z toho sice na vlastní oči do roku 1989 poznal jen málo, ale železná opona se před ním otevřela poprvé už několik dní před událostmi na Národní třídě v Praze.
„Dostal jsem se do Říma na svatořečení Anežky České. Bylo těžké sehnat, ale doma ve Střelicích mi pár lidí pomohlo, nakonec nás odtud jelo asi osm. Bylo vypraveno mnoho zvláštních autobusů, ale my jsme cestovali vlakem – přes Prahu a České Budějovice do Rakouska a dál do Itálie. V Římě jsme z vlaku uviděli krásné předměstí s barevnou architekturou. To nás skutečně potěšilo! Bydleli jsme v hotelu, někteří byli ubytováni u rodin a další ve zvláštním táboře. A papeže Jana Pavla II. jsem nejen viděl, ale dokonce jsem mu podával ruku. Seděl jsem na mši poblíž uličky, a když procházel, tak jsem se ho dotkl!“
Životní elán neubývá
A krátce po návratu se začal naplňovat příslib proroctví z poloviny 15. století, že po nalezení dlouho ztracených Anežčiných ostatků jako nutné podmínky pro její kanonizaci „nastanou v české zemi šťastné časy“. Jejich začátek prožíval tehdy osmašedesátiletý Václav Lhotecký většinou doma ve Střelicích.
„Scházeli jsme se na místním úřadu, byly proslovy, poslouchali jsme společně rozhlas, bylo to krásný. Byli jsme i v Brně na manifestacích, všude vládlo veliké nadšení, že jsme konečně svobodní!“ Životní elán neopustil jednoho z nejstarších obyvatel České republiky ani na prahu stovky. Žije v domě s pečovatelskou službou ve Střelicích, je vdovec, ale pomáhá o dva roky mladší nevidomé švagrové.
Sám naopak vidí velmi dobře díky operaci, kterou podstoupil v jednadevadesáti letech. Takže může stále bez problémů číst – nejraději cestopisy a historickou literaturu – či sledovat televizi, kde jej pořád zajímají informace o aktuálním dění či sport. A pravidelně podniká docela svižné procházky. Prostě si svůj neobyčejně obyčejný život užívá stále naplno.
