Cesta k tetě se protáhla na 6 let aneb Keep smiling, soudruzi
V 21 letech toužil studovat literaturu a kunsthistorii. S poznámkou v kádrovém spisu, že otec jako majitel cukrárny vykořisťoval tři zaměstnance, to ovšem v roce 1953 bylo nemyslitelné. Odhodlal se tedy k útěku za příbuznými do Vídně, skončil ale v lágru uhelných dolů na Kladně. Následovala služba u PTP a práce v brněnském Pramenu. Své celoživotní sny si Vladislav Trampota plní od roku 1989 až dodnes – působí jako manažer ve výtvarných kruzích.
Až do svých 16 let žil Vladislav klidně a spokojeně v Karolínině Hutí (dnešní Karolínce) na Vsetínsku. Otec se vyučil cukrářem ve Vídni a zkušenosti sbíral i ve Švýcarsku, takže jeho cukrárna na Valašsku se stala proslulou široko daleko.
„I cukráři ze Vsetína se chodili dívat, co tam má za vybavení – dvojramenný šlehací stroj na deset rychlostí, melanžér na drcení mandlí nebo zimotvor na výrobu zmrzliny, o které dodnes pamětníci říkají, že byla vůbec nejlepší. Slováci nosili v putnách maliny a ty se musely pasírovat, otec vždy dohlížel na to, aby tam nezůstalo ani zrníčko,“ vzpomíná Vladislav Trampota.
Idyla ovšem skončila po roce 1948. Manželé Trampotovi sice sami poměrně těžce pracovali, v cukrárně ale měli tři další zaměstnance, takže komunisté podnik znárodnili a veškeré vybavení odvezli do Vsetína, kde vznikla společná cukrářská výrobna.
Bývalý majitel cukrárny v ní přes své zkušenosti z ciziny pracoval až do důchodu jen jako řadový zaměstnanec, vstávat musel denně o půl čtvrté. A cejch vykořisťovatelské rodiny postihl i Vladislava. I když jeho celoživotní láskou byla literatura a výtvarné umění, na studium v novém režimu nebylo ani pomyšlení.
Při práci ve vsetínské Zbrojovce si našel kamaráda Eduarda Buňku, se kterým se domluvil na společné emigraci. „Tatínek měl ve Vídni sestru, tetu Mariettu – byla to velice elegantní dáma. Strýc měl několik fotoateliérů, měli obrovský byt a žádné děti. Tak říkám: Eduarde, musíme to vymyslet a pokusíme se utéct za tetičkou. Ona měla čtyři buldoky, tak bude chovat třeba dva a my budeme studovat a žít u nich,“ říká Trampota.
Hra o život skončila trestem
Buňka si však cestu náhle rozmyslel a připravený Vladislav se rozhodl vyrazit sám. Od kamarádů u Pohraniční stráže věděl, jaká opatření na hranicích jsou, a tak se začátkem září 1953 vydal na jih k hranici poblíž řeky Moravy s izolovanými kleštěmi na přeštípávání drátů s elektřinou.
Když se ale přiblížil k zátarasům, vyletěla signalizační raketa a sesypali se na něj pohraničníci. „Hned: Ruce vzhůru! Zavázali mně oči, vůbec jsem nevěděl, kam mě vedou a co se mnou bude. Měl jsem štěstí, že mě nezastřelili, protože tehdy se na hranicích střílelo. Autem mě odvezli do Bratislavy a tam to začalo,“ vypráví.
„Při osobní prohlídce mi v peněžence našli lísteček s citátem, že láska je nejsilnější ze všech bolestí, protože napadá současně srdce hlavu i tělo. Oni si mysleli, že to je nějaká šifra, a chtěli po mně, abych jim ji prozradil, tak jsem dostal nakládačku, nějaké zuby mi vymlátili. Dodnes je to pro mě kruté, když na to vzpomínám.“
Nakonec se ovšem ukázalo, že mladík chtěl skutečně jen utéci k příbuzným do Vídně. Potvrdil to i Eduard Buňka, který se zanedlouho rovněž pokusil neúspěšně dostat do Rakouska a při výslechu vše prozradil. Za pokus o ilegální přechod státní hranice poslal vsetínský okresní soud Vladislava za mříže na pouhých deset měsíců.
Měl obrovské štěstí – někteří jeho příbuzní sice byli zapojeni do protikomunistického odboje, bratranec Zikmund Bakala ze skupiny Hostýnské hory byl dokonce popraven, jeho případ ale nikdo s odbojem nespojoval.
„Chtěli mě poslat do Jáchymova, kde umíralo nejvíce muklů, ale já jsem poukazoval na svůj špatný zdravotní stav, tak jsem skončil v uhelné šachtě ve Vinařicích u Kladna, kde jsem byl u vozíků. I to bylo nebezpečné – třeba jednomu Slovákovi tam jednou popojel vozík a přimáčkl dalšího vězně, který na místě zemřel. Vstávat jsme museli v pět ráno, pět set vězňů pak vedli v řetězech přes silnici do dolů. Když někdo utekl, tak jsme museli stát na nástupišti, dokud ho nepřivedli zpět. Když přitom někdo padl, tak ho polili vodou,“ říká.
Datle pro papaláše
Přes dodnes bolestné vzpomínky dokáže Vladislav Trampota najít na pobytu ve vězení i pozitivní momenty – především obrovskou solidaritu mezi politickými vězni: „Největší charaktery jsem poznal v kriminále, i když jsem tam byl jen krátce. To byl výkvět české inteligence – starostové, lékaři, faráři… To je hrůza, co bylo zavřených lidí, ten komunistický režim byl děsivý. A ti staří muklové v těch muklovských hadrech nám radili, jak se máme chovat. A vycházeli jsme si bez dlouhých řečí vstříc – třeba na ubytovně dali jednomu staršímu pánovi ze Zlína lůžko nahoře a mně dole, tak jsem ho pochopitelně nechal spát dole.“
Ve Vinařicích strávil pan Trampota jen půl roku, zbylé čtyři měsíce si už odseděl ve vyšetřovací vazbě. Po propuštění z vězení a 26měsíční základní vojenské službě u PTP mu jeden ze strýců zajistil zaměstnání v Brně, postupně se vypracoval až na obchodního zástupce brněnského Pramenu. Ironií osudu se staral i o zásobování prominentních prodejen na městském a krajském výboru KSČ.
„Ředitel byl dobrý chlap, i když byl ve straně, říkal, že jsem jeho nejlepší obchodní zástupce, že jsem svědomitý. A já dodával komunistickým papalášům zboží, které běžní lidi nemohli koupit – blbé kakao, pomeranče, datle, fíky a všechno ostatní. Vrátní už mě znali, všichni ti komunisti se u nich museli zapsat a zdravili 'čest práci'. A já na to 'dobrý den' a později 'keep smiling'. To bylo tehdy mé americké heslo – vždy s úsměvem,“ popisuje Trampota.
Valašsko, malíři a královna
Do Vídně za tetičkou se Vladislav Trampota podíval poprvé až po roce 1989 – do té doby nebylo pro komunistický režim žádoucí, aby cestoval. Literatuře a umění se ale věnoval po celý život – v bytě a v ateliéru má kolem šesti tisíc knih, od roku 1983 spoluorganizuje na Soláni výtvarné salony valašských malířů, akademické malířce Jiřině Hartingerové dělá dodnes manažera.
Láska k angličtině a Velké Británii ho zase svedla dohromady s československými válečnými letci RAF, pro které v roce 1996 domluvil setkání s britskou královnou Alžbětou II. při její jednodenní návštěvě Brna. „Šel jsem za Dagmarkou (tehdejší primátorka Dagmar Lastovecká, pozn. autora) se seznamem letců. Sekretářka mě odbyla, že paní primátorka nemá čas. Vysvětloval jsem jí, o co jde. Nic…“ vzpomíná Trampota.
„A ráno telefon, sekretářka jak mílius, ať s tím seznamem přijdu. Mám dodnes fotky s královnou a s těmi letci. Ti kluci úplně plakali, jak byli dojatí a vděční, že jsem to zařídil. Jeden ten plukovník měl dvě hole a říkal mi: Laďo, zanes tu jednu hůl dozadu, nemůžu stát před svojí královnou se dvěma holemi. Byl to pro ně obrovský zážitek, samozřejmě i pro mě.“
Ve svých 86 letech žije Vladislav Trampota se svojí manželkou stále v Brně, rodné Valašsko ale pravidelně navštěvuje. Sleduje i aktuální dění u nás a ve světě, moc nadšený z něj ale není.
Má pocit, že dnešní mladá generace je až příliš pasivní a lhostejná k tomu, co se ve společnosti děje, každý prý myslí spíš jen na peníze a kariéru. „Chtěl bych všem vzkázat, aby byli upřímní a otevření, měli přátele, nebáli se ničeho, i když je dnes doba těžší. A měli by mít vztah k umění a k literatuře, nejen k penězům. Peníze nejsou všechno,“ říká Vladislav Trampota.
