Z klukoviny vlastizrada. Černíka sebrali rovnou ve škole, pak mu ale pomohl estébák, který ho zatýkal

První křivdu zažil už v šesti letech, když celou rodinu vyháněli Hlinkovci ze Slovenska. O deset let později ovšem osud zasáhl Zdenko Černíka ještě mnohem tvrději – romantický klukovský odboj proti nastupující komunistické totalitě jej spolu s třinácti vrstevníky přivedl do brněnské věznice StB na Cejlu a před Státní soud – jako mladistvý dostal za vlastizradu sedm let, odsedět si musel rovnou polovinu.

Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zdenko Černík u cely v brněnském Cejlu | Zdroj: Osobní archiv Zdenko Černíka

Ani návrat do běžného života nebyl snadný – hodně mu paradoxně pomohl estébák, který jej před léty přímo ve škole zatýkal.

Sedmaosmdesátiletý Zdenko Černík žije dodnes v Brně a své tehdejší zážitky předává dalším generacím ve školách nebo přímo ve věznici při dnech otevřených dveří.

Černík u PTP jako horník 1956 | Zdroj: Osobní archiv Zdenko Černíka

Narodil se v roce 1932 českým rodičům v Prešově na Slovensku, kde jeho otec pracoval na finančním úřadě. V září 1938 začal chodit do první třídy, tu už ale na Slovensku nedokončil, protože hned po Mnichově se vzedmula silná vlna nacionalismu.

„Všude znělo ‚Ven s Čehúnmi‘. Všichni státní zaměstnanci českého původu byli propuštěni. Ale můj děda, který zase pracoval na finančáku v Košicích, měl známé v Kroměříži, komunikoval s nimi a pro oba sehnal místo na Moravě – otec dostal dekret na finanční úřad v Brně. České rodiny si při odchodu ze Slovenska mohly vzít jen 500 korun na celou rodinu a 25 kilo majetku na osobu, o všechno ostatní přišly včetně rodinných domů. My jsme naštěstí žili v nájmu, a navíc otce včas varoval jeho podřízený, který byl zástupcem velitele Hlinkovy gardy v Prešově. Jednou za ním přišel a řekl mu: ‚Ondřeji, sbal rodinu a odstěhujte se do Čech nebo na Moravu – odstěhujte se, víc ti říkat nebudu‘. Tak otec přišel domů, s maminkou hned zabalili nábytek, dali vědět i dědovi a vše poslali do Kroměříže, kde měl děda ty známé. Zůstaly jen záclony na oknech, ale všechno už bylo pryč,“ popsal Černík.

Odboj jako klukovské dobrodružství

Válku i krátký návrat svobody prožil Zdenko v relativním klidu. Musel sice znovu opakovat první třídu, aby se naučil správně česky, ale nakonec se dostal i na reálné gymnázium v Antonínské ulici. Než ale stačil dostudovat, přišel únor 1948.

Před nacisty ho uchránila němčina. Komunisté Tvarožka zavřeli, protože u něj přespal bratranec

Číst článek

„Nelíbilo se nám, co se tady děje. Poslouchali jsme Londýn a na základě toho všeho jsme se domluvili kluci mezi sebou. Měli jsme o dva roky staršího kamaráda Břéťu, jeho strýc měl chatu Red West u Brněnské přehrady a tam jsme se scházeli. Nakonec nás bylo čtrnáct – někteří jsme chodili na gympl a jiní do hostinské školy. Právě dva chlapci a jedna dívka z hostinské školy přinesli nějaké letáky, ty jsme rozmnožovali a roznášeli a rozdávali všude možně. Už nevím přesně, co na nich bylo – Smrt komunismu, protistátní řeči a tak, taky jsme před prvním májem v nedaleké Veverské Bitýšce psali hesla vápnem,“ vzpomínal Černík.

Černík u PTP | Zdroj: Osobní archiv Zdenko Černíka

Následků se příliš nebáli, protože o nich ani moc neuvažovali. Vše brali spíš jako klukovské dobrodružství.

„Chodili jsme v battledressu, plánovali jsme, že nakonec uletíme letadlem – prostě klukoviny. A nosili jsme zbraně, sehnat je, to nebyl pár let po válce žádný problém. Tehdy bylo moře zbraní i mezi kluky, tak jsme si je vyměňovali, dal jsem jednomu plynovou masku a dostal jsem od něj pistoli ze Zbrojovky. Jiný měl zase nagant, ten zase bubínkáč S&W, pak jsem si pořídil i snajperku, v okolí chaty jsme stříleli do stromů a měli jsme báječný pocit,“ vysvětloval.

Ani s mladými se nemazlili

Není divu, že při tak lehkovážném chování vše brzy prasklo a Státní bezpečnost šla v červnu 1949 prakticky najisto. „Mě zatkli v půl druhé odpoledne přímo ve škole, vytáhli si mě přímo ze třídy – nejdřív kamaráda Borise a pak mě. Prostě přišli, řekli, že potřebují Černíka, já vyšel na chodbu a už to bylo. Něco podobného jako v tom filmu (Vyšší princip - pozn. red.), jako když ty kluky tam zatýkali gestapáci, tak ti estébáci přišli pro nás. Mně byl šestnáct a půl, v září mi mělo být sedmnáct,“ řekl Černík.

Černík s kamarádem v Zámrsku 1952 | Zdroj: Osobní archiv Zdenko Černíka

Sedmnácté narozeniny „oslavil“ Zdenko Černík v nechvalně známé brněnské věznici StB na Cejlu, předtím už ale absolvoval tvrdé výslechy ve vyšetřovně na Příční.

Donutil Husáka mluvit o reformách. ‚Místní politika nenabírá zdravý směr,‘ říká bývalý zpravodaj Hlasu Ameriky

Číst článek

„Poprvé to trvalo tři dny a tři noci, spali jsme na stole, takhle vyslýchali nás mladistvé. Především chtěli vědět, na koho máme spojení – mysleli si, že na protistátní organizaci Světlana, ale o tom já jsem nic nevěděl a kluci z hostinské školy, kteří ty letáky přinesli, tvrdili, že je dostali taky od nějakých kluků nebo že je našli na lavičce a tak. Když jsme nechtěli být hodní a vykládat, co oni potřebovali, museli jsme si sundat boty a ponožky kleknout na židli a dostali jsme kabelem po šlapkách. Docela jsem si pobrečel. Po třech dnech nás zavřeli do malé věznice na Orlí. Celou skupinu nechali na jedné cimře a pak k nám přidali ještě jednoho staršího člověka – to byl dokonce bývalý kapitán z cizinecké legie. Ten nám radil, co a jak – jak se máme chovat. K jídlu jsme dostávali mrkev, tam byli červi, drátovci a on říkal: ‚Žerte to, to jsou vitamíny a proteiny. Nevíte, co bude.‘“ dodal Zdenko Černík.

V Zámrsku téměř pohoda          

Na Cejlu, kde Zdenko Černík čekal na rozsudek, už byla situace podstatně klidnější, i když podmínky věznění o moc lepší nebyly. Většinu času trávil na cele s třinácti spoluvězni – do nevelkého prostoru se kromě paland vlezla už jen malá kamínka, lavice, lavór, dvě konve s vodou, kbelík na odpad a za přepážkou klasický vězeňský záchod – žanek.

„Cela měla jen jednoduchá okna a kamínka musela být před večerkou vyčištěná, žádný oheň, měli jsme dvě deky a to bylo všechno. Jako mladiství jsme měli vycházky dvakrát denně na vězeňském dvoře, museli jsme chodit dokola a s nikým nemluvit. Jak se někdo pokusil promluvit, hned dostal od bachaře pendrekem nebo klíčem, v tom svazku klíčů měli jeden takový velký a tím dloubali pod žebra, bolelo to jak hrom. To byla jejich specialita,“ vzpomínal Černík.

Rozsudek u Státního soudu v Brně padl 1. března 1950 – „protistátní skupina“ pojmenovaná podle nejstaršího člena „Břetislav Jeník a spol.“ dostala za skutečnou i smyšlenou činnost dohromady 53 let vězení. Zdenko Černík jako mladistvý 3,5 roku, později mu ale Nejvyšší soud zvedl trest na dvojnásobek.

Polovinu si odpykal v nápravném zařízení pro mladistvé v Zámrsku (ve srovnání s klasickou věznicí tam panovaly mnohem snesitelnější podmínky, prakticky celý ústav řídili sami chovanci prostřednictvím samosprávy), pak byl propuštěn na podmínku.

Estébák vzal, estébák dal

Za mřížemi se pan Černík vyučil stolařem a natěračem a těmito řemesly se pak živil prakticky celý život s výjimkou základní vojenské služby, kdy jako příslušník PTP fáral na Ostravsku. A přitom nechybělo mnoho a vše mohlo být jinak.

„Když mě pustili z kriminálu, tak mi na pracáku řekli, že pro bývalého vězně není jiné místo než v těžkém průmyslu nebo v dolech. Leda bych si sám našel nějakou firmu, která by byla ochotná vzít mě jako řemeslníka. Hned po cestě jsem narazil na stolařství, mistr byl svolný, ale že musím na kádrovku. A tam za stolem seděl ten estébák, co mě zatýkal! Myslel jsem, že je konec! Taky mě hned poznal a ptal se mě, co potřebuju. Řekl jsem mu to a on na to jen: ‚Ukaž, dej sem občanku!‘ A dal mi razítko o přijetí. Buď proto, že ty starý estébáky vyházeli a místo nich nastoupili mladší, nebo chtěl udělat dobrý skutek, nevím. V každém případě mi tím změnil celý život k lepšímu – začal jsem dělat řemeslo u Stavební a bytové údržby města Brna, pak u Jihomoravských dřevařských závodů, kde jsem během času nakonec i šéfoval fabrice,“ dodal Černík.

Učil v koncentračním táboře a bojoval za partyzány. ‚Masaryk byl vždy můj vzor,‘ říká Alexander Bachnár

Číst článek

Až do konce loňského roku se Zdenko Černík angažoval v brněnské pobočce Svazu PTP a na školách i přímo ve věznici při dnech otevřených dveří vypráví o tom, co vše jej potkalo, když byl přibližně stejně starý jako jeho dnešní posluchači. Podle něj je totiž třeba tuto historii neustále připomínat, tím spíš, že dnešní mladá generace má o naší poměrně nedávné historii jen velmi matné představy.

„Oni často ani neví, jak skončila válka, tak ve školách nebo ti, kteří přijdou sem do věznice, se dozví aspoň něco. A když jim povím ten svůj příběh, tak se začnou ptát, zajímá je to. Na jeden den otevřených dveří jsem sebou vzal i dcerku a vnučku a ta chtěla, abych jim ukázal, na které světnici jsem seděl, kde jsem měl postel. A jak povídám, tak najednou koukám, místnost plná lidí, všem jsem dělal přednášku,“ dodal na závěr.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme