Při náletu na Brno ztratil několik kamarádů. Jemu život zachránilo, že byl na prázdninách mimo město

Narodil se v roce, kdy vypukla druhá světová válka. A jeho život mohl skončit dřív, než tento dosud nejstrašnější konflikt v lidských dějinách dospěl ke svému závěru. Na rozdíl od desítek milionů obětí měl ale Lubomír Vysočan štěstí – v den, kdy Američané poprvé bombardovali Brno, byl na prázdninách mimo město. Pumy přitom poškodily nejen jejich domek, ale sklep domu, kde zahynulo několik jeho kamarádů. Cílem útoku byla i blízká podzemní továrna.

Paměťová stopa Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Tlaková vlna nám – stejně jako snad všem domům v okolí – smetla střechu, krov sice byl v pořádku, ale v jednom z trámů byla zaseknutá střepina z bomby, tak ten se pak musel vyměnit.“ | Zdroj: Archiv Lubomíra Vysočana

Stránská skála mezi kdysi samostatnými vesnicemi Slatina a Líšeň tvoří poměrně výraznou dominantu jihovýchodní části města Brna. Převážně vápencový masiv se statusem národní přírodní památky má v sobě řadu jeskyní v několika úrovních – v horní části je vymlel příboj třetihorního moře, v dolní části pak tehdy tudy tekoucí řeka Svitava.

Před 75 lety sovětské letouny zaútočily na Brno. Ve stejný den bombardovali spojenci Cheb

Číst článek

Podzemní prostory přitahovaly v dávné minulosti pravěké lovce a o mnoho generací později pak ty, kteří se potřebovali skrýt před něčím mnohem horším, než je déšť a sníh.

V průběhu druhé světové války se Němci po neblahých zkušenostech s bombardováním průmyslových areálů v západní části říše rozhodli ukrýt do podzemí také líšeňskou továrnu na výrobu součástek pro letecké motory Flugmotorwerke Glöckner-Ostmark GmbH, pracoviště Brno (FOB).

„Před válkou byl tady otevřený lom, pak začali hloubit štoly,“ vzpomíná osmdesátiletý Lubomír Vysočan. „Pamatuji si, že kameny byly odváženy nahoru vytěženou větrací či únikovou štolou na výšku skály cca 45 metrů, teď je to v tom křoví zasypaný. Na rovině byly vybudované kryty z prefabrikovaných tvárnic, které sloužily továrně Ostmark. Ještě po válce to tady bylo celý holý, příroda si ale udělala svoje, ta to napravila.“

Lubomír Vysočan s otcem a bratrem za války | Zdroj: Archiv Lubomíra Vysočana

V době, kdy výstavba podzemní továrny začala, byly Vysočanovi asi čtyři roky a obavy, které měli rodiče a další dospělí, šly samozřejmě mimo něj: „Dítě moc protektorát nevnímalo. Ani to, že byly dvojjazyčné nápisy, nad tím jsem tehdy nepřemýšlel, až nyní. Lidi chodili normálně do práce, děti do školy a pak si hrály.“

Velká soudržnost

Stavební ruch si ale pamatuje velmi dobře – bydlel totiž v jednom z domků dělnické kolonie přímo u Stránské skály.

„Mezi obyvateli ulic Stránská a Podstránská byla od začátku velká soudržnost. Žili tam dělníci, kteří od města dostali pozemky a při stavbě domů si navzájem pomáhali, to vydrželo jak během protektorátu, tak po válce, kdy společně s dalšími postavili dokonce kulturní dům.“

Děti i dospělí sledovali, že se zhruba od poloviny roku 1943 na povrchu i v podzemí začíná něco dít, ovšem jen zdálky, areál byl totiž přísně střežen.

A pak přišel 25. srpen 1944, kdy se nad Brnem rozezněly sirény. Nikoliv poprvé – operační svazy amerických bombardérů létaly už nějaký čas přes Brno z Itálie do Slezska, takže obyvatelé si na poplachy záhy zvykli a přestali je brát vážně.

Ten den se jim to ovšem nevyplatilo – Brno nebylo pro B-17 z 5. americké bombardovací perutě pouze průběžným orientačním bodem, ale přímo cílem – vojenská letiště ve Slatině a Černovicích a továrna na letecké součástky včetně připravovaných podzemních prostor. Zasaženo ovšem bylo také mnoho obytných domů.

Lubomír Vysočan tehdy trávil část léta v Kloboukách u Brna a letadla viděl jen přelétat. To mu zřejmě zachránilo život, vzpomíná s pohnutím při pohledu na historický snímek: „Ta fotografie byla pořízena během prázdnin a ten nálet přišel na jejich konci. Takže toto je poslední snímek ještě žijících lidí, kteří při tom náletu zahynuli. Toto su já, to je holčička od sousedů a tenhle chlapeček je Venda Přikryl, ten je z posledního domu. Tak my tři jsme zůstali naživu. Honza Švábenský, Soňa Veselková a Mireček Flodr zůstali v tom sklepě při náletu. Padlo tam několik bomb a zahynulo v něm devět lidí – čtyři děti a pět dospělých. Kdybych tehdy nebyl na prázdninách, tak jsem tam tehdy zůstal taky.“

Obyvatele ulic Stránská a Podstránská | Zdroj: Archiv Lubomíra Vysočana

Při prvním náletu na Brno zahynulo celkem 200 lidí, řada z nich proto, že varování sirén podcenili a nešli do krytů.

Lubomír Vysočan se s průběhem katastrofy setkal ještě týž den, otec si pro něj přijel na kole do Klobouk a odvezl jej za maminkou a bratrem domů – tedy spíš do toho, co z domova zbylo.

„Tlaková vlna nám – stejně jako snad všem domům v okolí – smetla střechu, krov sice byl v pořádku, ale v jednom z trámů byla zaseknutá střepina z bomby, tak ten se pak musel vyměnit. Střepinu mám stále schovanou, dodnes je ostrá a bez stopy koroze. Jiná bomba zasáhla vodárenský vodojem, voda vytekla dolů do místa, kde je dnes dopravní podnik, tam se vytvořilo rozsáhlé jezero, protože to bylo obrovské množství vody. Bylo to tu hodně poničené, trosky zavalily celou ulici, která tak byla zcela neprůchodná, dalo se jít jen po okraji.“

Americká letadla kromě přímých cílů vojenského letiště ve Slatině a Černovicích a továrně na letecké součástky vybombardovaly i několik přilehlých obytných domů. Otec Lubomíra Vysočana přijel na kole a sleduje katastrofu ve své ulici | Zdroj: Archiv Lubomíra Vysočana

Přeživší ale byli zvyklí nepodléhat ranám osudu. Přestože nálet dělnickou kolonii prakticky zlikvidoval, začala rychle vstávat z mrtvých. Kohnova cihelna téměř okamžitě navezla střešní tašky, další finanční pomoc poskytlo město a silné ruce navzájem sousedé. Zatímco na povrchu stavební ruch sílil, v podzemí hned po náletu zcela ustal.

Nacisté si uvědomili, že umístění tajné továrny bylo prozrazeno, a rychle celou výrobu přestěhovali z Líšně do Výpustku a dalších jeskyní Moravského krasu.

Téměř dokončené prostory ve Stránské skále tak zůstaly opuštěny. Místní obyvatelé je využili o několik měsíců později během několikadenních bojů při osvobozování Brna Sověty a Rumuny.

„Němci nám dovolili se sem nastěhovat, byla tady chodba a kójky, kde byly jednotlivé rodiny, celkem několik desítek lidí. Měli jsme tam i stolečky z beden, na nich jídlo, oblečení. Přes den tu byly většinou jen matky s dětmi, někdo vždycky přišel, nějaký dospělý, řekl, co se venku děje, pak přišli otcové z práce, tak se tady jako podívali, přespali a ráno zase do práce. Já jsem tu strávil tři noci.“

‚Koukali, kde co vzít‘

Když se po ukončení bojů vrátili domů, byla spižírna i další prostory naprosto vyrabované, obavy obyvatel před příchodem vojáků v jiných uniformách se tak alespoň zčásti naplnily.

„Musím bohužel říci, že německá armáda, kterou jsme vídali při pochodech z letiště na střelnici a zpátky, byla mnohem ukázněnější než Sověti. Ti, když tady chodili po okolí, tak to nebyla armáda, to byli spíš dobyvatelé. Koukali, co by kde mohli vzít, a když třeba starší kluci byli někde venku, tak jen tak je chytali a museli pracovat v kasárnách. Pamatuju si, že i můj brácha s kamarádama z ulice takhle na to doplatil – ruská komanda je sebrala a celý dopoledne museli pro všechny vojáky škrábat brambory na oběd.“

Přes tyto rozporuplné pocity ale prožívali lidé žijící u Stránské skály především radost z konce války. Společně pokračovali v odstraňování škod ze srpnového bombardování i dubnového přechodu fronty. Do dvou let byla opět ulice jako nová, byť rány po některých kompletně zbořených domcích se zacelily až po delším čase.

Většina staveb vybudovaných během okupace byla ponechána svému osudu, jen jeden z podzemích krytů převzala nejprve československá armáda, později Zbrojovka Brno a ještě později její samostatně vyčleněná část, výrobce světoznámých traktorů Zetor.

Postupně byl dovybaven ochrannými systémy proti zbraním hromadného ničení a v roce 1965 byl zkolaudován jako velitelské stanoviště civilní obrany. I tento kryt byl ale po roce 1989 ponechán svému osudu, respektive bezdomovcům a sběračům kovů.

Tragické události staré pětasedmdesát let tak připomínají jen zbytky vybavení v podzemí a trosky některých objektů na povrchu, pár zažloutlých fotografií a vzpomínky posledních pamětníků.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme