‚Pro mnohé je to citlivé téma.‘ Historička vydala knihu posledních dopisů popravených za protektorátu
Co psali Češi odsouzení na smrt z vězení v Drážďanech pár hodin před popravou svým příbuzným v protektorátu, popisuje historička Pavla Plachá. V nové knize shromáždila se svou německou kolegyní Birgit Sackovou devadesát neznámých příběhů. Na rozdíl od období před rokem 1989 autorky zveřejňují dopisy celé bez cenzury. I poslední dopisy před smrtí totiž komunisté zneužívali k ideologické propagandě.
Na stole leží papírový koník složený z válečných německých novin, několik fotografií a kniha s usměvavým mladým mužem na titulní stránce. František Racesberger se dožil dvaceti dvou let. Němci ho popravili 18. srpna 1944 v Drážďanech a zprávu o vykonaném rozsudku doručila pošta rodině do Rokycan 4. září.
Nalezený vzkaz ve sklenici připomíná osud židovské rodiny. Otec psal synovi, kam uschoval majetek
Číst článek
Matka se zhroutila a sestra Jiřina za tři dny předčasně porodila. Novorozenec dostal na památku jméno František. Dnes je mu 78 let a sedí ve stejném domě a u stejného stolu, u kterého sedával za války jeho strýc. „Moje matka měla bratra velmi ráda, trauma způsobilo, že mě porodila o dva měsíce dřív a kupodivu jsem to přežil.“
František Soukup bere do ruky krabičku s dvěma papírovými koníky. „Tohle dělal strýc ve vězení, a když úřady poslaly jeho osobní věci, byly mezi nimi i tyto skládačky. Víme, že tužku a papír dostal v 11 hodin dopoledne, aby mohl napsat poslední dopis a večer v šest ho popravili.“
František Soukup osud svého strýce připomíná, je spoluautorem knihy, která leží na stole a postaral se i o pamětní desku, která je umístěná v nedalekém Hrádku. Tam František Racesberger pracoval. „Strýc bydlel v patře,“ ukazuje penzista na schody, „a tu místnost matka zamkla a nikdo tam nesměl chodit. Jenom občas mě tam zavedla, já stál ve dveřích a mohl jsem se dívat do jeho pokoje. To je moje silná vzpomínka z dětství.“
O sto kilometrů dál sedí u pracovního stolu historička Pavla Plachá, která se dlouhodobě zabývá vězni v německých žalářích a koncentračních táborech. Podle ní není obvyklé, aby se potomci věnovali minulosti tak důkladně jako František Soukup. „Pro mnohé je to citlivé téma, o kterém nechtějí dodnes moc mluvit.“
František Racensberger byl odsouzený za to, že získával nové členy pro Národní revoluční výbor, rozšiřoval letáky a dal svůj byt k dispozici pro ilegální schůzi. „Poslední dopisy jsou velmi jedinečné a působivé dokumenty, které vypovídají o tom, co ti lidé v posledních okamžicích prožívali,“ dodává historička.
Spádové popraviště
V Drážďanech bylo popraveno více než 1300 lidí z celé Evropy, téměř devět set z nich pocházelo z Československa. „Drážďanské popraviště totiž bylo spádové pro českou část protektorátu,“ vysvětluje Plachá, podle které šlo o popravy podle „řádných“ německých soudů, a neměly souvislost například s popravami za výjimečného stavu během Heydrichiády.
Čím byla Československá lidová armáda? Příběhy těch, kdo museli přetrpět povinnou vojenskou službu
Číst článek
„Odsouzení Češi byli převážně muži, žen bylo asi jen dvacet. Byli mezi nimi aktivní odpůrci nacismu jako František Racesberger, ale třeba i řezníci, kteří na černo zabili prase. Popravovalo se gilotinou a těla většinou pohřbívali v Drážďanech. Františka Racesbergera popravili ve stejnou hodinu s dalšími třemi odbojáři. V protokolu je napsáno, že poprava trvala dvanáct minut.“
Někteří odsouzení neměli sílu ani dopis napsat, většina to ale podle Pavly Plaché zvládla. Listy na rozloučenou jsou velmi osobního charakteru, autoři oslovují své blízké a často se je snaží uklidňovat jako právě František Racesberger.
„Drazí! Dnešní můj dopis Vás zarmoutí, buďte však stateční, jest to mé přání – poslední. Zvlášť Ty, maminko, netrap se, musíš žít, vždyť máš pro koho! Jsou zde ještě ti, kteří Tě potřebují, Jindroušek, Jiřka a to děvčátko, které se jí určitě narodí, Váš otec. Svůj osud jsem již dávno tušil – jsem s ním dávno vyrovnán. Děkuji Ti, maminko, za všechno, Vám všem, a odpusťte mi, že jsem Vám způsobil tolik bolestí,“ napsal.
Bez redakčního zásahu
Pavla Plachá publikuje dopisy celé bez redakčního zásahu na rozdíl od autorů z dob komunismu. „My se vymezujeme vůči někdejším autorům z minulosti, kde ústředními tématy bylo politické smýšlení. Bylo to ideologizované, nějakým způsobem manipulované, z dopisů byly vypuštěné některé pasáže. Navíc to často nebyly poslední dopisy. My publikujeme opravdu poslední dopisy, na které pisatel už nečekal odpověď.“
Dopisy před popravou už prošly cenzurou v drážďanském vězení, politických pasáží proto podle Plaché obsahují velmi málo.
„Komunisté se zaměřovali na skryté politické náznaky a vyzdvihovali je jako hlavní poselství. Ta privátní intimní stránka byla záměrně potlačovaná. Přitom ta je klíčová.“
Princ se žlutou hvězdou Petr Ginz by oslavil 95 let. Mladého židovského umělce zavraždili v Osvětimi
Číst článek
Kromě dopisů se podařilo některým odsouzeným napsat i motáky, které zastrčili do kapsy kalhot nebo saka a tak se dostaly k příbuzným. „Také třeba napsali nějaký vzkaz na fotografii manželky nebo dětí, které měli ve vězení u sebe,“ dodává Pavla Plachá, která svou novou knihu nazvala Tento dopis si nechte na památku na mě.
Poslední dopisy Čechoslováků popravených v Drážďanech zpracovala společně s ředitelkou Památníku Münchner Platz v Drážďanech Birgit Sackovou. Publikace je psaná česky i německy a vydává ji nakladatelství Pulchra.
Kniha uvádí devadesát příběhů, což je pouze malá část z toho, co obě historičky zjistily. Ústav pro studium totalitních režimů a Památník Münchner Platz Dresden proto ještě letos zveřejní osudy téměř všech popravených ve věznici v Drážďanech.
