‚Příběh o jakékoli společnosti.‘ Nová kniha popisuje elity a společenské vrstvy terezínského ghetta

Nacisté původně použili pevnostní město severně od Prahy k internaci převážně českých Židů, s pozdějším příchodem vězňů z ostatních zemí se populace terezínského ghetta stala různorodější. Historička Anna Hájková ve své nové knize Poslední ghetto: Každodenní historie Terezína čerpala z desítek archivů ve snaze zrekonstruovat svět Terezína. V rozhovoru pro Radio Prague International říká, že ji zajímala hlavně společenská hierarchie ghetta.

Rozhovor Terezín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Terezínské ghetto, fotografie z knihy Anny Hájkové | Foto: Oxford University Press

Ve své knize vykreslujete opravdu komplexní portrét života v terezínském ghettě. Co vás k napsání knihy inspirovalo?
Svět Terezína mě opravdu zasáhl, když jsem v létě 1999 poprvé navštívila Izrael. Je to už dávno, ale mělo to na mě opravdu velký vliv. Byla jsem mladá studentka a moji prarodiče, jelikož věděli, že se do Izraele chystám, mi dali kontakt na jejich staré přátele z komunistického odboje. Moji prarodiče jsou v Česku trochu slavní. Anna Hájková a Miloš Hájek, oba držitelé titulu Spravedlivý mezi národy. Měli spoustu přátel z komunistického odboje, kteří nešli do ilegality a později byli do Terezína deportováni.

V Izraeli si mě všichni tito skvělí přátelé mých prarodičů předávali jako štafetový kolík. Pili jsme limonádu, jedli hummus a mluvili. Byla jsem zasažena příběhy těchto tehdy sedmdesátiletých a osmdesátiletých vitálních důchodců, kteří mi vyprávěli o tom, jak v Terezíně hráli fotbal, jak se snažili o hezké dívky a jak si poradili bez toaletního papíru. Uvědomila jsem si, že tam existoval celý sociální svět, o kterém při našem povrchním chápání holokaustu nevíme. To mě zaujalo a řekla jsem si, že bych se tomu mohla věnovat.

Helen Epsteinová: Přežít holokaust mé matce pomohla jedna opravdová a jedna falešná dovednost

Číst článek

V roce 2005 jsem přemýšlela, jestli si chci dělat doktorát, nebo jestli chci být normálním člověkem. Rozhodla jsem se stát bláznivým akademikem a podala si návrh na výzkum. Rychle mě to přivedlo k otázce: „Jaké příběhy nejsou vyprávěny?“ Protože o bývalé společenské elitě mladých českých Židů, kterou jsem potkala v Izraeli, se vypráví nejčastěji. Uvědomila jsem si, že se ale musíme podívat i na slovenské Židy a na starší lidi. 

Jedna část z kniha, která mě opravdu zasáhla, byla ta, kde říkáte, že společenská elita v Terezíně mohla žít v jakési bublině. Co jste tím myslela?
Představujeme si, že všichni lidé v Terezíně se znali. Nedávno jsem mluvila se svým přítelem Randy Schoenbergem z Los Angeles. Přečetl si mou knihu a poslal mi skvělé poznámky, ale zarazilo ho, že se ti lidé navzájem neznali. Pro představu, v září 1942 bylo v ghettu 60 tisíc lidí, obvykle tam bývalo mezi 30 a 40 tisíci.

Je to příběh o elitě a stratifikaci. Nevyprávím ale o tom, že lidé v Terezíně nebyli ctnostní, je to příběh o jakékoliv společnosti. 

Popisuju společenské elity, v knize je ukázané, že tito lidé trpěli také. I oni měli hlad, také je kousaly štěnice a také byli nakonec téměř všichni posláni do transportů. A i když měli to štěstí, že v Terezíně přežili, museli se rozloučit s mnoha svými drahými přáteli a členy rodiny. Každopádně něco, o co jsem se v knize opravdu snažila, je vytrhnout holokaust z příběhu o jeho dějinné výjimečnosti a brát jej jako příběh o tom, čím může lidská společnost být a jak může vypadat.

Jakými způsoby mohli lidé v Terezíně prokázat svůj status? V knize například uvádíte, že mít milenku byl určitý symbol tohoto společenského statusu…
V Terezíně se tyto věci změnily. Že máte společenský status znamenalo například přístup k vlastnímu ubytování, dále to byla možnost být sexuálně aktivní, dokonce i s více ženami. U žen šlo o typ oblečení, jestli nosily make-up nebo jestli měly přístup k určitým kulturním událostem. O kultuře v Terezíně toho víme hodně, o čem se ale obvykle moc nemluví, je to, že šlo o exkluzivní a drahé události a lidé si na ně často nemohli ani koupit lístky. Záležet mohlo právě na tom, v které společenské třídě jste byli.

Anna Hájková | Foto: Seed9

Většinou však šlo o to, zda máte přístup k jídlu, zda jste byli chránění před transporty či zda máte možnost spát ve vlastní místnosti. To byl do určité míry hlavní status tohoto elitářství – navíc pokud chcete mít s někým intimnosti, je daleko příjemnější mít pro sebe vlastní pokoj než se milovat před cizími lidmi.

Povězte nám o napětí v Terezíně mezi českými Židy a německými a rakouskými Židy…
Bylo provedeno mnoho výzkumů lidí se zájmem o židovskou historii a židovská studia, kteří věnovali pozornost ztracenému vícejazyčnému světu Československa ve 20. a 30. letech 20. století. Kdo mluvil německy, kdo mluvil česky… Byli to lidé s nejednoznačnou etnicitou, etnicita jim byla lhostejná nebo to byli „obojživelníci“, jak jim někteří vědci říkají.

Čeština některých československých Židů, kteří mluvili převážně německy, nebyla dobrá. Ve svých výpovědích byla tato trochu legrační čeština jasně poznat. Najednou šlo o to, jakým typem němčiny mluvíte, jaký máte přízvuk – jestli pražský, opavský, brněnský, vídeňský či berlínský. Je opravdu zajímavé, že v Terezíně – i když tam byli dánští, nizozemští, slovenští a další Židé – měli čeští Židé zvláštní postavení. Bylo jich nejvíc, byli to oni, kdo ghetto založili, byli tam první. Všichni ostatní byli cizinci. Toto binární myšlení většina lidí v Terezíně akceptovala.

V knize uvádíte, že Němci měli ještě méně jídla než Češi. Skutečně tomu tak bylo?
To je velká otázka. Řekla bych, že mladí lidé měli nejlepší přístup k jídlu – společenská elita, kterou byli téměř výlučně mladí čeští Židi mužského i ženského pohlaví, protože tam dorazili první, protože byli často přátelé nebo příbuzní či dokonce Aufbaukommando (první dva transporty do Terezína plné kvalifikovaných dělníků, kteří provedli úpravy terezínských budov – pozn. red.). Tato „elita“ pracovala jako řezníci, pekaři či vedoucí zdravotnické služby. Díky tomu měli nejlepší ubytování a nejlepší přístup k jídlu a byli schopni pomáhat svým přátelům.

Aufbaukommando pohřbívá | Foto: Archiv Tomáše Krause

Když se podíváte na svědectví přeživších, uvidíte, jak si navzájem pomáhali, protože spolu chodili do školy nebo byli bratranci – a tyto druhy vztahových sítí přetrvaly. Pak tam ale byli mladí němečtí Židi, kteří si také dokázali zajistit dobrý přístup k jídlu – obvykle proto, že byli přátelé nebo milenci těchto terezínských společenských elit. Pokud jste ale na druhé straně byli staří, váš přístup k jídlu byl zcela odlišný.

Terezín byl řízen nacisty, ale každodenní organizace byla prováděna židovskou samosprávou. Nacisté velmi rádi tuto těžkou práci předali židovské samosprávě. Od Gondy Redlicha a dalších nyní víme, že na začátku května 1942 zjistili tito židovští funkcionáři, že do Terezína začnou přijíždět senioři z Německa a Rakouska. To je okamžik, kdy židovská samospráva zavedla rozdělování potravin do tří hlavních skupin: nepracující (lidé nad 60 nebo 65 let), normální dělníci a tvrdě pracující. Existovalo vice kategorií, ale pro zjednodušení jsou tyto tři hlavní.

Zvláštní čas, vzpomíná Billy Bragg. Před 30 lety přivezl do Olomouce frontmana R.E.M., hráli tam zdarma

Číst článek

Nejen že ti, kteří nepracovali, dostávali nejmenší dávky jídla, ale měli také nejméně různorodou a nejméně zdravou stravu. V podstatě šlo jen o sacharidy, velmi málo bílkovin a téměř žádné vitamíny. To pak vedlo k tomu, že úmrtnost mezi nejstaršími byla jednoznačně nejvyšší, mnoho z nich onemocnělo záněty střev. Enteridita je něco, s čím byl v Terezíně nemocný téměř každý, ale pokud jste starší a máte slabý imunitní systém, navíc již trpíte podvýživou, vysvětluje to, proč byla úmrtnost nad 90 procenty. A to bylo mnohem vice než jakákoliv jiná skupina v Terezíně.

Další věc, která mě u vaší knihy také zarazila, je, že němečtí Židé podle všeho považovali české Židy za méně židovské…
Argument, který uvádím, je, že tento příběh máte do určité míry s kýmkoliv v rámci ghetta. Židovství v Terezíně neznamenalo přijetí, vždy to byla demarkační čára. Takže tam máte české Židy, kteří se koukali na německé Židy a říkali, že jsou příliš židovští nebo že nejsou dostatečně židovští nebo že jsou židovští špatným způsobem. Pak tam máte rakouské a německé Židy, kteří se dívali na české Židy a říkali, že nevypadají dostatečně židovsky, jsou příliš atletičtí, příliš vzrostlí a fyzicky zdatní a navíc mají blonďaté vlasy a červené tváře.

Samozřejmě, když to čtete jako český čtenář nebo čtenář sympatizující s Čechy, podíváme se na sebe a řekneme si: „Ano, opravdu jsme vysocí, máme červené tváře, jsme fit a atletičtí, děláme aerobik a bůhvíco a cítíme se tak dobře.“ Myslím, že větší otázkou je, proč byli vězni v ghettu, kteří byli všichni židovských původů, posedlí vzhledem ostatních a proč měli tyto rasistické poznámky? Navrhuji, abychom si vzali Terezín jako výchozí bod a skutečně se důkladně podívali na to, že etnicita je konstrukt a všichni tito lidé svezení dohromady si uvědomili, že co mají společného, je, že jsou lidé, ne že jsou Židé.

V jakém okamžiku se vězni v Terezíně dozvěděli o vyhlazovacích táborech? Předpokládám, že se o nich skutečně v jednu chvíli dozvěděli…
Mohli se o nich dozvědět prakticky kdykoliv, ale stejně jako u všech špatných zpráv, našli komplikované psychologické prostředky, aby se se špatnými zprávami nějak vyrovnali. V knize popisuji různé okamžiky, kdy lidem v ghettu přátelé takové novinky předávali. Popisuji moment, kdy jsou lidé posíláni jako pracovní komando poblíž Kladna, kde někdo poslouchá nelegální vysílání BBC a tam jsou v roce 1942 zprávy o tom, co se přesně děje v Osvětimi.

Agenti StB rozptýlili otcův popel pod Tatraplanem, líčí autor knihy, která představila Tatry na Západě

Číst článek

Jde to až tak daleko, že příbuzní, kteří jsou posíláni do Sachsenhausenu nebo do Osvětimi, s velkým nebezpečím pašují pohlednice do Terezína, kde píší něco ve smyslu: „Potkal jsem strýce.“ A tento strýc je známá osoba, o které každý ví, že byla zavražděna nacisty. Místo toho, aby si Terezínští řekli: „Pokud píše, že se setkal se strýcem, znamená to, že se tam děje něco hrozného.“ Místo toho dojdou k závěru, že ten strýc vlastně není mrtvý. Výjimkou, kdy lidé tyto zprávy začínají akceptovat, je pouze tehdy, když se setkají s očitým svědkem, kterého osobně znali. Pro to se ale musí setkat jen s očitým svědkem.

V knize se několikrát zmíníte tom, čemu říkáte „legenda o Terezíně“. Co to znamená? Že šlo o relativně spořádané místo?
Legenda o Terezíně je to, co bychom my akademičtí historici nazvali master narrativ. V Terezíně vězni vyvinuli narrativ o tom, co to znamená být vězněm – a tím si vytvořili společného ducha. Dnes tudíž víme, že Terezín byl o krásné a smysluplné péči o děti, o bohatém kulturním životě, o prvních rozsudcích a popravách v lednu a únoru 1942. Jde ale i o aspekty, na které se dnes zapomíná, ale master narrativ byl tak důležitý, protože se k němu téměř všichni v Terezíně – kromě dvou skupin – přihlásili.

Tento master narrativ diktoval ne nutně, co to znamená být Židem v Terezíně, ale co to znamená být v Terezíně a co je na tom vlastně dobré. Pak jsou tu ty dvě výjimečné skupiny, které jsou také neuvěřitelně významné: nizozemští Židé a lidé ze smíšených manželství z Čech a Moravy, kteří byli deportováni v období od ledna do dubna 1945.

Často docházelo ke střetu mezi sourozenci, kdy jeden byl deportován do Terezína v roce 1941 nebo 1942 a prožil celou věc zcela přihlášen k tomuto narrativu, jako například pianistka Alice Herz-Sommerová. A pak je tu její bratr Pavel Herz, který byl dlouhou dobu chráněn tím, že byl ve smíšeném manželství. Až do samého konce Alice Herzová-Sommerová hrála v Terezíně na klavír, bylo to krásné a smysluplné.

Pavel Herz byl ale do Terezína deportován až v posledních třech měsících a jeho postoj byl: „Proč bych se k tomu měl přihlásit? Byl jsem poslán někam na nucené práce a je to naprostý nesmysl.“ Tím prolomí zmíněný master narrativ. Nepřihlásí se k tomu, protože proč by měl? A to jsou některé z mechanismů, které jsem se ve své práci snažila odhalit.

Památník Terezín | Zdroj: Český rozhlas

Ian Willoughby, jgr Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme