Tři pražské defenestrace byly zásadní zlomy v našich dějinách, popisuje historička
V divadelní hře Divadla Járy Cimrmana Blaník si autoři kladou otázku: Proč se naši předci zbavovali nepohodlných činitelů raději oknem než dveřmi? Historička Eva Doležalová na to odpovídá: „Defenestrace je vyhození z okna, deportace by bylo vyvedení dveřmi, a to už od antiky znamenalo odvezení nepohodlného člověka za brány města. Mohl se ale vrátit, kdežto defenestrace je definitivní.“
Zajímavé je, že defenestrací bylo hned několik. „Obvykle se mluví o první z roku 1418 a druhé z 1618 – je ale ještě třetí z roku 1483,“ vypočítává historička.
První podle ní souvisela s „bouřlivou situací“ už od února 1418, kdy se proměnila politická situace i jednání panovníka Václava IV. Lidé se báli, že nebudou moci přijímat podobojí.
Od počátku se radikálnější část snažila prosadit své nároky – přijímání všude – a aby na čelných postech byli lidé, kteří jim budou nakloněni.
Je třeba si uvědomit, že tehdy šlo o rozjitřenou dobu mnoha dalšími věcmi, což souviselo i s upálení Jana Husa a Jeronýma Pražského. Také Damoklův meč, kdy by mohla přijít apokalypsa, pak vedla k obavám lidí kolem vlastní spásy.
Pro středověkého člověka byla víra v Boha a jeho náboženské cítění středobodem života. Spása souvisela s tím, jaký život žije a co bude dál, až skončí jeho pouť pozemská.
Lidé se sešli v kostele, slovo dalo slovo, až se zformoval dav putující ke Novoměstské radnici – chtěli vlastně jen osvobodit vězněné souvěrce. Výsledkem byla defenestrace, dnes bychom řekli útok na veřejného činitele.
V čele stál kněz Jan Želivský a své místo tam měl i Jan Žižka. Pozdější výklad se snažil využít jiných motivů – například česko-německé vztahy, které se staly centrem pozornosti v období národního obrození. Jde ale jen o mýtus. U této defenestrace totiž žádný Němec nebyl.
Husité se hodili ale i komunistům. „Ale využívali je už generace starší, takže se zobrazení z konfliktu náboženského mění na sociální,“ popisuje Doležalová.
Druhá a třetí defenestrace
Druhá defenestrace, tedy ta, na kterou se neustále zapomíná, se odehrála v roce 1483. Zaktivizovali se pražští radikálové, kteří měli obavy o budoucí náboženskou svobodu. Král uprchnul z Prahy, lidé byli zasaženi morovou radou a mezi „kališníky“ se šířily obavy, jak to bude s vyznáváním jejich víry.
Útok proběhl 24. září proti Staroměstské i Novoměstské radnici, jen na Malé Straně to bylo smířlivější. Popravy na sebe nedaly dlouho čekat a defenestrace byla dokonána.
Rok 1618 odstartoval válku na celém evropském kontinentu. Historik Tomáš Knoz ve svém textu nazvaném České povstání jako evropská krize, píše: „Události na Pražském hradě v květnu 1618 tvořily symbolický mezník mezi tradiční a novověkou společností a tímto rozměrem si v ničem nezadají se symbolickým významem událostí u Bastily z července 1789.“
Česko si připomíná den upálení mistra Jana Husa. Kritika církve odsoudil koncil před 607 lety
Číst článek
Eva Doležalová doplňuje: „Cílem bylo odstranění místodržících, kteří zastupovali tehdejšího panovníka českého krále Ferdinanda II. a začala tak i třicetiletá válka. Její první fáze bývá dodnes označována za ,českou‘. Obavy nekatolických stavů byly oprávněné, Ferdinandovy zásahy poukazovaly na to, že by mohlo být katolictví upřednostněno.“
Byly tedy pražské defenestrace dobově běžnými politickým jevem, nebo ne?
„Nebyly, pražské defenestrace byly výjimečnými politickými akty. Následovala ale změna poltického řádu. Pokud by se jednalo pouze o likvidaci jednotlivé osoby, tak by jich byla v historii řada, ale šlo jen o dílčí události bez dalšího významu. Tři pražské defenestrace byly zásadními zlomy v českých dějinách. A následovalo po nich utrpení řady dalších lidí.“
Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Ivany Chmel Denčevové.
