Na samotce vězni šíleli. Tloukli hlavami o zeď a křičeli, že chtějí vypovídat, vzpomíná na 50. léta kněz Frank

Vyučený automechanik Miloslav Frank se ve dvaceti letech rozhodl radikálně změnit svůj život. Začal studovat teologii a přihlásil se do kláštera mezi bohoslovce.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Salesián Miloslav Frank. | Foto: Post Bellum | Zdroj: Post Bellum

Než ho biskup vysvětil na kněze, zatkla ho StB a v roce 1957 dostal dva roky vězení za vydávání a šíření církevního časopisu Cor unum. Měsíce ho drželi na oddělení samovazeb, kde prožil, jak říká, peklo.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý příběh Miloslava Franka.

Miloslav Frank se narodil roku 1924 na Slovensku v Bánovicích nad Bebravou, kde jeho otec čtyři roky pracoval jako pekař. Rodina se pak vrátila do Ostravy. V dospívání jako učeň-automechanik riskoval život.

Za války pašoval do města jídlo z venkova, hlavně mléko pro svou mladší sestru, která bývala často nemocná: „Jezdil jsem pro mléko do Beskyd ke známým, kteří měli krávu. Na nádraží byli němečtí vojáci a prohlíželi tašky. Musel jsem vystoupil před Ostravou dvě stanice a jít pěšky, bylo to riskantní,“ vypráví Frank. Za pořizování potravin mimo přídělový systém hrozil koncentrační tábor.

Během války Miloslav hledal mužský vzor, společenství lidí, kde by našel porozumění. U otce ho nenašel, protože změnil povolání, začal taxikařit: „Přes den spal, v noci jezdil. Neměl čas. Porozumění jsem našel u salesiánů,“ vypráví Frank, který od 16 let navštěvoval ostravský salesiánský dům. 

Než se stal bohoslovcem, přišlo mu povolání na nucené práce do říše. Vyhnul se táboru tím, že nastoupil na místo, které nikdo nechtěl – na šachtu Ignác v Ostravě. Odtud ho po dvou měsících řeholníci tzv. vyreklamovali s tvrzením, že nemá dokončená studia, a on odjel do Přibyslavi, později do salesiánského ústavu v Přestavlkách u Přerova. 

Tady absolvoval tajnou přípravu na maturitu a noviciát: „Nejdřív jsem se učil latinu. Po válce jsem studoval filosofii, kterou jsem měl od prvního ročníku bohosloví. A pak nás tam přepadla policie. To byla ta bartolomějská noc. Naše představené odvezli do Želiva a Oseku,“ vypráví Frank. 

Po likvidaci kongregace se vrátila většina bohoslovců domů k rodičům. Odmítali nastoupit na studia do semináře v Litoměřicích, kde se profesoři netajili loajalitou ke komunistickému režimu. Když studenti opouštěli brány kongregace, rozvážel je na nádraží Miloslav Frank starou škodovkou, kterou měli řeholníci k dispozici. S přítelem Františkem Chovancem se dohodli, že zachrání ze salesiánského domova některé cenné zabavené věci. Tak získal Frank cyklostyl na rozmnožování náboženské literatury.

Příběh Miloslava Franka zdokumentovali novináři pro projekt Paměť národa. Unikátní sbírka čítající tisíce vzpomínek je financována především z drobných darů jednotlivců. Připojte se k nim i vy. Přihlaste se například do Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme.

Po rozehnání salesiánského domu a internaci představených studenti salesiánského gymnázia odešli z řádu a zakládali rodiny. Miloslav Frank se celibátu nevzdal a tajně se dál připravoval na kněžství. Salesiáni udržovali mezi sebou kontakty, podnikali společné výlety a setkávali se ke společné modlitbě. 

Frank se přihlásil ke studiu na Vysoké škole báňské v Ostravě, na šachtě si začal přivydělávat a mohl tak i méně majetné spolubratry finančně podporovat. „Navázal se i kontakt s představenými v Želivě a Oseku a radili jsme se, co máme dělat. Oni posílali dopisy, kde povzbuzovali k sdružování a vzájemné pomoci. Vytvořili jsme skupiny podle měst: Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Vysoké Mýto, Frýdek-Místek, Opava,“ popisuje Frank.

Písemný styk s Želivem se stal Miloslavu Frankovi osudným. V roce 1953 byl prozrazen, aniž by to tušil. Všichni, kdo se na kontaktech se salesiány podíleli, začali být sledováni. Mezi nimi i Miloslav Frank. Hlavní organizátor, kněz Václav Filipec, se už v té době skrýval u sester dominikánek v moravském Liptálu. Odsud psal povzbuzující listy svým mladším spolubratrům.

Tzv. bartolomějská noc se odehrála ze 13. na 14. dubna 1950 a postihla všechny mužské řády na území Československa. Řádoví představení byli odvlečeni do internačních táborů, konventy byly zrušeny a majetek zkonfiskován. Salesiány stihl podobný osud; řeholní ústav v Přestavlkách byl majetkem arcibiskupství a místní studenti směli pod dozorem státního zmocněnce zůstat a postupně přecházet na gymnázia. Zájemci o studium bohosloví se měli po maturitě přihlásit do litoměřického semináře, který byl v rukou kolaborantských prokomunistických kněží.

Motáky a zprávy byly zveřejňovány v tajně vydávaném časopise Cor unum, který byl v malém nákladu distribuován mezi jednotlivými salesiány. „V akci jsem byl zaangažován jako spojka. Spolu s Pepou Honkou jsme dělali spojky mezi ukrývajícím se páterem Filipcem a spolubratry, popřípadě s Želivem, tam už to ale nešlo – potom, co to bouchlo,“ vzpomíná Frank, který stejně jako i mnozí ostatní salesiáni vědí, kdo je udal, ale nevyčítají mu to. 

Zprávy od pátera Filipce přinášela z Liptálu novicka Helena a předávala poté zprávy z Želiva samotnému Filipcovi. Tajná korespondence s představenými skončila zatčením tamější kuchařky, která vynášela motáky v cigaretových krabičkách. Ta podlehla několikadenním výslechu a slíbila, že bude předávat zprávy nejprve agentům StB. 

Ze zachycených zpráv StB zjistila, kdo se na „motákové“ akci podílí. Dozvěděla se i o samizdatovém časopise Cor unum. Definitivně „spadla klec“ v roce 1957, kdy byli všichni salesiáni podílející se na motácích a šíření tiskovin zatčeni. Krátce nato byl přepaden i liptálský klášter a zatčen Filipec spolu s několika sestrami. V tisku byli lživě napadáni, uráženi a obviňováni ze špionáže.

Dne 4. ledna 1957 zatkli Miloslava Franka u něj doma. Vyšetřovali ho tři měsíce, které strávil na samotce: „Tam se modlit skoro nedalo. V takovém rozpoložení byly naučené modlitby pouhou frází. Spíše drobné rozjímání... Na člověka nakonec přišly psychické stresy, třeba 14 dní otevřené okno v zimě, to bylo hrozné. Tehdy jsem si vzpomněl na lidi z koncentráku, třeba na dona Trochtu, který vyprávěl: ,Když se střílelo na počkání, že člověk nevěděl, jestli přežije příštích pět minut, tak si musel říct – prožiji těchto pět minut naplno. A pět minut dalších.‘ Tak se rozdělil den, kdy se drobné časové intervaly daly přežít. Kdyby si ovšem člověk řekl, že to potrvá celý den, tak se sesypal.“

Klášter premonstrátů v Želivě na Pelhřimovsku. Písemný styk s Želivem se stal Miloslavu Frankovi osudným | Foto: Klášter Želiv | Zdroj: Post Bellum

Frank trávil nekonečné dny a týdny chůzí po cele: „Jeden krůček sem, druhý tam, uplyne minuta, pak hodina, den a týden a pak celý měsíc. Slýchával jsem křik vězňů, kteří z té samoty tloukli hlavami o zeď a volali, že chtějí vypovídat. Chtěli doznat cokoliv, jen aby viděli a mluvili s živým tvorem.“ 

V dubnu 1957 senát krajského soudu v Olomouci odsoudil Franka na dva roky za podvracení republiky. Na svých vězeňských štacích prošel páter Frank Ilavou a Valdicemi. Na Ilavě se mimo jiné setkal i s řeckokatolickým biskupem Pavlem Gojdičem, který si odpykával již sedmý rok: „S biskupem jsem se setkal hned, jak jsem přišel. Jeden z mých spolubratří mi řekl: ,V Ilavě je Gojdič. Poznáš ho podle zjevu: vysoký, vyrovnaný, klidný.‘ Když jsme přijeli eskortou, zrovna vězni chodili po dvoře.

Pozoroval jsem je a vytipoval jsem si jednoho. Po skončení vycházky jsem se k němu přitočil a říkám: ,Pan Gojdič?‘ Říká: ,Áno.‘ Představil jsem se mu a on měl obrovskou radost, chytil mě za ruku a povídá: ,Vydrž, bratříčku, vydrž, nenech se znechutit, naše utrpení je cenné. Když nemůžeme pro církev dělat nic jiného, je to cenné.‘ A ohledy, které na mě ještě bral, když jsme šli nahoru, řekl mi: ,Ať tě se mnou nikdo nevidí, abys neměl těžkosti.‘“ 

Ještě na jedno výjimečné setkání Frank rád vzpomíná: politický vězeň, sedmadvacetiletý Tibor, který byl zatčen v předvečer své svatby a odsouzen na 25 let: „Byl naším velitelem světnice. Jeho děvče přišlo po soudu a řeklo: ,Tibore, za 25 let nám bude něco přes padesát, to stojí za to ještě žít, já ne tebe čekám.‘ Když jsem přišel, seděl už sedm let a říkával: ,Já mám pro co žít. A mám se na koho těšit.‘ To byla gesta. Ona mu potom psala jako jeho sestra a počkala na něj.“ 

Miloslav Frank byl propuštěn po odpykání celého trestu v roce 1959. „Nemůžu litovat ničeho, ani kriminálu, ani ostatních těžkostí, protože když to člověk bere správně, tak ho to zocelí. A nedívá se jenom na sebe, ale i na druhé. Když člověk viděl v kriminále tolik lidí, kteří trpí, a ještě k tomu pro nějakou ideu. K těm lidem jsem měl úctu. Nikdy nemůžu říct, že mě kriminál zdeptal. Naopak, naučil mě dobré tvrdohlavosti – stačilo říkat si jen: A já se nepoddám!“

Miloslav Frank zemřel 30. října 2012. Snímek ze zádušní mše v pražském kostele sv. Terezie v Kobylisích. | Foto: Salesiáni dona Boska | Zdroj: Post Bellum

Mikuláš Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme