Na Vánoce poslali jeptišku do kriminálu. Ukrývala kněze, po kterém pátrala StB

O Vánocích roku 1953 se konal v Českých Budějovicích soud, před kterým se hájila boromejka Terezie Bílková, řeholním jménem Edigna. Komunistický soudce, známý vysokými tresty za „politické“ zločiny, se slitoval.

Tento článek je více než rok starý.

Paměť národa České Budějovice Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Vazební fotografie sestry Edigny Bílkové po zatčení Státní bezpečností

Vazební fotografie sestry Edigny Bílkové po zatčení Státní bezpečností | Zdroj: Post Bellum

Stála před ním vyzáblá dívka vážící 40 kilo, zmučená devítiměsíční samotkou a těžce nemocná tuberkulózou, obviněná z toho, že zaměstnala v kotelně nemocnice kněze, po kterém měsíce marně pátrala StB. Boromejku odvezli do ženské věznice v Pardubicích mezi vražedkyně, zlodějky a prostitutky „jen“ na tři roky. 

  • Přehrát

    PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ: Celý příběh Edigny Terezie Bílkové

Terezie se narodila za první světové války do rodiny devíti dětí frýdlantského obuvníka Bílka. Doma se moc nemodlili, do kostela zašli spíš z tradice. V 18 rozčílila překvapeného tatínka, když oznámila, že se rozhodla pro život v klášteře. Rodiče marně protestovali.  

Od rodiny utekla krátce po dramatických událostech roku 1938. V klášterním domě ji vřele přijali. Vysvětlili jí, že než se stane jeptiškou, musí projít formací tzv. noviciátem, který může trvat léta a nikdo se nebude zlobit, když si věčné sliby rozmyslí. Poslali ji pracovat do budějovické nemocnice jako výpomoc na operačním sále.

Ošetřovala gestapáky

Věčný slib přijala až ve 30 letech v roce 1946. To už měla za sebou náročnou zkoušku během několikadenního bombardování Budějovic v březnu 1945. Nepřetržitě dva dny ošetřovala bolestí kvílející popálené: „Nálety a počet raněných byly hrozné. To si nelze ani představit. Nešlo jít spát, kdo měl ruce a nohy, pomáhal,“ popsala Edigna pro Paměť národa.

Ještě hrůznější zkušenost pro ni představoval květnový konec války, kdy do města vjely tanky Rudé armády. V nemocnici zachraňovali malé děti z rodin gestapáků, kteří páchali sebevraždy, před tím ale vraždili i své děti: „Přivezli gestapáka, který postřelil svoje obě děti, které přivezli ještě živé. Stihla jsem je ještě pokřtít, bylo jasné, že zemřou. Bylo to hrozné a nechci na to vzpomínat. Sebevražd Němců tam bylo hodně. Často se jim to nepovedlo. Stříleli se do hlavy nebo si podřezávali žíly,“ uvedla Edigna. 

Hlavu vzhůru, napsal kněz

Po válce na pokyn představené Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského odjela do klášterního mateřince a nemocnice v Praze pod Petřínem. Blízce se spřátelila s profesorkou dějin umění Růženkou Vackovou, zpovědníkem Edigny se stal teolog, filozof a kněz Josef Zvěřina. Díky nim se seznámila s mnohými dalšími dnes legendami katolického disentu, jako byl páter Mádr.

Všichni pak prošli mnohaletým komunistickým žalářem. S Vackovou se náhodou potkala i v cele, kde spolu celebrovali tajnou bohoslužbu. „Byla jsem do všeho zasvěcená,“ vzpomínala sestra Edigna. „Věděla jsem o otci Mádrovi a dalších, kteří se u nás skrývali,“ vypráví řeholnice.

V dubnu 1950 přepadla StB mužské kláštery. Šlo o likvidaci katolické církve, která pro komunisty představovala tzv. staré pořádky. V nové společnosti – jak říkali – pro pobožné není místo. Následovaly monstrprocesy s kněžími a představiteli řádů, řeholníky internovali po různých místech v republice.  

Sestra Edigna Bílková při rozhovoru v Praze-Řepích. Archivní snímek. | Zdroj: Post Bellum

Jednomu františkánu a knězi Remigiusi Jančovi se podařilo internaci vyhnout. Během estébácké Akce K byl shodou okolností doma u rodičů. Do svého kláštera se nevrátil, našel úkryt v nemocniční kotelně právě u boromejek. Doklady o zaměstnání mu vydala Edigna.  

U boromejek se ukrýval i otec Mádr, který tu sepsal slavný burcující text Slovo o této době, který začíná slovy: „Hlavu vzhůru, bratři a sestry! Tato doba není pro křesťany zvlášť příjemná. Pro křesťany správného formátu je to velký a nádherný čas. V takových slavných chvílích zpívá církev Pánu píseň lásky a věrnosti. Je to výsada a dar teď žít, milovat a bojovat…“  

Text mezi věřícími šířily jeptišky z kláštera Pod Petřínem. „Mockrát jsem opisovala Slovo o této době. To byla krása! Myslím, že sílu dala mnoha lidem, nejen mně, když jsem to do noci opisovala. Riskovalo se vše, ale něco takového bylo pro mě samozřejmostí,“ vyprávěla Edigna, kterou zatkli v Prachaticích v září 1952.  

V té době už Mádra soud poslal do vězení na doživotí jako údajného vatikánského špiona: „Pátera Janču jsme odstěhovali už předtím do Prachatic, když jsme viděli, že hrozí nebezpečí generální představené matce Bohumile a že Mádr už je zavřený. Já jsem taky odjela do Prachatic, kde 10. září zatkli matku sestru Vojtěchu. Otci Jančovi jsme pro případ, že by se něco stalo, nařídili, aby si vzal modrý plášť, šel zametat schody a dělal chovance, jaké jsme tam měli. Jenže on, když přišli pro sestru Vojtěchu, začal utíkat do lesa, a při tom jim vletěl do náruče. Věděla jsem, že i mě zatknou, protože měl papíry, co jsem mu vystavila. Strach jsem ale neměla, věděla jsem, že když jsou tam ony, půjdu i já.“

Soud poslal Mádra do vězení na doživotí jako údajného vatikánského špiona | Zdroj: ČBK

Edignu převezla policejní eskorta do vyšetřovací vazby v Českých Budějovicích. Obviněna byla, kromě zatajení informací kolem pátera Janči, i z absence na politických školeních.  

Měsíce prosila Boha, aby ji vysvobodil 

Z 11 měsíců vyšetřovací vazby strávila sestra Edigna devět v izolaci: „Samotku jsem měla z nás všech řeholnic nejdelší. Bylo to kruté, nepřála bych to nikomu. Kdybych mohla volit mezi deseti lety v Pardubicích ve věznici a mezi jedním rokem v budějovické vazbě, volila bych Pardubice. S vírou jsem se musela rvát. Kdo by to řekl, s Kristem se rvát?! Musím se přiznat, řvala jsem někdy k Pánu Bohu,“ vyprávěla boromejka pro Paměť národa.  

Na svobodu vyšla Edigna Terezie Bílková těžce nemocná v říjnu 1954. Po několikatýdenní hospitalizaci se vrátila se do Frýdlantu nad Ostravicí, kde jako 22letá vstupovala do noviciátu. Tady pracovala v domově důchodců, později 20 let strávila jako ošetřovatelka seniorů v ústavu v Určicích u Prostějova. Dál se setkávala s disidenty Zvěřinou, Vackovou a Mádrem. Zemřela v dubnu 2012. 

Mikuláš Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme