Přežil Terezín, Osvětim i pochod smrti. ‚Když usnu, jsem zpátky v lágru,‘ vzpomíná Jiří Richter

Byl Žid, ale nenosil hvězdu, s pomocí falešných dokladů se dokázal vyhýbat persekuci. Když zjistil, že jeho rodiče musí odejít do transportu do ghetta Terezín, vrátil se domů do Prahy a nastoupil s nimi do vlaku, protože je nechtěl nechat samotné.

Tento článek je více než rok starý.

PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Setkání přeživších z pochodu smrti ze Schwarzheide do Terezína v Chřibsku 1948

Setkání přeživších z pochodu smrti ze Schwarzheide do Terezína v Chřibsku 1948 | Foto: Post Bellum

Jiří Richter se narodil v pražské židovské dělnické rodině 4. prosince 1919. Otec Oskar Richter byl vyučený kovář a zámečník: „Patřili jsme k nižší třídě. Bydleli jsme na Žižkově. Jsem typický žižkovský kluk.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Když usnu, jsem zpátky v lágru. Příběh Jiřího Richtera

Měl těžký a komplikovaný život, a to až do posledních dnů – jeho vnuk Tomáš Kebza patří k hlavním postavám české neonacistické scény. Rozhovor s Jiřím Richterem jsme natáčeli nedlouho před jeho smrtí v roce 2007 – a jsou mu věnovány nové Příběhy 20. století.

Jiří od dětství projevoval hudební nadání, ale rozvíjet je nemohl, rodiče na to neměli peníze: „Byli jsme čtyři, táta vydělával 200 korun týdně. Maso jsme měli nejvýš dvakrát do týdne – a hlavně ho musel dostat táta, protože těžce pracoval. Maminka pocházela z jedenácti dětí, a my jsme z toho širokého příbuzenstva byli jednoznačně nejchudší, takže mi různé věci platily tety. Učil jsem se na housle, měsíčně to stálo 50 korun, to si máma nemohla dovolit.“

Odbojová skupina u hostince U Rozvědčíka v roce 1940 (Jiří Richter zcela vpravo) | Foto: Post Bellum

Nakonec se vyučil v obchodě: „Nikdy jsem tam ovšem nedělal. Hned po vyučení mě vyhodili a živil jsem se pomocnými pracemi, třeba jako dělník na stavbách.“

Už jako dospívající kluk inklinoval Jiří Richter k radikální levici (do komunistické strany vstoupil jako sedmnáctiletý), jeho další osud však předurčil nacismus.

Hned po okupaci v březnu 1939 se spolu s bratrem začal podílet na odbojových aktivitách: „Napojili jsme se na skupinu, kterou vedl Dušan Šubrt – ten byl později zatčen a v roce 1942 popraven. Když přišel v březnu Hitler, utekl jsem z Prahy a pobýval na Rakovnicku. Naše skupina měla napojení právě na Rakovnicko, scházela se u Berounky, ve známé hospodě U Rozvědčíka, kterou proslavil Ota Pavel ve Smrti krásných srnců.“

Podle Richterových vzpomínek patřila zmíněná skupina (byl v ní dále V. Ganc, manželé Frišmanovi nebo J. Oestereicher – pozn. red.) ke komunistickému odboji, současně byla židovská a orientovaná na pomoc obětem rasové persekuce.

„Sháněli jsme jídlo a různé podpory. A na židovské obci jsme například vytvářeli falešné ‚kenkarty‘, tedy průkazy totožnosti. Z lidí, co se mnou byli ve skupině, už nikdo nezůstal naživu. Jsem jediný, kdo přežil,“ vyprávěl v roce 2006.

Dobrovolný transport

Na Rakovnicku se Jiří Richter nejdřív ukrýval spolu s bratrem, který byl však posléze zatčen a odeslán do pracovního tábora v Lípě na Vysočině (později zahynul). V roce 1942 dostal Jiří z domova špatné zprávy: „Zjistil jsem, že rodiče dostali výzvu, aby nastoupili do transportu do Terezína. A já je nechtěl nechat samotné.“

Mohl prý volit mezi transportem a odchodem do ilegality: „Vrátil jsem se a odjel s nimi. Ovšem otec pak v Terezíně velmi brzy zemřel – na úplné zeslábnutí.“

Měli by se stydět, vzkazují přes video vězni z koncentračních táborů autorům nenávistných komentářů

Číst článek

Přesto – vzhledem k pozdějším prožitkům – vzpomínal Jiří Richter na Terezín jako na ještě snesitelné místo. „Spal jsem v kasárnách, pracoval jsem v nemocnici. Měl jsem přítele v kuchyni, a když se fasovalo jídlo, tak mi něco přidal. Byl to otec herce Tomáše Töpfera. Pokud vím, tak akorát jednou došlo v Terezíně k popravě. Nějaká parta kluků měla ilegální styk přes četníka na rodiče nebo známé, přišli na to a oběsili je,“ vylíčil Richter. 

V prosinci 1943 byl Jiří Richter spolu s matkou zařazen do transportu, který směřoval do Osvětimi-Birkenau, patrně do tzv. rodinného tábora: „Vyhnali nás z vagonů za strašného řevu. Ležela tam nějaká babička, která nemohla jít, bylo to poměrně daleko, tak jsem ji nesl.“

V Birkenau se opět dostal do nemocniční budovy. „Velká místnost s palandami. Nebyly léky, obvazy byly jenom papírové. Léčilo se všelijak,“ popisoval.

Nucené práce

Richterovy vzpomínky na vyhlazovací tábor jsou někdy jen těžko uvěřitelné, zvlášť pokud člověk nezná bližší okolnosti – na druhou stranu však platí, že v Birkenau bylo možné skoro všechno.

Odbojová skupina u hostince U rozvědčíka na Křivoklátsku 1940 | Foto: Post Bellum

„Uměl jsem hrát na housle, kytaru, mandolínu, všechny strunné nástroje. Jednou mě pozvali, abych šel na komando hrát na kytaru. Šel jsem v domnění, že tam něco slaví, či co. Půjčili mi kytaru a musel jsem hrát k exekucím. Mlátili lidi a já musel hrát,“ řekl.

Mluví i o krutých vztazích mezi vězni: „I mezi takovými lidmi se našly mrchy ochotné zradit za kus chleba. Měli jsme tam jednoho Vídeňáka a dozvěděli jsme se, že chodí žalovat. Třeba že si někdo někde tajně ubalil cigaretu. Tak jsme ho seřezali a hodili do drátů. Člověk musí chránit svůj život.“

Z Osvětimi-Březinky se Jiří Richter dostal v roce 1944 – jeho matka v táboře zůstala a byla zavražděna. „Němci už neměli lidi na práci, tak vybrali z Osvětimi stovky mladých. Mysleli jsme, že půjdeme do plynu, ale oni nás posadili do vagonu a odvezli do Schwarzheide, což je asi 40 kilometrů od Drážďan. Byla tam továrna, kde se z uhlí vyráběl benzín,“ vylíčil pamětník.

Podle Jiřího Richtera měli vězňové jako hlavní úkol udržet soustavně bombardovanou továrnu v chodu. Zacházelo se však s nimi se stejnou bezohledností jako v Birkenau.

‚Máma neplakala, jinak bych do vlaku nenastoupil.‘ Přečtěte si příběhy z transportů s židovskými dětmi

Číst článek

„Esesák třeba dostal rozkaz, aby odněkud přivedl zpátky o pět lidí míň. Zabil je. Anebo to udělal tak, že někomu sebral čepici, odhodil ji, a nařídil mu, aby si pro ni došel. Když tam běžel, zastřelil ho a ohlásil to jako pokus o útěk,“ vzpomíná.

Bombardovaná nebyla pouze továrna, ale také obec Schwarzheide, kam byli vězňové občas odváděni na práci: „Nahnali nás tam na odklízení trosek. Ještě s jedním klukem jsme se dostali do nějakého hospodářství. Místní paní, která utekla, tam nechala dřevěný žlab a v něm rozšťouchané brambory s kopřivami pro husy. Jak my jsme se tehdy nažrali! To mi tak chutnalo, že to cítím dodnes.“

Hlad byl podle Jiřího Richtera strašlivý, ale jednou mu prý přišel balíček s jídlem na přilepšenou (z vyprávění není přesně jasné kam – pozn. red.): „Měl jsem křesťanskou tetu a ta mi poslala dva bochníky chleba. Protože se ale couraly čert ví kde, byly úplně zelené. Bylo tam několik lékařů. Ptám se jich: ,Co s tím?‘ – ‚Uvař to na kamínkách, rozkrájej, udělej z toho něco jako polívku. Klidně to sněz.‘ Sežral jsem to.“

Setkání přeživších z pochodu smrti ze Schwarzheide do Terezína v Chřibsku 1949, Richter úplně vpravo v předklonu v černém saku ukazuje na fotografa | Foto: Post Bellum

Návrat zpět

Na jaře 1945 byli vězňové vyhnáni na pochod smrti. „Šli jsme, z tisíce nás zůstalo naživu asi šest set. Kolem nás utíkali běženci, Němci z Polska. Padl jim tam jeden kůň, tak jsme si ho vyprosili a sežrali ho. Při pochodu jsme byli přivázáni k provazům, vždycky po dvou, a táhli jsme vůz, na kterém měli esesáci svoje věci a jídlo. Když už někdo nemohl, vytáhli ho a zastřelili. Později od nás utekli. Do Čech nás došlo asi dvě stě, trvalo to tak čtrnáct dní. Pamatuju si, jak jsme se pásli na louce, jedli jsme pampelišky. Zachránili nás Rusové, to už jsem ležel ve škarpě. A odvezli nás do Terezína,“ zavzpomínal Richter na okamžiky před koncem války. 

V ghettu byla tehdy tyfová epidemie, a tak se Jiří při první příležitosti vydal do Prahy. Dorazil 8. května 1945 – z rodiny přežil jen on a jedna jeho teta.

Po válce se Jiřímu Richterovi nevedlo špatně. Byl komunista, vítal únorový převrat v roce 1948, vystudoval Vysokou školu politickou a vybudoval si úspěšnou kariéru ve školství. Nový totalitní systém se mu nepříčil, své komunistické angažovanosti nelitoval nebo o tom alespoň nemluvil.

Před 80 lety dorazil do Británie první transport s židovskými dětmi. Později je organizoval i Winton

Číst článek

Vzpomínky na Birkenau, Schwarzheide a pochod smrti se mu vracely až do smrti. „V člověku to je. Někdy večer, snažím se na to nemyslet, ale nejde mi to. Třeba něco čtu a nějaký citát mě tam odvede. Stačí jen maličkost a začnu o tom přemýšlet. Beru denně 25 prášků, většinou právě na nervy. Byl jsem v situaci, kdy jsem myslel, že skočím z okna. Když mě pustili z nemocnice, nemohl jsem usnout. Když jsem usnul, tak jsem byl zpátky v lágru. Nedá se s tím nic dělat. Člověk se toho nezbaví,“ popsal. 

Krátce po smrti Jiřího Richtera se v médiích objevily zprávy, že jeho vnukem je známý a několikrát odsouzený neonacista Tomáš Kebza, který (podle časopisu Týden) označil Židy za „pijavici“, jež „sedí na národních kořenech a ujídá životodárnou mízu“.

Jak se s tím Richter vyrovnával, není jasné – podle citovaného časopisu však v roce 2001 napsal prezidentovi republiky dopis, v němž žádal o milost pro čerstvě odsouzeného vnuka.

Jiří Richter v prosinci 2006 | Foto: Post Bellum

Adam Drda, Jan Horník Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme