Kdo nemá ruku, smí plnit normu na 50 procent. Vzpomínky na nucené práce za komunismu

Publicistický a dokumentární cyklus Českého rozhlasu Příběhy 20. století slaví v těchto dnech patnácté výročí. První díl pořadu, který připravují Adam Drda a Mikuláš Kroupa, vysílala dnes již neexistující stanice Rádio Česko 1. května 2006. Dokument, vysílaný ve Svátek práce, dostal název Prací ke svobodě – a věnovali jsme jej lidem, kteří byli v komunistickém Československu v letech 1948-1989 prací trestáni.

příběhy 20. století Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Oslavy Svátku práce, který si komunistická strana přivlastnila, patřily k režimním rituálům | Zdroj: Post Bellum

K letošnímu výročí jsme připravili jeho novou, přepracovanou verzi (nikoli jen prostou reprízu).

Když jsme Příběhy začali vysílat, chtěli jsme především poskytnout prostor statečným lidem, kteří museli (často ve vypjatých situacích a za kritických okolností) čelit nacismu a komunismu, kteří o svých osudech nemohli až do listopadu 1989 otevřeně veřejně mluvit a o které se i v následujících svobodných letech jen málokdo z novinářů systematicky zajímal. Chtěli jsme, aby se o těch lidech vědělo – a aby se také prostřednictvím jejich vzpomínek ukázala nepřikrášlená povaha českého a slovenského 20. století. To se nám snad dodnes daří.

Přehrát

00:00 / 00:00

Kdo nemá ruku, smí plnit normu na 50 procent. Vzpomínky na nucené práce v komunistickém Československu. A 15 let Příběhů 20. století

Chtěli jsme také uchovat svědectví, která by se jinak třeba ztratila. Je příznačné, že z někdejších politických vězňů, kteří mluví v našem prvním dokumentu a kteří nám poskytli obsáhlé rozhovory, už skoro nikdo nežije: Mirko Šťastný zemřel roku 2008, Josef Podpěra roku 2012, Jitka Malíková roku 2018, Eva Dušková a Miloslav Nerad v roce 2019.

V květnu 2006 jsme pochopitelně neměli tušení, že z Příběhů (vznikaly od počátku ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum) vyroste jeden z největších evropských paměťových archivů (tedy Paměť národa: www.pametnaroda.cz), že budeme po patnácti letech pořád a v nezmenšené míře objevovat důležité a neznámé osudy, že nás lidé budou poslouchat, psát nám, zajímat se. Máme z toho radost – a děkujeme rozhlasovým posluchačům, spolupracovníkům a především pamětníkům, kteří nám své vzpomínky svěřují.

Prací ke svobodě

A teď už k dokumentu o nucené práci. Kdo si pamatuje komunistické zřízení alespoň z dětských let, ten ví, že o práci jako nejvyšší hodnotě se tehdy z oficiálních míst mluvilo v jednom kuse. Například oslavy Svátku práce, který si komunistická strana přivlastnila, patřily k režimním rituálům.

Ještě 1. května 1989 pochodovali lidé s mávátky pod tribunami, z nichž jim kynuli státní a partajní funkcionáři. Například Miloš Jakeš tehdy hřímal v Praze:

Dozorci umlátili vězně v korekci, v protokolu uvedli, že se oběsil. Vrahy vedl dozorce přezdívaný Černá Máry

Číst článek

„Vážení spoluobčané, soudružky a soudruzi… Letošní 1. máj, velký svátek práce a mezinárodní solidarity dělnické třídy všech pracujících, o jehož oslavách bylo rozhodnuto před sto lety na ustavujícím kongresu druhé internacionální v Paříži, oslavujeme opět zde, na Václavském náměstí, v srdci našeho hlavního města. Socialismus vtiskl prvomájovým manifestacím nový obsah. Staly se opravdovým svátkem pracujícího člověka, oslavou tvůrčí a svobodné práce.“

KSČ hlásala, že smyslem a cílem její politiky je blaho „pracujícího lidu“, označovala se za reprezentantku zejména „pracující třídy“, o práci se psaly básně, zpívaly písně („vyhrňme si rukávy, když se kola zastaví, hej rup, hola hej, do práce se dej“), vycházely o ní socrealistické romány. Totalitní režimy jsou vždycky pokrytecké – a právě na tématu práce je to dobře vidět.

V Československu se totiž stala práce nejen oficiálně vzývaným ideálem, ale současně výjimečně tvrdým trestem, jedním z nástrojů teroru, vyjádřením totalitarismu. Nejen, že platila pracovní povinnost, ale zejména v prvních 10-15 letech režimu na československém území nuceně dřela mnohatisícová armáda pracujících – politicky nepohodlných otroků, vězňů, lidí, na jejichž bolest, trápení a zneužívání by se nemělo zapomenout.

Političtí vězni dostávali po únoru 1948 vysoké tresty: pět, deset, pětadvacet let kriminálu a nucených prací. Ještě pořád se málo ví, že skuteční i domnělí „nepřátelé socialismu“ mohli být odvedeni na pracovní převýchovu i bez soudu, jen na základě rozhodnutí místních komisí. Komunistické vedení potřebovalo pracovní síly – a tak si je vytvářelo z tzv. třídních nepřátel.

Splnit normu, nadrat peří

Tzv. muklové (Muž Určený K Likvidaci) museli dělat v podstatě jakoukoli práci: lepili pytlíky, drali peří, dřeli v dílnách, na stavbách, v dolech, v lomech, v zemědělství.

Na vězněného snoubence čekala čtrnáct let. ‚Nad komunismem zvítězila naše láska,‘ říká

Číst článek

Miloslav „Milo“ Komínek, odsouzený za podvracení republiky (zemřel v roce 2010), vzpomínal na zdánlivě banální zaměstnání ve věznici v Plzni-Borech: „Snad nejhorší bylo draní peří. Já nemám kus prstu, takže jsem v životě nemohl splnit pracovní normu jako ten, kdo měl všechny prsty. A navíc husy nebo kachny byly špatně oškubané, i s kusy masa, v kterých byli červi. Strašně to smrdělo, měli jsme to na cimře, kde jsme spali, byly z toho nemoci, chlapi dostávali mezi prsty ekzém.“

Plnění norem bylo přitom klíčové: pokud totiž normě vězeň nedostál, snižovaly se mu příděly jídla a hrozily mu kázeňské tresty. V různých lágrech a věznicích byly v různých dobách odlišné podmínky, nicméně například v roce 1951 byli vězni na Borech rozděleni do několika tříd: do první patřili ti, kdo plnili plán na 160 a více procent – ti si směli týdně nakupovat zboží za 70 korun včetně 42 cigaret, jednou měsíčně měli nárok na návštěvu. Pak se „výsady“ snižovaly až k V. třídě, do níž nebyli zařazeni neplniči plánu, nýbrž ti, kdo plnili na 100 procent – a ti už si nesměli koupit nic, o nějakých dalších zpříjemněních života ani nemluvě.

Státní aparát vězně různými způsoby okrádal: museli ze svých výdělků platit náklady, spojené s vězněním, vyšetřováním a vazbou – lidé, často soudním rozhodnutím zbavení veškerého majetku, museli tedy ke všem útrapám ještě honorovat své trýznitele.

Těžká práce nebyla vyhrazena jen mužům, ohleduplnost vůči ženám a mladistvým komunistický aparát neprojevoval. Eva Dušková (Vokálová) se narodila v roce 1932 v Praze v rodině stavitele, její přítel Miloslav Choc byl v roce 1949 odsouzen ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti a popraven. Eva Dušková se „provinila“ pouze tím, že byla třiadvacetiletému Chocovi blízká – dostala tedy pět let nucených prací, její matka dvanáct let vězení. Eva Dušková prošla různými trestnicemi, po soudu byla odvezena do Hradce Králové:

„Když nás dovezli do vězení do Hradce, dali nás do zemědělství. Vzpomínám si, že když jsem vidlemi nabrala snop, v tu ránu jsem se posadila. Byla to strašná dřina… V přádelně v Doudlebách jsme pracovaly na směny, to ještě šlo. V cihelně byly také směny. Ale když nás třeba poslali na vykládání vagónů, tak to se pracovalo od rána do večera. Neměly jsme dostatečné oblečení, byly jsme bez rukavic, mrzly jsme. Nejhorší to bylo ve Lnářích. Tam mě postřelila bachařka, tam nás učili takovému vojenskému drilu. Musely jsme salutovat, honili nás i na noční pochoďáky, musely jsme zpívat budovatelské písně…“

Pozůstatek 50. let v Jáchymově | Foto: Zdeněk Trnka | Zdroj: Český rozhlas

Zvláštní kapitolu v dějinách československých nucených prací zaujímaly uranové doly. Byly na Jáchymovsku, Příbramsku a Slavkovsku a v dobách největšího rozvoje těžby, tedy v první půli 50. let v nich dřely desítky tisíc vězňů. Těžba uranu byla v zájmu Moskvy – na jaře roku 1952 odjíždělo prý do Sovětského svazu 40 vagónů uranu týdně. Vězňové pracovali v trojsměnném provozu, v těžkých podmínkách, vystaveni radioaktivitě.

Jak tehdejší režim k politickým vězňům přistupoval? V tajném rozkaze ministerstva vnitra z poloviny 50. let se například píše: „Tito nepřátelé a škůdci jsou umísťováni k výkonu trestu do věznic a nápravně pracovních táborů Ministerstva vnitra. Jsou převychováváni především prací. Avšak někteří odsouzení, zvláště osoby odsouzené za protistátní činnost, se snaží i ve věznicích NPT pokračovat v trestné činnosti. Často se snaží maskovat své pravé přesvědčení ‚dobrým‘ chováním nebo ‚poctivým‘ poměrem k práci, aby od sebe odvrátili pozornost.“

Nad vstupní branou v Osvětimi stálo heslo „Arbeit macht frei!“ Rudý režim to nad ostnaté dráty (například v táboře Vojna u Příbrami) napsal česky: „Prací ke svobodě!“

Máte volno? Tak dřepy!

Když práce skončila, většinou nenastal odpočinek, ale „popracovní aktivita“. Miloslav Nerad, odsouzený roku 1951 za špionáž na 20 let, vzpomínal, jak bylo muklům v Leopoldově přikázáno, aby po běžné práci vydrhli dřevěnou podlahu zamazanou od oleje „úplně do běla“ – čištění zabralo víc než 30 pozdních odpolední a večerů.

Ti, kteří věděli, se báli mluvit, říká historik František Hýbl o masakru na Švédských šancích u Přerova

Číst článek

Jinde byl provozován „tělocvik“ – plukovník ve výslužbě Rudolf Macek, odsouzený roku 1950 za velezradu na 22 roků těžkého žaláře, líčil: „Ráno před snídaní padesát dřepů, po snídani padesát, před obědem, po obědě a před večeří totéž. A mizerné jídlo, že se to nedá vylíčit. Za dva měsíce jsem z 84 kil měl 58.“ Podle dalších výpovědí museli dělat dřepy i lidé starší 70 let – někteří až do chvíle, kdy padli vyčerpáním.

Rovněž svědectví o hladu v lágrech je řada. Spisovatel Karel Pecka (odsouzený roku 1949 na jedenáct let) například vzpomínal na tábor Svornost: „V kriminále platí: když je chleba, není hlad. A chleba bylo málo, 18 deka chleba na den. Ráno nějaká brynda, na oběd tři čtyři brambory, k večeři třeba suché brambory, to bylo všechno. No a přitom se dělalo. Osm hodin v šachtě... Na šachtu se chodilo asi jeden a půl kilometru. A dělaly se i brigády, takže se pracovalo minimálně 16 hodin denně.“

V některých kriminálech se situace příliš nezměnila až do 80. let: kruté podmínky panovaly například v Minkovicích, jak o tom svědčí vzpomínky disidenta Jiřího Gruntoráda: „Když jsem přišel do provozovny, kde se brousily skleněné ověsy, myslel jsem si, že jsem v pekle.“

Režim za tzv. normalizace byl ovšem lidštější, než režim stalinistický: politických vězňů bylo méně a například v roce 1973 bylo v Plzni-Borech vydáno nařízení, v němž se praví, že chybí-li vězni jedna ruka, snižuje se mu pracovní norma na polovinu.

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme