Agent Filosof. Příběh historika Václava Štěpána, kterého Státní bezpečnost donutila ke spolupráci

V roce 1960 se stal z donucení agentem Státní bezpečnosti s krycím jménem Filosof – a podle archivní dokumentace i jeho vyprávění jím byl až do 9. srpna 1968. Pak mu tajná policie na čas dala pokoj, aby svůj zájem obnovila v 80. letech, kdy ho registrovala jako kandidáta tajné spolupráce. Roku 1987 se Václav Štěpán stává naopak tzv. prověřovanou osobou, podle sdělení Archivu bezpečnostních složek se jeho spis z té doby nedochoval.

Příběhy 20. století Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Fotografie Václava Štěpána z maturitního tabla z roku 1953 | Zdroj: Post Bellum

Historik Václav Štěpán byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti, ale spolupracovníkem nedobrovolným. Stal se jím ze strachu, na základě vydírání. Ta záležitost mu způsobila celoživotní trauma. Píše o tom ve svých zápiscích. 

Přehrát

00:00 / 00:00

Agent „Filosof“. Příběh historika Václava Štěpána, kterého Státní bezpečnost donutila ke spolupráci

Chtěl svůj příběh vyprávět, sešli jsme se tedy několikrát a natočili více než pětihodinový rozhovor. Ten je také základem nového dílu Příběhů 20. století.

Případ Vladivoje Tomka

Václav Štěpán se narodil v lednu 1935 ve vesnici Tišice, nedaleko Všetat. Po válce vystudoval gymnázium v Mělníku, maturoval v roce 1953, poté nastoupil na Filozofickou fakultu UK v Praze.

V červnu 1954 odjel s přáteli na chatu v Lukách pod Medníkem, aby společně oslavili konec zkouškového období po druhém semestru. Pozval je spolužák Vladimír Straka. „A ten, v pozdějších hodinách, kdy už bylo dost alkoholu vypito, začal nekontrolovatelně pobíhat po místnosti a trhaně vyprávět příběh o jakémsi přepadení vojenské hlídky. Jeden z vojáků byl zastřelen a před smrtí volal: ‚maminko, maminko‘,“ řekl Štěpán.

Tenhle zážitek byl pro Vladimíra zřejmě věčným traumatem, a když si jej zpřítomnil, byl krajně rozrušen. Podle toho zmateného vyprávění se nedalo nic přesně určit, bylo však zřejmé, že útok byl proveden jako akce diverzní skupiny, a to v době Vladimírových gymnaziální studií,“ dodal.

Václav Štěpán cca 1938-39. | Zdroj: Post Bellum

Příběh, který tehdy Václav Štěpán vyslechl, se týkal studentské protikomunistické odbojové skupiny Vladivoje Tomka, do níž patřil mimo jiné zmíněný Vladimír Straka. Dne 16. prosince 1952 přepadli její členové v Praze vojenskou hlídku, aby si obstarali zbraně. Došlo k potyčce, při níž zemřel vojín základní služby Rudolf Šmatlava.

Policie odbojáře tehdy neodhalila (nutno zdůraznit, že Václav Štěpán o Strakově zpovědi mlčel, nikoho neoznámil), na jejich stopu se dostala až v devětapadesátém, kdy byli pozatýkáni. U soudu pak dostal Tomek trest smrti a 17. listopadu 1960 byl zřejmě posledním člověkem, popraveným v Československu z politických důvodů.

Vladimír Straka, který se podle archivní dokumentace přepadení vojáků zúčastnil, ale utekl hned po začátku střelby, dostal osmiletý trest. Zdá se, že během výslechů navedl Státní bezpečnost na Václava Štěpána: řekl vyšetřovatelům, že spolužák se o akci ex post dozvěděl a mlčel. 

Vázací akt

V dubnu 1960 měl Václav Štěpán za sebou studium historie, byl ženatý a měl malou dceru. Vrátil se zrovna z Ostravy, kde pracoval na umístěnku v Krajském domě osvěty a nastoupil do Vojenského historického ústavu v Praze. Dne 27. dubna 1960 ho ze zaměstnání odvezla Státní bezpečnost.

Ve svých vzpomínkách píše: „Už si nevybavuji, jak přesně došlo k tomu, že si mě na pracovišti vyzvedli dva příslušníci StB, ani to, jak to zdůvodnili. Ať tak či onak, nasadili mě do auta a vezli na ministerstvo vnitra na Letné.

Na dotazy, kam a proč Štěpána vezou, mu neodpovídali. Na takovou situaci prý nebyl vůbec připraven. Výslech začal zcela nevinně. Jestli snad znám Vladimíra Straku a co o něm můžu povědět. Samozřejmě jsem hned tušil, oč asi půjde, ale téma akce z roku 1952 jsem ani já okamžitě neotevíral.

Nezapíral jsem, že se s dotyčným znám. Jen ve velice obecných poznámkách jsem vysvětlil, že jsme po pět let byli kolegové na fakultě, že jsme se díky příslušnosti k témuž studijnímu kruhu poměrně dost často stýkali, ale nijak jsem nezdůrazňoval nějaký přátelský vztah,“ popsal Štěpán. Dlouho však taková slova na výslechu nestačila.

Samozřejmě si nevybavím přesné formulace, jakými jsme se dostali k útoku na vojenskou hlídku ve Strašnicích, ale bylo mi jasně sděleno, že podle Strakova přiznání jsem od něj byl o akci později, tj. během studia, informován. To jsem těžko mohl popírat, ale snažil jsem se svou informovanost zlehčit tím, že jsem Strakovu sdělení nepřikládal důvěryhodnost, protože jsem příběh od něho slyšel za okolností, kdy byl značně opilý,“ zapsal si.

Václav Štěpán s dcerou, cca 1960-1961. | Zdroj: Post Bellum

Vyšetřovatelé StB však sledovali jasný cíl. Chtěli získat agenta a to se jim také podařilo. Začali Václava Štěpána vydírat tím, že má před sebou jedinou volbu – buď půjde do vězení pro neoznámení závažného trestného činu, nebo se zaváže ke spolupráci: „Celé to ‚jednání‘ trvalo několik hodin – možná čtyři až pět – a z toho podstatná část byla ‚věnována‘ tomu, aby ve mně vyvolali a upevnili strach z několikaletého trestu,“ popsal.

Štěpánovi nakonec podle jeho slov došlo, že z „vyšetřovny“ povede cesta rovnou do vyšetřovací vazby. Nakonec to byli oni, kdo mi navrhli, že bych se z té šlamastyky mohl dostat, pokud budu ochoten pro ně něco udělat. Že by mi pak oni mohli pomoci. Opět si nevybavím, jakých přesně použili formulací. Nezbývalo mi než na tuto nabídku spolupráce kývnout. (…) Určitě jsem měl strach z kriminálu, ale hlavně jsem se hrozil, co bude s mou rodinou,“ dodal.

Dvojí život

Mladý historik Václav Štěpán se tehdy písemně zavázal ke spolupráci – a navždycky mu to poznamenalo život. Podle archivní dokumentace (Vyhodnocení spolupracovníka ze září 1962) absolvoval od chvíle, kdy byl naverbován, asi čtyřicet schůzek s příslušníky StB a předal desítky agenturních zpráv. O co přesně šlo, z dokumentace nevyplývá, nemusela v nich být žádná udání. 

Současně je však v hodnocení konstatováno: „Jeho nedobrou vlastností je, že při navazování rozhovorů s lidmi našeho zájmu má někdy takový pocit, že na něm každý pozná, že pracuje s orgány ministerstva vnitra.“

Před smrtí ho zachránili nacisté. Válku chtěl přežít v díře, kterou si vykopal vlastníma rukama

Číst článek

V politicky uvolněném roce 1968 pak StB v Návrhu na ukončení spolupráce konstatuje: „Jedná se o poměrně mladého, inteligentního, avšak při agenturní práci málo iniciativního člověka. V poslední době v důsledku jeho zhoršeného nervového stavu docházelo u něho ke krizovým jevům, že měl obavy při navazování vztahů s lidmi našeho zájmu.“

Václav Štěpán spolupracovat nechtěl – a současně neměl odvahu se spolupráci vzepřít. Přerušil styky s blízkými lidmi, u kterých předpokládal, že by se o ně StB mohla zajímat.

A současně píše: „Nemohu však zamlčet, že jsem ve dvou chvílích, kdy tlak na mne byl nejsilnější, mohl ublížit dvěma lidem. Nevím již přesně (ani v jednom případě), kdy se to odehrálo. Jedná se o jednoho mně vzdáleného příbuzného z manželčiny strany a muže manželčiny přítelkyně.

V prvém případě nešlo podle Štěpána o nějakou konkrétní událost nebo čin. „Šlo ale o to, že jsem byl přímo dotázán na názory dané osoby, která měla být režimu nepřátelská. Nebyl jsem tenkrát dotazován na manželčina bratra ing. Rudolfa Baťka, který se jako disident začal prosazovat až později (v roce 1968 zakládal Klub angažovaných nestraníků).

Musel ukázat dobrou vůli

Osoba, které se výše zmíněné týkalo, nebyla podle něj žádným způsobem postižena. Nějaké problémy ale patrně měla, jak si historik poznamenal. „Mé svědectví jí v tomto ohledu jistě neprospělo. Co mě k němu přimělo (kromě toho, že jsem alespoň takto musel ukázat dobrou vůli a vyhnout se tak neustálým výhrůžkám, že pro neplnění slibu se vystavuji sankcím), neumím přesně stanovit. Svou roli sehrálo, že jsem k dotyčnému neměl nijak srdečný vztah.

Štěpán podle svých vzpomínek neudával dotyčného pro konkrétní čin. Myslel si, že mu tedy nemůže nijak moc ublížit. Při pohledu zpátky to ale hodnotí jinak. „Byla to ode mne prostě a jednoduše zbabělost,“ přiznal.

Václav Štěpán v roce 1952. | Zdroj: Post Bellum

„Druhým případem byl nejmenovaný architekt. Nebyli jsme žádnými přáteli, ale znali jsme se z dob studií, neboť on patřil k partě umprumáků, s nimiž jsem chodíval vždy po nedělních varhanních koncertech v kostele u sv. Jakuba na pár sklenek vína do salónku vinárny Makarská na Malostranském náměstí,“ zapsal si Štěpán.

Mirek, tedy předmět druhého případu, byl podle Štěpána velký světák, Praha mu začínala být malá, a tak se rozhodl k emigraci. Začal rozprodávat své věci a po pražských vinárnách pořádal pro své kamarády rozlučkové večery. Bylo by divné, aby se to nedoneslo na patřičná místa. To se stalo.

Při jednom setkání se bezpečnost na zmíněného Mirka dotázala. Štěpán ve vzpomínkách přiznal, že stejně jako v prvním případě ho přemohla zbabělost. Přiznávám se, že jsem na něj prozradil to, co už stejně všichni kolem věděli, že se chystá k emigraci.

Muselo to být až někdy v pokročilejších 60. letech, protože Mirkovi nedovolili vycestovat, ale nezavřeli jej ani jinak nepotrestali, vypočítal Štěpán. Snad ani ne za rok se mu podařilo ujet stejně. Zakotvil v Austrálii, kde snad žije dodnes. Co jiného říci, než že se omlouvám,“ zakončil.

O osudech historika Václava Štěpána v 60.–90. letech 20. století se více dozvíte z  Příběhů 20. století. Celý mnohahodinový rozhovor s ním je uložen v archivu Paměť národa. 

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme