Osiřet dvakrát za život. Příběh Petra Webera, kdysi Jehudy Leib Preisse z Bochnie

Petr Weber vyrůstal nedaleko Plzně a vystudoval v Praze a poté v Moskvě jadernou fyziku. Přišel na svět pravděpodobně 1. března 1942 v polském městečku Bochnia, ležícím nedaleko Krakova. Tehdy se jmenoval Jehuda Leib Preiss, jeho rodiče byli polští Židé: matka Lola (rozená Königsbergová) a otec Aaron Preiss, oba povoláním úředníci. Vzpomínkám Petra Webera jsou věnovány další Příběhy 20. století (podílel se na nich tentokrát Michal Šimek).

Příběhy 20. století Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Marie a Josef Weberovi, adoptivní rodiče, uprostřed Petr Weber. | Foto: Post Bellum

Brzy po Jehudově narození zřídili nacisté v Bochni ghetto, kde musela žít celá rodina Preissova a její širší příbuzenstvo.

V roce 1944 se Preissovi pokusili z ghetta uprchnout. Petr Weber říká, že „rodiče se snažili dostat z ghetta ve skupině, do níž patřili i příbuzní. Při té příležitosti vzali mě, tehdy dvouleté děcko, s sebou. Ovšem ten útěk se nezdařil. Nemám přesné informace, zlomkových zpráv se mi dostalo až v průběhu let.“

Petr Weber, Plzeň 1948, 1. třída. | Foto: Post Bellum

Je pravděpodobné, že muž, který měl uprchlíky provázet, Lolu a Aarona zabil. Dítě nechal ležet v opuštěné chatě: „Tam mě pak našli další utečenci. Vzali mě s sebou. Snažili se proniknout z Polska na Slovensko.“ Uprchlíci se na Slovensko dostali krátce po národním povstání. V Liptovském Mikuláši našli pomoc a úkryt u židovských přátel. Chtěli do Palestiny a obávali se, že malý Jehuda by další cestu na východ nepřežil. Zanechali ho tedy u jedné z židovských rodin.

Petr Weber si z té doby nic nepamatuje, svůj tehdejší osud rekonstruoval na základě poválečného vyprávění svého strýce: „V té židovské rodině, kde mě zanechali, měli shodou okolností syna, za kterým docházela křesťanská přítelkyně. Jmenovala se Anna. Když mě uviděla, zřejmě jsem jí padl do oka nebo se nade mnou slitovala, to nevím. Vzala mě ke své matce a otci. Byla to česká rodina Weberových, kteří tehdy žili na Slovensku. Ujali se mě.“ Weberovi se jmenovali Josef a Marie. Malého Jehudu vydávali za svého synovce z Prahy a dali mu jméno Petr.

Biologičtí rodiče Petra Webera, první zprava Aaron Preiss, druhá zleva matka Lola. | Foto: Post Bellum

Josef Weber byl inženýr, pracoval ve zbrojovce, i za Slovenského štátu si udržel takřka prominentní postavení. Weberovi bydleli ve vile v Dubnici nedaleko Liptovského Mikuláše, neměli nouzi, podporovali například příbuznou, která žila v protektorátu. Petr si na Dubnici nevzpomíná: „Jediná matná vzpomínka je, že přes nás šla fronta a pálilo se tam z děl.“

V době, kdy se Petr k Weberovým dostal, byli zhruba padesátiletí. Vždy je považoval za své rodiče a jejich dceru Annu za svou sestru (starší o šestadvacet let). Nikdy prý neměl pocit, že je u cizích lidí. Teprve později se dozvěděl, že jeho strýc Chaim Königsberg, který také v roce 1944 utekl z ghetta, se jakýmsi zázrakem skutečně dostal do Palestiny a po válce chtěl chlapce Jehudu dostat k sobě. Weberovi se však s dítětem odmítli rozloučit: k chlapci přilnuli a adoptovali ho.

Po porážce nacismu se odstěhovali zpátky do Plzně, kde Josef Weber dostal místo ve Škodovce. Do první třídy nastoupil Petr v roce 1948. V následujícím roce šel jeho adoptivní otec do důchodu a rodina přesídlila do jeho rodné vesnice Chalupy poblíž Merklína: „V Chalupách nebyla škola ani obchod, byla to taková osada. Žil tam otcův starší bratr, který měl po rodičích malé hospodářství. Otec nám tam pronajal domek. Školu jsem navštěvoval ve vedlejší vesnici Zemětice a později v Merklíně.“

Lola, biologická matka Petra Webera, rok 1936. | Foto: Post Bellum

Petr Weber se postupně dozvídal, kým skutečně je. Weberovi před ním jeho pravou identitu netajili. Věděl, že jeho rodiče nejsou biologičtí. Ačkoli byli katolíci, nechodili do kostela a doma nemluvili o náboženství. Po celé Petrovo dětství a dospívání udržovali vztah s plzeňskou židovskou obcí, kde Petra Webera připravovali na obřad bar micva. Když se blížily jeho 13. narozeniny, dojížděl k tehdejšímu plzeňskému kantorovi, který vedl bohoslužby. Neuměl hebrejsky, ale na bar micva se naučil úryvek z tóry: „Bar micva znamená, že se židovský chlapec ve třinácti letech stává nábožensky plnoprávným… Je to významný okamžik v židovském životě… Byla to velká událost i proto, že jsem byl po mnoha letech v Plzni první.“

Když byl Petr ještě kluk, zemřela jeho nevlastní sestra Anna Weberová v důsledku těžké nemoci ledvin. Když mu bylo 16 let, zemřela jeho adoptivní matka Marie a rok po ní i adoptivní otec Josef: „Po maturitě jsem ještě prázdniny strávil s otcem… Bylo mi sedmnáct let… Pohřbil jsem ho 1. září 1959. Stal jsem se tedy znovu úplným sirotkem. Zlikvidoval jsem naše bydlení na vesnici a se dvěma kufry jsem odjel studovat do Prahy, kde jsem měl ubytování na kolejích.“

Petr Weber, maturitní foto, 11letá střední škola, Stod u Plzně. | Foto: Post Bellum

Petr Weber studoval Fakultu technické a jaderné fyziky na ČVUT a po dvou letech se dostal – na stipendium – na Energetický institut v Moskvě, který absolvoval v roce 1965. Po návratu nastoupil do plzeňské Škodovky, kde působil jako výzkumný pracovník v závodě na výrobu součástek pro československé i sovětské atomové elektrárny. V roce 1966 vycestoval do Izraele, kde se poprvé setkal s příbuznými z matčiny strany: poznal strýce Chaima a tety Tošku a Esther, které se do Palestiny dostaly v polovině 30. let.

Petr Weber asi v roce 1966. | Foto: Post Bellum

„Byl to pro mě šok. Když jsem měl vystoupit v Haifě z lodi, dostal jsem náhle panický strach vyjít na pevninu. Měl jsem strach setkat se s příbuznými. Nikdy jsem je neviděl. Neuměl jsem jejich řeč, byl jsem pro ně cizí. Jak mě přijmou? Jak se s nimi domluvím? Ale nezbylo mi než vystoupit. Po odbavení na mě promluvil jakýsi chlapík plynnou češtinou. Řekl: ‚Dobrý den, pane Webere, vítáme vás v Izraeli, už tady zůstanete, že?‘

Nebyl to ale můj strýc. Dovedl mě k manželovi mé tety, který mě pak odvezl do Tel Avivu k rodině. Teprve později jsem pochopil, proč mě nečekal strýc. Byl to úžasný, ale velmi chudý člověk, žil v nuzných podmínkách a jeho sestry zřejmě usoudily, že není možné, abych byl u něj. Samozřejmě jsem ho ale navštívil a poznal jsem všechny tři rodiny.“

Petr Weber v roce 2017. | Foto: Post Bellum

Všichni prý Petra přijali vřele a přáli si, aby v Izraeli zůstal. Nechtěl, obával se nového prostředí, nového začátku. Do Izraele se vrátil ještě jednou, nedlouho po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968. Další cesta už nepřipadala v úvahu, protože za normalizace zažil Petr Weber strmý občanský i profesní pád: v roce 1971 byl z politických důvodů vyhozen z výzkumu, krátce se živil jako řidič náklaďáku, nakonec se naučil profesi programátora a v tomto oboru zůstal desítky let.

Více se o životě Petra Webera dozvíte z Příběhů 20. století. A uslyšíte také vzpomínky jeho ženy Věry Weberové, rozené Baderové, které bylo devět let, když ji s rodinou deportovali do Terezína – spolu s matkou přežila, babička, otec a bratr zahynuli v Osvětimi.

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme