Ross Johnson: Komentáře Svobodné Evropy podporovaly socialismus s lidskou tváří

Na jaře 1968 československá média ztratila strach z cenzury. Lidé se poprvé po dvou desetiletích dozvídali o tématech, která byla do té doby utajována. Kdo chtěl vědět pravdu o dění ve vlastní zemi, byl po léta komunistické diktatury zvyklý na poslech Svobodné Evropy a dalších zahraničních stanic. V jaké pozici se ocitly tyto rozhlasové stanice, když se v Československu v roce 1968 začalo opět psát svobodně?

20 minut radiožurnálu Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Bývalý ředitel Svobodné Evropy Ross Johnson | Foto: Khalil Baalbaki | Zdroj: Český rozhlas

Kolik lidí v roce 1968 poslouchalo vaše vysílání? Potřebovali lidé v té době Svobodnou Evropu?
Existují data o počtu posluchačů, která teď zrovna nemám po ruce. Také československé úřady měly své utajené studie o počtu našich posluchačů. Ale myslím, že výsledkem zkoumání bylo zjištění, že počty posluchačů klesly zhruba v polovině roku 1968 – česká a slovenská média byla svobodnější než v okolních zemích. Takže jsme asi měli více posluchačů tak zhruba do února, pak to klesalo, ale po srpnových událostech opět rostlo.

Přehrát

00:00 / 00:00

Hostem Dvaceti minut Radiožurnálu je bývalý ředitel Rádia Svobodná Evropa Ross Johnson

Takže je správná představa, že lidé nejvíce – takřka masivně – poslouchali Svobodnou Evropu v padesátých letech, a pak zase za normalizace?
To je, myslím, správně. Můžeme to srovnat s Hlasem Ameriky, který ale nebyl jistou dobu rušený a dal se lépe chytit. Ale obecně platí, že nejvíce nás lidé v Československu poslouchali do začátku šedesátých let, a pak v letech sedmdesátých a osmdesátých.

Jak americké vedení reagovalo na události takzvaného pražského jara? Změnila se nějak redakční politika?
Rozhodování o redakční politice začalo už kolem roku 1965. Vědělo se o změnách politické kultury let 1966 a 1967. V archivech také máme zachycena prohlášení týkající se redakční politiky, která říkala: toto jsou zajímavé události, ty chceme podpořit a budeme o nich vysílat.

Ale opravdová změna přišla na počátku roku 1968 kvůli Akčnímu programu KSČ a klimatu Dubčekova vládnutí. Redakční komentáře vyzdvihovaly kladné stránky Akčního programu a Dubčekových snah. O jeho kritiky, kteří chtěli třeba rychlejší přechod k systému více politických stran, jsme se ale tolik nezajímali. Taková byla zhruba naše redakční politika ve chvíli, kdy se pražské jaro začalo rozvíjet.

Říkáte tedy, že komentáře Svobodné Evropy podporovaly komunistické reformátory?
Naprosto. Podporovaly socialismus s lidskou tváří. Ale ti, kteří se tím více zabývali a psali o tom déle, chápali, že skutečný cíl je opravdová demokracie. I když v té době to nepřišlo na přetřes. Otázka, kterou si kladli, zněla: co si teď lze dovolit? Větší pluralizaci? A co nastane za půl roku? Za rok? Vyhneme se intervenci? Kdo ví? 

Byl nějaký rozdíl v tom, jak se na situaci doma dívali redaktoři československé redakce v Mnichově a americké vedení?
V roce 1968 jsem v Mnichově ve Svobodné Evropě začínal. Měl jsem tříletý kontrakt. Řekl bych, že mezi vedením Ralpha Waltera a československou redakcí zásadní rozdíly nebyly. Myslím, že existovalo společně sdílené hledisko na to, co bylo možné a co bylo užitečné. Možná byly nějaké rozpory v československé redakci samotné, ale tehdy jsem o nich nevěděl.

Bez stálého zpravodaje

Myslel někdo tehdy v Mnichově na možnost sovětské vojenské intervence? Od událostí v Budapešti z roku 1956 neuplynulo mnoho času, ale nezapomínalo se, že i do Prahy by mohli přijít Sověti?
Právě naopak, myslím, že lidé v Mnichově na tuto možnost mysleli denně a také přemýšleli, jak invazi odvrátit. My – jako Američané pracující v Mnichově – jsme od jara věděli o sovětských vojenských cvičeních a brali to jako předzvěst okupace. Takže jsme se snažili o zdrženlivost, abychom nedali Sovětům žádnou příležitost. Nechtěli jsme invazi ničím vyprovokovat.

Chceme naše nejmladší posluchače přenést do roku 1968, říká šéfredaktor Radiožurnálu o Projektu ’68

Číst článek

Teď roli Svobodné Evropy trochu nadsazuji. Ale to bylo obecně sdílené stanovisko Západu, v tom Svobodná Evropa nebyla výjimka. Bralo se to tak, že postupné krůčky k demokracii by snad pro Sovětský svaz mohly být stravitelné. Byla to ovšem iluze, ale tehdy jsme jí věřili. Sověti to chápali jako plíživou kontrarevoluci, což také v jejich slovníku byla. Takže věděli přesně, kam to směřuje, a že to nesmějí dovolit.

Měla Svobodná Evropa v roce 1968 v Československu nějaké stálé zpravodaje?
V šedesátém osmém už hodně lidí jezdilo tam a zpět. Ale neřekl bych, že jsme měli stálé spolupracovníky uvnitř Československa. Ale cestovalo se přes hranice, lidé vozili ven zprávy i reportáže. To byl jeden zdroj informací. Druhým byl monitoring českých a slovenských médií. A dalším zdrojem byli západní novináři, kterých už bylo v Československu dost.

Ale představa, že by Svobodná Evropa na jaře 1968 měla v Praze stálého zpravodaje, byla nemožná?
To bylo nemožné. Ale v létě roku 1968 jsme začali diskutovat o tom, jestli Svobodnou Evropu ještě v Československu potřebujeme. Zeptal se na to novinář z časopisu Student, který z Československa přijel do Mnichova. To byla případná otázka. Vedení československé sekce mu tehdy odpovědělo, že si takovou situaci umí představit, ale že ještě není záruka, že nastane. Měli samozřejmě pravdu.

Jací lidé tehdy v Mnichově pro československou Svobodnou Evropu pracovali? Byli to opravdu všichni novináři?
Ti, kteří byli odpovědní redaktoři, ano. Někteří měli za sebou politickou kariéru, třeba dlouholetý ředitel Julius Firt. I když nebyl přímo novinář, měl dobrý smysl pro politiku. Ani Jaroslav Pecháček myslím nebyl školený novinář, ale mnozí jiní byli.

Myslím, že v případě československého – ale i polského – vysílání platilo, že je dělaly týmy novinářů s dlouhou zkušeností. Pak Svobodná Evropa profitovala ze sovětské invaze, pokud se to tak dá říct, protože přišlo mnoho dalších talentovaných novinářů jako Jezdinský, Volný a další pracovat do Mnichova.

Když se podíváme na Svobodnou Evropu z jiného úhlu, byla vždy politicky nezávislá?
Rádio Svobodná Evropa byla samozřejmě americkým výtvorem. Řídil ho ředitelský sbor, neboli výbor Svobodné Evropy. Ten měl na starosti hodně věcí, nejen rozhlas, ale také třeba publikační činnost. Já říkám, že výbor byl soukromoveřejnoprávním partnerstvím.

Byl soukromý, protože ho vedly přední americké osobnosti, často bývalí členové vlády, lidé z Wall Street a podobně. Veřejný byl v tom, že ho financovala vláda prostřednictvím CIA, ale částečně ho kontrolovalo ministerstvo zahraničí. Takže to byla směs veřejného i soukromého vlivu, ale výbor měl velké pravomoci. V řízení redakcí byl mnohem autonomnější než například Hlas Ameriky. Nemohl jít přímo proti americké oficiální linii, ale měl dost volnou ruku. A redakce mohly mít své vlastní odlišné názory. Což se třeba u Čechoslováků dělo skoro denně. Pak byly konzultace a schůze. Iniciativa ale přicházela od lidí znalých věci – tedy českých a slovenských redaktorů.

Mírnění antikomunismu

Tanky nahradili turisté. Porovnejte si pražské ulice za okupace v srpnu 1968 a dnes

Číst článek

Byla ve Svobodné Evropě nějaká forma cenzury? Měli jste třeba v roce 1968 nějakou informaci, kterou jste nedovolili vysílat?
Ano, byly takové kategorie informací. Svobodná Evropa měla zavedený pořádek. Například některé agentury – jako například AP – poskytovaly backgroundové informace. Ty se často nevysílaly, protože ředitel Ralph Walter a jeho lidé je považovali za příliš provokativní vůči Sovětům. Nebo by mohly úmyslně nebo i neúmyslně podnítit Čechy a Slováky k otevřenému odporu proti okupantům a vystavit je tak riziku.

To byla součást dědictví potlačené maďarské revoluce, při které byla Svobodná Evropa částečně nevinně, ale částečně zaslouženě, obviněna z podněcování obyvatelstva k odporu. Dá se říct, že to byla cenzura ve smyslu zvýšené opatrnosti. Ale proč by Svobodná Evropa neměla vysílat třeba zprávu, že sovětské jednotky zůstanou navždy? Nakonec ji vysílala.

Opatrnost prostě pocházela z maďarské zkušenosti.

Některé texty Svobodné Evropy z 50. let, které znám z archivu, jsou otevřeně a bojovně antikomunistické. A teď říkáte, že v roce 1968 Svobodná Evropa úmyslně obsah vysílání mírnila, aby nevyprovokovala komunistický Sovětský svaz?
Chápete to správně. V roce 1968 tu byla velká snaha nedat Sovětům nějakou propagandistickou záminku. V 50. letech, zejména v jejich počátku, se ve vysílání zavrhoval komunismus jako systém, o jednotlivých komunistech se mluvilo jako o kolaborantech, a když se potom americké vedení, ale i českoslovenští redaktoři za tímto obdobím ohlíželi, nebyli zrovna šťastní. To bylo další téma diskuse v šedesátém osmém mezi novináři z časopisu Student a redaktory Svobodné Evropy.

Pomsta za okupaci 1968. V Košicích lidé svlékli Rusku donaha

Číst článek

Co si myslíte o československých redaktorech Svobodné Evropy a jejich styku s cizím prostředím? Třeba Ferdinand Peroutka byl v meziválečném období doma novinářskou hvězdou. Ale po příchodu do Spojených států se upnul k domácímu publiku a jinak se příliš neprosadil, což ho mrzelo… Nežili lidé jako on v Americe v izolované komunitě?
Myslím, že na začátku v padesátých letech ano. Peroutka jako vrchní ředitel celé stanice v New Yorku, Pavel Tigrid a Julius Firt v Mnichově. Podmínky asi tak do první poloviny padesátých let, kdy se z opony stala opravdová železná bariéra, která šla těžko překonat, byly těžké. A ti první žili v izolované bublině, to je pravda. Je dobré a zdravé, že se izolace pomalu rozpouštěla.

Když přeskočím s dovolením do současnosti, vidím ústředí Rádia Svobodná Evropa tady v Praze. Lidé tam vysílají v mnoha jazycích, mají znalosti a informace o klíčových zemích na Východě. Ale já jako český novinář se o výsledcích jejich práce dozvídám velice málo. Není v tom něco symptomatického?
Tak to by se určitě mělo změnit. Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda je v Praze od roku 1995. Vysílá ve všech jazycích bývalého Sovětského svazu kromě baltských zemí, vysílá na Balkán, do Afghánistánu, Íránu a Pákistánu. Pracuje za ztížených podmínek. Jeho akreditovaní spolupracovníci v terénu často velice riskují. Je to něco jiného než v době, kdy Svobodná Evropa vysílala zvnějšku z Mnichova.

'Budoucnost je dobrá'

Redaktoři tady v Praze chystají vysílání do zemí, které jsou tisíce kilometrů daleko. Ale jsou s těmi cílovými zeměmi v dobrém kontaktu. Země, ze které vysílají, tedy Česko, je pochopitelně zase tolik nezajímá. Ale není chyba, že se nedozvídáme víc o tom, co v redakcích Svobodné Evropy vědí?
Je to chyba. A měli bychom nalézt způsob, jak ji napravit. Určitě.

Co si myslíte o budoucnosti Svobodné Evropy? Říkal jste, že počty posluchačů spíše klesají…
Záleží na tom, o které zemi mluvíme. V některých zemích stoupá díky multimediálnímu pokrytí. A jsou další plány. Třeba videoprogramy v ruštině. Nebo multimediální projekt Current Time. Ty cílí na Rusy po celém světě. V Rusku a zemích, které s ním sousedí, i jinde. A mají úspěch. Zprávy o sledovanosti jsou dobré.

Podívejte se na vítězné snímky soutěže o nejlepší fotografii z roku 1968. Další fotky nabídne výstava

Číst článek

Takže budoucnost stanice je myslím dobrá. Její rozpočet se v devadesátých letech dramaticky ztenčil. Od té doby zase stoupá. Nedá se samozřejmě srovnávat s dobou, kdy jsme byli v Mnichově. To jsme měli 220 milionů dolarů a teď máme jen zlomek té částky.

Rádio Svobodná Evropa ale je součástí amerického systému vysílání do zámoří. Máme několik programů, ne jen jeden. Máme Rádio Svobodná Asie. Hlas Ameriky. Ale dokud nenastanou v Ruské federaci podstatné změny, dokud se svoboda médií v bývalém Sovětském svazu nezlepší, bude v Kongresu pro naši práci dost podpory. Hlas Ameriky se teď více orientuje na domácí události ve Spojených státech. A když třeba v Arménii tamější média nepokrývají domácí dění dost adekvátně, je to práce pro nás.

Zmínil jste se o Kongresu. Ale co Donald Trump? Jeho slogan zní přece „Amerika především“. Podporuje vysílání do zahraničí?
Jsme v přechodové době. Pokud vím, tak původní prezidentův rozpočet na tyto aktivity moc peněz na zahraniční vysílání nevyhradil. Ale americký systém umožňuje Kongresu, aby rozhodl jinak. A v kongresovém zahraničním výboru má toto vysílání podporu. A to pokračuje. Co to přesně bude znamenat, ještě uvidíme. Ale finanční podpora bude, protože vůle v Kongresu k tomu je silná.

Petr Dudek, prh Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme