První rande před čtyřicítkou aneb Nikdy jsem neplakal. Příběh muže, který mládí prožil v nejtěžších věznicích

Cena za doručení dopisu může být různá. Zatímco pošta obvykle inkasuje pár korun, Vilém Šindelka z Brna zaplatil 17 nejkrásnějšími roky života. Dopis totiž nesl krátce po Vítězném únoru z Rakouska a za velezradu a vyzvědačství dostal doživotí, přestože šlo o zjevnou provokaci. Kvůli několika pokusům o útěk a další kázeňské přestupky ho minuly dvě amnestie a na svobodu se dostal až v roce 1966.

PAMĚŤOVÁ STOPA Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Vilém Šindelka (druhý zprava) v uranovém dole | Zdroj: Archiv Viléma Šindelky

Až do roku 1948 žil Vilém Šindelka v rodném Brně. Ve svých 10 letech zažil příchod Němců, o devět let později Vítězný únor. Přestože pocházel z chudé rodiny, komunisty nikdy rád neměl.

PAMĚŤOVÁ STOPA

Seriál „Paměťová stopa“ představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Znáte-li zajímavé pamětníky, pošlete tip na husova10Z@gmail.com. Dokumenty připravuje Americký fond ve spolupráci se serverem iROZHLAS.cz a Českou televizí.

„Když jsem chtěl jít do kina, tak jsem si musel peníze sám vydělat – trhal jsem třeba lipový květ a ten jsem prodával do lékárny. Pak jsem nastoupil do Zbrojovky jako dělník, ale můj postoj byl silně antikomunistický. Viděl jsem, že někteří třeba kolaborovali s Němci, a pak se z nich najednou stali velcí komunisté – to se mi prostě nelíbilo, takže třeba když u nás v Brně-Husovicích pořádali zábavu, tak jsme se jim ji s kamarády snažili narušovat.“

Ještě větší skepsi v něm vyvolaly únorové události roku 1948, kdy se ve Zbrojovce konaly demonstrace na podporu Klementa Gottwalda a vyrobené pušky byly protizákonně předány Lidovým milicím. Devatenáctiletému Vilémovi to silně připomínalo nedávnou německou okupaci, navíc měl sám nastoupit základní vojenskou službu, bránit nový režim se mu ale značně příčilo. Rozhodl se tedy utéct do Rakouska, kde měl sestřenici.

Sobotu světiti budeš aneb Jáchymovské zatáčky. Příběh muže, který kvůli víře skončil v uranových dolech

Číst článek

Přes hranice se dostal sám – někde mezi Brodským a Kúty na Slovensku přeplaval Dyji a dostal se až do emigrantského tábora v americké zóně u Vídně. Tam už bylo hodně Čechů, mezi nimi ale i agenti StB. Jeden z nich se s mladíkem spřátelil a přesvědčil ho, aby do Československa propašoval vzkaz. Provokatér z něj také vytáhl, kdy a kudy se bude vracet.

„Už tam na mě čekali schovaní, sotva mě mohli slyšet, protože jsem šel bosý, abych nedělal žádný hluk. Na řece tam měli dokonce hausbót – tam mě chvíli drželi a pak mě odvezli do Břeclavi na služebnu StB na zámečku,“ vzpomíná Šindelka.

Po několikadenním výslechu, kdy hlavními „argumenty“ bylo bití elektrickým kabelem přes obnažená chodidla, ho vyšetřovatelé převáželi do Znojma. Šindelkovi se podařilo vyskočit z vlaku, policie ho ale za pár dní snadno vypátrala v úkrytu u rodičů.

Vilém Šindelka s manželkou a dětmi | Zdroj: Archiv Viléma Šindelky

Jeho další adresou se tak asi na dva roky stala nechvalně známá věznice na Cejlu. Okna cely pro asi 40 mužů byla zatřená barvou: „Když se kousek odškrábal, tak jsme viděli na dvůr, kde se popravovalo, aby to bylo o držku. Pak nás stejně vždycky při každé další popravě raději vyhnali na chodbu, ale šibenice tam stála pořád.“

Z oktávy do vězení aneb zlomená křídla. Příběh jednoho z nejmladších politických vězňů

Číst článek

V únoru 1951 byl Šindelka odsouzen na doživotí a začala jeho 17letá anabáze po vězeních a pracovních táborech v celé republice. Nejprve si na Borech odseděl 30 dní v korekci za svůj první útěk, po několika měsících putoval do lágru smrti Vojna u Příbrami. Těžká a životu nebezpečná práce, podmínky otřesné: „Ani na šachtách nebyly žádné sprchy a ve stejném oblečení, ve kterém jsme pracovali, jsme byli celý dne. Navíc vypukla úplavice a latríny byly plné, nebylo ani kam jít na záchod.“

Ani tyto podmínky ho ale nezlomily. Nikdy prý neplakal, byl stále svůj, a především neustále plánoval se spoluvězni další a další útěky, přestože na vlastní oči viděl několik mrtvých, kterým jejich plán nevyšel. Ani Šindelka nebyl nikdy zcela úspěšný, byť se jednou se dvěma kamarády dokázal během ročních příprav prokopat z jedné uranové štoly na povrch za ostnatý drát a dojít pěšky až do NDR. Za tento pokus se už podruhé dostal do nejtěžší československé věznice v Leopoldově.

Paměťová stopa 09 Útěk a lágry from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

Ani tamní tvrdé podmínky ho ale neodradily, hned při prvním pobytu se zapojil do bezprecedentní dvoudenní vězeňské stávky a hladovky, kterou rozbil až masivní nápor dozorců se samopaly a psy. V Leopoldově i na dalších místech se také seznámil s řadou prominentních vězňů – generály Karlem Kutlvašrem a Karlem Janouškem, želivským opatem Vítem Tajovským nebo s některými odsouzenými členy čs. hokejové reprezentace.

Vilém Šindelka byl jmenovitě vyňat z plošných amnestií prezidenta Antonína Novotného z roku 1960 a 1962 | Zdroj: Archiv Viléma Šindelky

Na svobodu se dostal jako jeden z posledních politických vězňů 50. let až v únoru 1966 – byl jmenovitě vyňat z plošných amnestií prezidenta Antonína Novotného z roku 1960 a 1962, jeho stížnost zamítl Nejvyšší soud ČSSR se zdůvodněním, že vězení ho zjevně nenapravilo a stále vystupuje proti režimu. Když ho konečně propustili, oba rodiče už byli mrtví.

Nebyli to špioni aneb Kuchyňskou češtinou proti komunistům a Varšavské smlouvě

Číst článek

Ani za branami věznice ale neměl snadnou situaci – byl pod neustálým dohledem a těžko sháněl práci. Nakonec mu nezbylo než opět fárat do uranové šachty, tentokrát v Dolní Rožínce. A v 37 letech začít rychle dohánět to, co jeho vrstevníci měli už dávno za sebou: „Do svého zatčení jsem vlastně neměl žádný skutečný vztah s dívkou, až v civilu na šachtě v Dolní Rožínce. Tam byly ženy, které se staraly především o jídlo, a jedna z nich je dodnes mojí ženou. Brali jsme se v roce 1968, tehdy se nám také narodil syn, o rok později dcera.“

Dnes žije pan Vilém Šindelka s manželkou ve Zlatkově na Žďársku. Vedle domku má i dílnu, kde dodnes rád pracuje, i když v 88 letech už na těžkou práci nestačí. Zrušil i chov domácích zvířat, stále ale ještě sbírá švestky na slivovici.

A zajímá se o to, co se u nás i ve světě děje, aktuální politická situace ho ale příliš netěší: „Morálně mi vadí, že by se mohli nyní komunisté podílet na vládě. Podle mě jsou ti současní v podstatě stejní jako ti dřívější. Nelíbilo se mi ani to, že je Havel nechal být s tím, že nejsme jako oni – aspoň ti, co stříleli na hranici, měli být potrestáni. A když vidím, že dnes je poměrně hodně i mladých komunistů, tak mám pocit, že už to lepší nebude.“

Útěk a lágry BONUS from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme