Náš začátek odboje neměl ze začátku nic společného s nástupem fašismu, popisuje vídeňská Češka
Po nacistické okupaci Československa se takřka neprodleně začaly formovat odbojové skupiny – také řada mužů odcházela za dramatických okolností do exilu a vstupovala do zahraničních armád. Pomáhali i krajané doslova na všech světadílech.
Také v sousedním Rakousku – především ve Vídni – žila česká menšina. O Vídni se také říkalo, že je druhým největším českým městem v zahraničí – prvenství mělo americké Chicago. Protinacistický odboj byl ale v Rakousku ve složitější situaci než v českých zemích.
V obludné knize Adolfa Hitlera Můj boj najdete pasáž: „Protivný mi byl ten rasový konglomerát v hlavním městě, protivná ta směsice národů: Češi, Poláci, Maďaři, Rusíni, Srbové, Chorvati atd.. A mezi tím vším jako věčná bakterie lidstva Židé a zase židé. Toto obrovské město mi připadalo jako ztělesnění krvesmilstva.“
Vysvětlení Hitlerových slov podává historička Pavla Plachá:
„Hitler přišel do Vídně v roce 1907 studovat výtvarné umění na tamní akademii – to se mu ale opakovaně nepodařilo. Pravděpodobně i tento neúspěch jeho další pohled na Vídeň významně ovlivnil. Městem se protloukal dokonce několik let, snažil se prosadit a nic z toho se mu nedařilo. Život na okraji společnosti Hitlera nakonec dovedl k přesvědčení, že tohle město je plné komunistů a Židů.“
Snaha získat Rakousko a připojit ho k „velkému Německu“ se Hitlerovi nakonec „podařilo“ prostřednictvím takzvaného anšlusu, a to 12. března 1938. Tehdy ho opravdu podporovala většina německé společnosti.
Dnešní pohled na davy lidí vítajících Hitlera je smutné svědectví dobové atmosféry a názorů veřejnosti.
Vídeňští krajané
Do obtížné situace se tehdy dostali i naši krajané: Nejenže se na ně vztahovala branná povinnost, pokud se tedy výslovně nepřihlásili k české národnosti, ale stali se terčem řady dalších perzekucí a represí zejména v oblasti školství.
Byly zastavovány české časopisy, rušeny české spolky a do našich škol byli dosazováni němečtí ředitelé. V roce 1941 pak byla zastavena i činnost Sokola a lidé se mohli scházet jen ve skupinách na bázi rozpuštěných spolků.
Opovrhoval lidmi se školami a byl samouk. Hitlerův „komplex génia“ nově odhalují dopisy jeho otce
Číst článek
A právě to začalo posilovat snahy o odpor a vznikal odboj i mezi vídeňskými Čechy, jak vzpomíná jedna z odbojářek Irma Trksak: „Pohnutky, které mě vedly k odbojové činnosti, neměly zpočátku nic společného s nástupem německých fašistů. Nýbrž s násilím a brutalitou režimu – se zatýkáním a pronásledováním. Nejvíc mě ale zasáhlo, když nás rozkládali jako československou menšinu.“
Přitom tito lidé se až do té doby cítili být víc Rakušany než Čechy. Takže vznikla odbojová skupina, a to dokonce hned po březnu 1938.
Pavla Plachá vysvětluje: „Byla to takzvaná česká sekce Komunistické strany Rakouska – název jí dalo gestapo. A ani nebyl přesný: V jádru sice byli sociální demokraté a komunisté, ale mezi členy bychom našli i Sokoly či praktikující katolíky.“
Mezi ženami odbojářkami vedle Irmy Trksak najdete Antonii Bruha či sestru Marii Restitutu, první dvě skončily v koncentračním táboře Ravensbrueck, Restitua byla dokonce popravena.
Přitom rakouští odbojáři byli dokonce ve složitější situaci než ti v protektorátu. Nejen proto, že většinové obyvatelstvo v Rakousku nacisty přivítalo a podporovalo, ale v protektorátu byla významně nižší loajalita k nacistům, což vytvářelo příznivější podmínky pro fungování odboje a jeho podporu mezi většinovým obyvatelstvem.
Klíčová byla existence československé exilové vlády v Londýně a rovněž vysílání zahraničních rozhlasů – jak z Londýna, tak i z Moskvy.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, zda se vídeňské Češky nezapojily do protinacistického odboje, historička Plachá odpovídá: „Zapojily – navíc byl jejich odboj obtížnější, protože žily v německém prostředí a na podporu většinové společnosti se spolehnout určitě nemohly.“
Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.
