Anabáze? Když statkář napíše o ústupu, vyjde mu z toho pěkná detektivka

Byla to anabáze, prohlásíme o cestě ztížené četnými překážkami, o složitém vojenském tažení, zpravidla ústupovém, o komplikovaném jednání na úřadě. Typické je, že přes všechna úskalí dopadne dobře.

Rčení pod rentgenem Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rčení pod rentgenem Milana Slezáka: Anabáze. | Foto: Osaro Konečná / iROZHLAS | Zdroj: Český rozhlas

Nejslavnější anabází české literatury je Švejkovo putování za regimentem do Budějovic.

Za první republiky se běžně se slovem anabáze spojoval návrat legií do samostatného Československa.

ANABÁZE

Strastiplná cesta se šťastným koncem. Lahůdkové téma pro nadané spisovatele, ať už antické, či dnešní. První anabázi poutavě popsal Sokratův žák Xenofon.

Pro anabázi je typické, že přes všechna úskalí dopadne dobře.

První anabázi popsal Atéňan Xenofon, žák Sokratův, voják, šlechtic, statkář a spisovatel. Ve knize Kyru anabasis popsal neúspěšný pokus prince Kyra zmocnit se perského trůnu a úspěšný návrat Kyrových řeckých žoldnéřů z nepřátelského území.

Xenofon byl účastníkem tažení a na zpáteční cestě hlavním velitelem Řeků. Expedici líčí okouzlujícím způsobem. Styl je jednoduchý až strohý, ale o to plastičtěji před námi vyvstávají svízele, jimž Řekové museli čelit během více než ročního pochodu nepřátelským územím. Malý příklad: 

„Řekové vystoupili nahoru a utábořili se v četných osadách, které byly bohatě zásobeny potravinami. Nebylo tam nic pozoruhodného, ledaže tam bylo mnoho úlů. Ti vojáci, kteří se najedli plástů, ztráceli vědomí, zvraceli a dostávali průjem. Nikdo z nich nemohl stát rovně. Kdo jich ochutnali jen trochu, vypadali docela jako opilí, kdo jich snědli mnoho, byli jako šílenci. Někteří z toho i zemřeli. Tak jich leželo mnoho jako po prohrané bitvě a duch vojáků velmi poklesl. Další den už nezemřel nikdo a vzpamatovali se přibližně ve stejnou hodinu. Třetí i čtvrtý den vstávali jako po otravě.“ (Kyru anabasis, Kniha čtvrtá) 

Kyrova bitva s Peršany. | Foto: Jean Adrien Guignet | Zdroj: Wikimedia Commons

Anabáze se čte jedním dechem, jako detektivka. Jistě i proto zůstalo to slovo živé po bezmála dvou a půl tisíci let (Xenofon dokončil spisek v roce 377 před Kristem).

Jenže pozor:

Je navýsost sporné, zda ten vžitý výraz používáme správně.

RČENÍ POD RENTGENEM

Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.

Slovo anabasis, pochod vzhůru, rozuměj od maloasijského pobřeží do perského vnitrozemí, vystihuje jen první ze sedmi knih Xenofonova spisu. A to byla etapa nejsnazší: princ Kyros, rodem Peršan, ještě žil a alespoň některá města otevřela Řekům brány bez boje.

Vlastní „anabáze“ začala až po Kyrově smrti v bitvě u Kunax. Od té doby se muselo táhnout otevřeně nepřátelským územím.

A cesta shora dolů, tj. z vnitrozemí zpět k pobřeží, která Xenofonův spis nejvíce proslavila, se řecky jmenuje jinak - katabasis

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme