Došlo na triarie? Nejstrašnější překvapení: strmící šik veteránů s třemi pery

Byli zkušení, byli hrází, jakož i oporou, a třebaže se vytratili před více než dvěma tisíci let, v evropském povědomí zůstali. Dosvědčují to i české internetové blogy, v nichž se tu a tam objeví rčení „došlo na triarie“. A klobouk dolů, objeví se tam ve správných souvislostech.

Rčení pod rentgenem Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rčení pod rentgenem Milana Slezáka: Došlo na triarie. | Foto: Osaro Konečná / iROZHLAS | Zdroj: Český rozhlas

Triariové byli římští legionáři.

DOŠLO NA TRIARIE

Neboli: situace je vážná, láme se chléb, jsme v úzkých. A triariové nás nespasí, ti se z dějin po reorganizaci římské armády dočista vytratili. Už před více než dvěma tisícovkami let.

Z historických velkofilmů známe jedinou podobu starořímského legionářského pěšáka. Na sobě má železné brnění ze sedmi či osmi překrývajících se pásů, tzv. loricu segmentatu, a železnou přílbu galského typu, s ochranou krku a s lícnicemi. Používá dva oštěpy (pila), bodný meč řečený gladius a obdélníkový štít – scutum.

Takhle legionáři opravdu vypadali. Ale až v prvním století našeho letopočtu.

Římané dokázali válčit déle než tisíc let i proto, že se jejich armáda dokázala pružně měnit. V dobách, kdy excelovali triariové, tedy řekněme za válek s Kartágem a s Makedonií, byla struktura legie trochu složitější. Livius ji ovšem popsal docela srozumitelně. Včetně způsobu boje.

Tou dobou stavěli Římané dopředu lehkooděnce, kteří se snažili rozrušit nepřátelské řady vrháním oštěpů. Z hlavy jim na záda splývala kůže vlka; vlčí uši a ocas zůstaly zachovány. Těmhle mládencům se říkalo velites. Na obranu měli kromě čapky s vlkem jen mečík a okrouhlý štít.

Jak vypadali římští lehkooděnci velites? | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Po velitech se do boje zapojili hastati, bojem málo otrkaní mladí muži do dvaceti čtyř let. Ty už chránila bronzová přílba a oválné scutum. Na hrudi mívali ochranný kovový pás, a ti bohatší i kroužkovou košili. Vyzbrojeni byli dvěma vrhacími oštěpy (pily) a mečem.

Pokud nepřítele hastati nezmohli, ustoupili volným krokem a pustili do první linie principy. Což byli muži na vrcholu sil, s bojovými zkušenostmi, považovaní za výkvět republikánské legie. Vybaveni byli stejně jako hastati, až na to, že kroužková zbroj u nich byla pravidlem. Přílbu jim zdobila dvě pera.

A Livius dále praví: 

„Jestliže také v řadách principů se dost šťastně nebojovalo, ustupovali zvolna z prvního šiku k triariům. Odtud se rozšířilo rčení, že ,došlo na triarie‘, když nastane nesnáz.“ (Latinsky inde rem ad triarios redisse, cum laboratur, proverbio increbruit; Livius VIII., 8) 

Když došlo na triarie, bylo to už opravdu vážné. Protože tato obzvlášť ostřílená záloha sestávající ze zkušených veteránů představovala poslední naději na zvrat v boji. Zachraňovali ho, a většinou i zachránili. „To bylo to nejstrašnější pro nepřátele, když už dotírali na Římany jako na přemožené – a najednou uviděli nový šik, který se tu zvedal ještě v hojnějším počtu.“ (Livius)

A zatímco pozornost nepřítele vázali odpočatí triariové, mohly se do bitvy vrátit zkonsolidované šiky hastatů a principů.

RČENÍ POD RENTGENEM

Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.

Triariové nebojovali oštěpy, ale kopím zvaným hasta. Dnešní odborníci se nedokážou shodnout, zda měřilo okolo dvou metrů nebo zda bylo ještě o půldruhého metru delší. V předchozích dobách, než dostali pila, měli taková kopí i hastati.

Někteří římští velitelé vysílali triarie do křídelních útoků, leč to se dělo jen výjimečně.

Triariů bylo v legii méně než hastatů a principů. Na přílbě směli mít tři pera. Než se zapojili do boje, čekali vzadu v poklidu pod polními prapory a odznaky, se štítem opřeným o rameno a kopím zaraženým do země a vytrčeným vpřed.

„Jako by strměl šik ohrazený valem,” říká básnicky Livius.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme