Jako Kec u Jankova? Falckrabě přichází o kadeř. Co by za to dal maršálek!
Donedávna živé úsloví „Dopadl jako Kec u Jankova“ se váže k bitvě, která sama upadla do hlubokého zapomnění. Není divu: v Jankově, obci zasazené do malebné krajiny mezi Voticemi a Blaníkem, si v roce 2045 připomenou už čtyři sta let ode dne, kdy se tu strhly jedny z nejkrvavějších bojů třicetileté války.
Ano, je to dávno. Historikové však říkají, že to byla jedna z nejdůležitějších bitev této války, možná vůbec ta nejdůležitější, protože císařská armáda dostala u Jankova od Švédů strašidelný výprask. „Císařská válečná moc si u Jankova zlomila vaz,“ konstatuje lapidárně znalec válečných tažení sedmnáctého století, švédský dějepisec Peter Englund.
Cesta na Vídeň – ale jak se mělo záhy ukázat, také k vestfálskému míru – byla po Jankovu náhle otevřená. I když se potom válčilo ještě tři roky, k další velké bitvě už císařští neměli síly. A nedokázali Švédům zabránit ani v drancování Pražského hradu a Malé Strany.
KEC U JANKOVA
Jako „Kec“ u Jankova dopadne ten, který skončí bídně. Johanna von Götz, císařského polního maršálka, zastřelili u Jankova na Benešovsku v jedné z nejvýznamnějších bitev třicetileté války Švédové.
Kdo může za jankovské fiasko?
Vrchní velitel císařských Melchior von Hatzfeld byl přinejlepším průměrný velitel a u Jankova narazil na soupeře, kterému se nemohl rovnat. Švéd Lennart Torstenson, revmatik „s malými ústy a smyslně klenutým chřípím“ (Englund), dostal pro své taktické a strategické vlohy přezdívku Blesk. Ovládal umění obchvatu, dovedl ve svůj prospěch využít možnosti, které nabízel terén, a coby původně dělostřelecký důstojník uměl švédskou artilerii rozmístit tak, že mu to od začátku dávalo výhodu nad nepřítelem.
Hatzfeldovi se do riskantní bitvy v předjaří roku 1645 nechtělo, jenže co měl dělat, když po boji prahl císař! Který, v rámci nátlaku na Hatzfelda, dokonce šířil, že mu zjevila Panna Marie a slíbila mu slavné vítězství.
V jednom momentu se u Jankova zdálo, že zvítězit by přece jen mohli císařští: prohrávali, ale pak podnikli překvapivý útok a obrátili na útěk švédské mušketýry. V cestě však stály švédské vozy s naloupeným majetkem a císařští zapomněli na boj a pustili se do drancování.
Co se dělo dále, vypráví současník, český kantor Kocmánek, který ve svých Pamětech popsal dobu mezi rokem 1619 a 1648: „Majíce téměř jako v rukou vítězství, je ničemně stratili, poněvadž nepřítel uznal a to spatřil, že císařské vojsko již toliko k loupeži chvátá a měří. Pročež znovu na lid císařský s velikou furí udeřil a je potloukl, pobil a k utíkání šerednému přinutil a za utíkajícími se prudce honil, ano i některé vzáctné oficíry zjímal.“
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
V nepřehledném terénu a v tuhém boji, kdy létaly kulky ze všech stran, měli někteří důstojníci štěstí. Třeba falckrabě Karl Gustav, budoucí švédský král, se mohl naparovat nad průstřelem v klobouku, v kabátě i v košili. Čtvrtá kulka, která těsně minula falckraběcí skráň, připravila Karla Gustava o kadeř.
Zato císařský polní maršálek Johann von Götz, horkokrevný opilec, kterého Kocmánek vzletně označuje za „vzáctného pána a výborného válečníka“, měl u Jankova štěstí jen zpočátku. Švédové pod ním zastřelili čtyři koně, a když sedal na pátého, zabili i samotného Götze. Na pohřeb do Prahy ho odvezli s dvěma průstřely.
