Lamourettův polibek? Ta prchavá chvíle, kdy pravice i levice tonou v dojetí a leží si v náručí

Pravice a levice si v slzách padly do náručí. Zákonodárci se rozeběhli k sobě jako na povel a začali se „v neuvěřitelném opojení“ líbat. „Výstup to byl stejně bizarní, jako nečekaný," napsal historik.

Rčení pod rentgenem Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rčení pod rentgenem Milana Slezáka: Lamourettův polibek. | Foto: Osaro Konečná / iROZHLAS | Zdroj: Český rozhlas

Za Velké francouzské revoluce, počátkem července roku 1792, promluvil k hluboce rozdělenému francouzskému Zákonodárnému shromáždění poslanec a lyonský biskup Antoine-Adrien Lamourette.

Vzýval potřebu míru, svornosti a jednoty před vnějším nepřítelem - a mluvil tak dojímavě, že si pravice a levice v slzách padly do náručí. Zákonodárci se rozeběhli k sobě jako na povel a začali se „v neuvěřitelném opojení“ líbat (André Maurois). „Výstup to byl stejně bizarní, jako nečekaný,“ napsal historik Jules Michelet.

LAMOURETTŮV POLIBEK

 

Pěkné francouzské úsloví označující smír, který je pouhou iluzí a nemá dlouhého trvání. Lamourett byl lyonský biskup v době Velké francouzské revoluce. Volání po svornosti ho nezachránilo před gilotinou.

Nebylo to však první představení svého druhu. O tři roky dříve, 4. srpna 1789, navrhl poslancům jistý vysoce postavený šlechtic, aby se zrušily feudální výsady. Sklidil bouřlivý potlesk. Poslanci slzeli, objímali se a v euforické náladě se chtěl každý něčeho vzdát.

Biskup z Nancy se vyslovil pro zrušení práva honitby, což pohříchu nešlo na úkor duchovenstva, ale šlechty. Ta souhlasila – a oplátkou navrhla faktické zrušení církevních desátků. („Biskup nás připravil o lov, já ho připravím o desátky,“ mumlal si před svým vystoupením zvesela vévoda Châtelet.) Všichni se společně otřásli hnusem nad zapomenutou výsadou, která prý šlechtici umožňovala, aby po návratu z lovu rozpáral břicho dvěma leníkům a ohřál si nohy v jejich krvavých útrobách.

Pánové de Guiche a de Mortemart v rozrušení oznámili, že jsou hotovi obětovat vše. Pan de Bauharnais žádal stejné tresty pro urozené i neurozené, pan de la Rochefoucauld se domáhal úlev pro černé otroky a hrabě de Virieu odhalil svůj zásadní odpor vůči panským holubníkům. Pravil: Zrušme je!

Svých starých privilegií se oné památné noci houfně vzdávaly regiony, města i soudy. Pělo se Te Deum a král (který bude za tři a půl roku gilotinován) byl prohlášen obnovitelem francouzské svobody. A to vše se stihlo za šest hodin.

Lamourettův polibek (1792). | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Kdyby se tak Francouzské revoluce zastavila onoho 4. srpna 1789! Jenže ona se řítila dále, přes překážky a přes mrtvoly, až dospěla ke dni lamourettovského objímání. Michelet o těch barvotiskových výjevech z července 1792 napsal: „Nedivte se těm naivním výlevům. Francie je země, kde uprostřed nejdivočejších nesvárů se tu a tam dostaví záchvat dobrosrdečnosti. Nezažili jsme snad hodinu před vražednou bitvou u Azincourtu, jak naši rytíři a baroni, rozděleni tolikerou nenávistí, prosili jeden druhého za odpuštění a líbali se? Také tady v předvečer krvavé bitvy Revoluce bojovníci na okamžik zjihli, řekli sbohem míru, věnovali přírodě, lidskosti, laskavosti poslední objetí.“

Ad usum delphini? Jindřich si sám řeže Ludvíka. Ale nedělte se s Jupiterem!

Číst článek

V tom všeobecném červencovém dojetí kohosi z líbajících se poslanců napadlo, že se musí neprodleně poslat pro krále, aby viděl, „jak se tito křesťané milují vespolek“.

Jenže kouzlo minulo ještě týž den - tak rychle, že rčení „Lamourettův polibek“ či „Lamourettovo objetí“ se ve Francii stala notoricky známým označením smíru bez dlouhého trvání. Smíru zdánlivého a povrchního, který zakládá na nové, horší problémy právě tím, že ty staré přehlíží. 

V srpnu 1792, pouhý měsíc po idylických lamourettovských výjevech v Zákonodárném shromáždění, zaútočila Paříž na Tuilerie a zmocnila se Ludvíka XVI. Neuplyne ani půlrok, a „obnovitel francouzské svobody“ půjde pod gilotinu.

Přituhovat začalo právě už v létě 1792. Heslem bylo „Vlast je v nebezpečí“, čímž se ospravedlňovalo leccos, včetně horlivého potírání vnitřního nepřítele.

Maratova vražda, Jacques Louis David (1793). | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Jean-Paul Marat, zuřivý novinář a bývalý lékař, jehož revoluční zápal stupňovala trýznivá kožní choroba, neúnavně volal po vraždění šlechty a kněží. A dočkal se. Masakry v pařížských věznicích, plných skutečných i domnělých nepřátel nového režimu, začaly 2. září. O vině se rozhodovalo šmahem a úplně stačilo, jestliže byl někdo označen za „pána s jemnou kůžičkou“. Zahynulo nejméně dvanáct set lidí a leckteří byli před smrtí mučeni. Ke konci byli zabíjeni i duševně nemocní lidé, žebráci, nemocní, prostitutky a sirotci.

Marat, navlečen do mastného límečku, jak si pozorovatelé všimli, zářijové masakry neústupně obhajoval. „Lid, chopiv se moci, dokázal vymýtit zrádce,“ řekl poslancům, když byl před ně předvolán. I jemu však zbývalo pár posledních měsíců života. 13. července roku 1793 ho v jeho vlastní vaně probodla mladá šlechtična Marie-Chalotte Cordayová d’Armont. 

Cordayová, pravnučka dramatika Corneille a původně stoupenkyně revoluce, skončila pod gilotinou. Stejně jako občan Lamourette (česky nejspíš Flirt). A jako mnozí z těch, s nimiž se lyonský biskup ve své hvězdné hodině v Zákonodárném shromáždění v červenci 1792 vroucně objímal.

RČENÍ POD RENTGENEM

Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme