Sardonický smích? Smlouvy dodržujeme. Tedy - když se nám to hodí
Ve východoasijských zemích se prý dovedou usmívat na 32 způsobů. Úsměvem se tam vyjádří vše, smrtonosnou nenávistí počínaje a nejhlubší oddaností konče. Evropané k téže rafinovanosti ještě nedorostli.
Evropských úsměvů je méně, jsou snadno čitelné i pro cizince a výjimky, které si zaslouží specifické pojmenování, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Když se někdo směje burácivě a z hloubi duše, mluvíme o smíchu bohatýrském či homérském. Hodně halasný řehot může být převeden do kategorie smích hurónský.
SARDONICKÝ SMÍCH
Smích neupřímný, trpký, vynucený, nevěrohodný, křečovitý. Odvozeno od šklebu, který vyvolává požití jedovaté byliny původem ze Sardinie.
Smích sarkastický je kousavý, štiplavý; sarkasmus (od řeckého sarx, maso) „řeže do živého masa“. Obdobně nepohodlný může být ironický smích (od řeckého eiróneia, licoměrnost).
Zbývá záhada: sardonický smích.
Odkud se vzal?
Vydejme se se starými Římany na Sardinii. Záhy si tam povšimli jedné z místních zvláštností, jedovaté rostliny, po jejímž požití se tvář stáhne do podivné grimasy. Jako by se postižený hořce smál. Bylině Římané říkali sardonica herba, sardinská bylina, a odpovídajícímu typu úsměvu přiřkli název risus sardonicus, sardinský smích.
Sardinie sama Římanům mnoho důvodů ke smíchu neskýtala. Přisvojili si ji v roce 238 před Kristem, záhy po první punské válce, a od počátku s ní měli potíže. Napřed ovládali jen pobřeží, a i tam ohrožovala jejich moc náklonnost Sardů k předchozím pánům ostrova, Kartágincům. Hornaté vnitrozemí si Římané podrobili až mnohem později – a nikdy se tam pevně neuchytili.
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
Užitek, který jim ostrov přinesl, byl přitom sporný. Pravda, zajistili si několik námořních základen a sardinské obilí – ale bez toho by se po záboru Egypta hravě obešli. Se Sardinií jim také padlo do klína značné surovinové bohatství (zinek, olovo, měď, železná ruda), ale oni o něj nejevili zájem.
Z hlediska mezinárodně politického šlo přinejlepším o neobratný krok. Pouhé tři roky před tím, než se na Sardinii vylodili, slíbili Římané Kartágu, že si bude smět ostrov ponechat, a smluvně se zřekli práva na její osídlování. Od anexe Sardinie vědělo celé Středomoří, že římská oddanost smlouvám, fides, platí jen potud, pokud se to Římu hodí.
