Slovanská holubičí povaha? Urostlí pánové pěstují hudbu, panovníka to uvádí v nadšení

O Slovanech Prokopios tvrdí, že „původně nešetřili žádný věk a od okamžiku, kdy vykročili na římské území, pobíjeli každého na potkání bez rozdílu věku, takže téměř celá zem byla pokryta mrtvolami“.

Rčení pod rentgenem Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rčení pod rentgenem Milana Slezáka: Slovanská holubičí povaha. | Foto: Osaro Konečná / iROZHLAS | Zdroj: Český rozhlas

Národní obrození zachovalo pro budoucnost jazyk, o němž Karel IV. kdysi mluvil jako o sladké řeči slovanské a který o šest století později natolik uchvátil Pavla Eisnera, pražského německého Žida, že ten o češtině napsal oslavnou, dojemnou a poučenou knihu Chrám i tvrz.

Pochopitelně česky.

Národní obrození mělo nicméně i své slabiny – a mezi ně patřila zoufalá snaha vyrovnat se vyspělejší Evropě za každou cenu, třeba i fixlováním. Hlavně se dokazovalo, že nejsme horší než Němci. Oni si za národní strom vybrali dub, takže obrozenci, aby byli originální a aby měli blízko k dalším Slovanům, zvolili lípu. Strom pohledný a voňavý, ovšem předky nijak extrovně neuctívaný.

NAŠE HOLUBIČÍ POVAHA

Velmi pozdní a velmi nepřesvědčivý konstrukt. Už ve středověku, nijak zvlášť útlocitném, šel z drsných českých vojáků velký strach. Platí zvláště pro dvanácté století a pro husity.

Posvátné háje, které dal v devadesátých letech jedenáctého století vykácet kníže Břetislav II., zcela jistě lipové nebyly. Patrně to byly domněle „německé“ doubravy. (Dub měli za posvátný už Keltové, kteří obývali části Německa a Česka dávno před Germány a Slovany.)

Z obrozeneckých dob pochází také báchorka o tradiční slovanské holubičí povaze.

Jak praví v Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě František Palacký, „Němec se výbojem u veliké starého Říma dědictví uvázal“ a díky německé „osobní energii a promyslnosti“, zkrátka státotvornosti, přežilo vše, co bylo ještě z římského světa životaschopné. Typického Slovana, který tehdy „za Němcem tiše postoupil a usadil se vedle něho“, líčí Palacký jako mírného pacifistu, jemného anarchistu, který „nebaživ po výboji, sotva sám brániti se uměl“.

Současník, svědek doby stěhování národů, viděl staré Slovany zcela odlišně. Podle Prokopia z Kaisareie si nijak nezadali s ostatními tehdejšími nájezdníky, ba byli ještě krutější. Dávno před Turky si potrpěli na nabodávání na kůl. Rádi také poutali zajatce mezi čtyři kůly a ubíjeli je palicí. Další lidi upalovali, přičemž nejméně v jednom případě si z nešťastníkových zad napřed stáhli kůži na řemeny.

Quod licet Iovi, non licet bovi? Pan správce byl jen trochu veselej, zato šafář byl jak prase

Číst článek

O Slovanech Prokopios dále tvrdí, že „původně nešetřili žádný věk a od okamžiku, kdy vykročili na římské území, pobíjeli každého na potkání bez rozdílu věku, takže téměř celá ilyrská a thrácká zem byla pokryta mrtvolami“. Pak však nájezdníci, jako by „byli syti tolika krve“ (anebo že by přišla konečně ke slovu ta holubičí povaha?), přestali vraždit a zbylé zajatce, tisíce lidí, si domů odvedli jako otroky.

Tak se prý chovali Slované v roce 550 během jednoho ze svých vpádů na byzantský Balkán – a není valný důvod to zpochybňovat. Prokopiovi se až na výjimky (nesnášel byzantskou císařovnu Theodoru a neměl rád ani jejího manžela Justiniána) dá věřit, byl to svědomitý historik.

O půl století později popisoval slovanské vpády na byzantské území Theofylaktos Simokattes. To už se Slované družili s ještě drsnějšími nájezdníky - Avary. Šéfem toho dvojspolku byli sice Avaři, ale myslíte, že v té době plenily domnělé „holubičí typy“ byzantské državy neochotně? Že se do drancování Slované pouštěli jen s největším sebezapřením, pouze na základě rozkazů svých neodbytných a obávaných avarských nadřízených? Toť se ví, že i za Theofylakta si Slované nájezdy jaksepatří užívali!

RČENÍ POD RENTGENEM

Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.

Pravda, Theofylaktos píše i o třech Slovanech, které zajala tělesná stráž byzantského císaře, a ti muži v oné drsné době nenesli zbraně, ale drnkací nástroje. Vyprávěli císaři Maurikiovi, že bydlí až u západního Oceánu a že zbraně nesmějí používat; že jejich země nezná železo, proto že u nich nejsou půtky, šrůtky ani sváry; a že pro ty, jimž je válka neznámá, se „mnohem víc hodí cvičit v hudbě“.

Někdo řekne: hle, jasný důkaz o tom, že navzdory prokopiovským pomluvám staří Slované holubičí povahu skutečně měli!

Skeptik si pomyslí, že ti kluci praslovanští, špionští, ušili na Maurikia skvostnou boudu.

Panovník byl návštěvou každopádně nadšen a pábitelským hostům – kteří měli podle Theofylakta urostlá těla a mohutné údy – odpustil dokonce i to, že se k němu „dostali od barbarů“.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme