Aréna? Písek, samý písek. Ale občas pro změnu keře, kopečky a jeskyně
S pojmem aréna si dnes spojujeme představu místa vyhrazeného pro rozmanité souboje a zápasy, cirkusová vystoupení či jiné atrakce. Aréna sice může být i pomyslná - arénou tohoto typu je politická scéna -, ale podvědomí nám hlásí, že správná aréna je kruhová a že tvar je jejím podstatným znakem.
Kruhové a mnohem častěji oválné arény vyrůstaly od 1. století našeho letopočtu jako houby po dešti v celé Římské říši. Byly hlavní náležitostí římských amfiteátrů, v nichž se provozovaly gladiátorské zápasy, dostihy (i když ty se většinou pořádaly ve speciálních objektech, circích), artistické produkce a výjimečně i malé námořní bitvy.
Amfi znamená řecky dokola. A skutečně, amfiteátr se od řeckého divadla lišil už na první pohled tím, že se řady sedadel od scény nezvedaly v půlkruhu, ale kolem dokola, na všech stranách arény.
ARÉNA
Vymezený prostor, v němž lidé svádějí urputné boje. Mívají dojem – občas, jako v moderní politice, dojem klamný – že to okolí převelice zajímá. Jméno je odvozeno od latinského názvu pro písek.
Nejslavnějším, dodnes zčásti dochovaným amfiteátrem je římské Koloseum. Jeho oválná aréna byla dlouhá 86 a široká 54 metrů. A jako všechny arény - s řídkou výjimkou těch, které měly dočasně či trvale sloužit k imitaci námořních bitev - byla vysypána pískem.
Do písku se dobře vsakovala krev, které v římských arénách vytekly hektolitry. Písek to také byl, kdo dal aréně její jméno. Latinsky se písek řekne právě arena (harena). Původně to znamenalo jakékoli místo vysypané pískem. Teprve později se význam slova zúžil na oválné zápasiště v amfiteátru.
V arénách se pod vrstvou písku často skrývala dřevěná podlaha s dvířky, jež vedly do sklepních prostor. Tudy se mohli do arény efektně a rychle dostávat lidé i šelmy.
Když se v amfiteátru předváděla štvanice na exotickou zvěř, musel písek v aréně uvolnit místo zemině, stromům a keřům. Aby byla iluze lovu dokonalejší, proměnilo se zápasiště v africkou či asijskou krajinu. Mnohdy dokonce s kopečky a jeskyněmi.
Mimořádná obliba těchto štvanic (latinsky venatio) zavinila, že na sklonku antiky se některé zvířecí druhy v okolí Středozemního moře dostaly na pokraj vyhubení.
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
