Dosáhl své mety? Nero bere do rukou opratě, spinu zdobí oltáříčky

Když už se někdo v antice za napjaté pozornosti okolí dostal ke své metě, rozhodně ho nenapadlo, aby na ni sahal. Bylo by to obtížné. Meta měla tři stejné díly - a který z nich a proč zrovna jej by si měl člověk vybrat?

RČENÍ POD RENTGENEM Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rčení pod rentgenem Milana Slezáka:: Dosáhl své mety. | Foto: Osaro Konečná, iROZHLAS.cz | Zdroj: Český rozhlas

A bylo by to i nebezpečné. Meta se totiž objížděla, a protože se s tím spěchalo, nemohl se ten, který ji míjel, metou rozptylovat. Beztoho u ní bylo dost nebezpečných pádů.

META

Pro nás synonymum cíle, pro staré Římany značka, která se musela sedmkrát objet při vozatajských závodech. Měla podobu tří kuželovitých sloupů.

Za to, že v úslovích přežily tak dlouho, vděčí mety vozatajským závodům, druhé nejoblíbenější zábavě starých Římanů hned po gladiátorských hrách.

Dostihy se odbývaly v cirku. Tradici prý založil mytický zakladatel Říma Romulus. A právě tam, kde se závodilo údajně už za Romula, v údolí mezi pahorky Palatinem a Aventinem, vyrostl slavný Circus maximus, dlouhý šest set a široký sto padesát metrů.

Co obří stavba znamenala pro Římany ještě i čtyři sta let po svém vzniku, líčí pozdně antický historik Ammianus Marcellinus. Circus maximus byl pro ně „chrámem, příbytkem, sněmem i veškerou nadějí jejich tužeb“. Někteří z nich „vykřikují, že se může zhroutit stát, nevyřítí-li se o příštích závodech z ohrady v čele startujících ten, koho se právě kdo zastává, a neobjede-li s proklatými koňmi na povolených opratích metu.“

V den závodů, už před východem slunce, kvapí podle Ammiana všichni „horempádem v širokém proudu, jako by svou rychlostí chtěli předběhnout samy vozy, které budou závodit. A poněvadž si v úzkostném napětí přejí rozdílné výsledky, tráví velmi mnozí z nich noci při bdění“.

Císař Nero na koni. | Foto: Jan Stradanus | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Dostihová vášeň však nelomcovala jen římským plebsem. Někteří císaři, mezi nimi i proslulý Nero, jí propadli natolik, že sami vzali do rukou opratě. V Neronově době se římská elita na vozatajské řemeslo ještě dívala spatra. Císař ji však poučil, že na vozech závodili někdejší králové a vojevůdci a že tím uctívali bohy - za což je oslavovali básníci. (Jste na správné stopě, Nero měl i veršotepecké sklony.)

Soutěžil pak jako vozataj často a rád - a vždycky vítězil. Dokonce i tehdy, když na olympijských hrách vyletěl z vozu. Dostih sice nedokončil, ale jak píše historik Michael Grant, rozhodčí mu přesto „obezřetně přiznali první cenu a touto pružnou úpravou pravidel si vysloužili obrovskou peněžní částku“.

Silná vášeň antiky pro dostihy mívala samozřejmě i méně úsměvné podoby. Fanoušci se shlukovali do gangů pojmenovaných podle barvy oděvů vozatajů, jimž přáli, a bojovali tu proti sobě, tu proti státní moci.

Ta je nicméně také nešanovala. Roku 390 zmasakrovali vojáci v thessalonickém závodišti sedm tisíc lidí a roku 532 v konstantinopolském hipodromu (řecká obdoba římského cirku) možná až třicet tisíc rozvášněných milovníků dostihů. Thessaloničané se provinili vraždou důstojníka, který si dovolil zatknout pro mravnostní delikt populárního vozataje; obyvatelé Konstantinopole se zmíněného roku pokusili svrhnout císaře.

Ale co ta meta?

RČENÍ POD RENTGENEM

Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.

Na dráze cirku, která měla oválný půdorys, se objížděla spina, zídka, která vedla středem cirku – odtud její název, latinsky páteř. Římanům se spinu zlíbilo zkrášlit sloupky, oltáříčky a soškami bohů a císařů. Nejdůležitější roli ze všech stavbiček na hřbetě spiny však hrály tři kuželovité sloupy na obou jejích koncích. Vozataji dopředu napovídaly, kde bude zatáčet. Byly spolehlivým vodítkem: jejich vrcholky byly dostatečně vysoko, aby je nezakryl zvířený prach.

A tomuto trojkuželnému mezníku, který nebyl cílem, jak bychom se dnes mohli mylně domnívat, ale bodem obratu (objížděl se sedmkrát), říkali Římané meta.

Vyslovuje se to dlouze, méta, a nemá to zhola nic společného s řeckou předponou meta, která se čte krátce. Jako u metafyziky či metaboliky.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme