Když už se někdo v antice za napjaté pozornosti okolí dostal ke své metě, rozhodně ho nenapadlo, aby na ni sahal. Bylo by to obtížné. Meta měla tři stejné díly - a který z nich a proč zrovna jej by si měl člověk vybrat?

RČENÍ POD RENTGENEM Praha 7:08 9. prosince 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

A bylo by to i nebezpečné. Meta se totiž objížděla, a protože se s tím spěchalo, nemohl se ten, který ji míjel, metou rozptylovat. Beztoho u ní bylo dost nebezpečných pádů.

Za to, že v úslovích přežily tak dlouho, vděčí mety vozatajským závodům, druhé nejoblíbenější zábavě starých Římanů hned po gladiátorských hrách.

Dostihy se odbývaly v cirku. Tradici prý založil mytický zakladatel Říma Romulus. A právě tam, kde se závodilo údajně už za Romula, v údolí mezi pahorky Palatinem a Aventinem, vyrostl slavný Circus maximus, dlouhý šest set a široký sto padesát metrů.

Co obří stavba znamenala pro Římany ještě i čtyři sta let po svém vzniku, líčí pozdně antický historik Ammianus Marcellinus. Circus maximus byl pro ně „chrámem, příbytkem, sněmem i veškerou nadějí jejich tužeb“. Někteří z nich „vykřikují, že se může zhroutit stát, nevyřítí-li se o příštích závodech z ohrady v čele startujících ten, koho se právě kdo zastává, a neobjede-li s proklatými koňmi na povolených opratích metu.“

V den závodů, už před východem slunce, kvapí podle Ammiana všichni „horempádem v širokém proudu, jako by svou rychlostí chtěli předběhnout samy vozy, které budou závodit. A poněvadž si v úzkostném napětí přejí rozdílné výsledky, tráví velmi mnozí z nich noci při bdění“.

Dostihová vášeň však nelomcovala jen římským plebsem. Někteří císaři, mezi nimi i proslulý Nero, jí propadli natolik, že sami vzali do rukou opratě. V Neronově době se římská elita na vozatajské řemeslo ještě dívala spatra. Císař ji však poučil, že na vozech závodili někdejší králové a vojevůdci a že tím uctívali bohy - za což je oslavovali básníci. (Jste na správné stopě, Nero měl i veršotepecké sklony.)

Soutěžil pak jako vozataj často a rád - a vždycky vítězil. Dokonce i tehdy, když na olympijských hrách vyletěl z vozu. Dostih sice nedokončil, ale jak píše historik Michael Grant, rozhodčí mu přesto „obezřetně přiznali první cenu a touto pružnou úpravou pravidel si vysloužili obrovskou peněžní částku“.

Silná vášeň antiky pro dostihy mívala samozřejmě i méně úsměvné podoby. Fanoušci se shlukovali do gangů pojmenovaných podle barvy oděvů vozatajů, jimž přáli, a bojovali tu proti sobě, tu proti státní moci.

Ta je nicméně také nešanovala. Roku 390 zmasakrovali vojáci v thessalonickém závodišti sedm tisíc lidí a roku 532 v konstantinopolském hipodromu (řecká obdoba římského cirku) možná až třicet tisíc rozvášněných milovníků dostihů. Thessaloničané se provinili vraždou důstojníka, který si dovolil zatknout pro mravnostní delikt populárního vozataje; obyvatelé Konstantinopole se zmíněného roku pokusili svrhnout císaře.

Ale co ta meta?

Na dráze cirku, která měla oválný půdorys, se objížděla spina, zídka, která vedla středem cirku – odtud její název, latinsky páteř. Římanům se spinu zlíbilo zkrášlit sloupky, oltáříčky a soškami bohů a císařů. Nejdůležitější roli ze všech stavbiček na hřbetě spiny však hrály tři kuželovité sloupy na obou jejích koncích. Vozataji dopředu napovídaly, kde bude zatáčet. Byly spolehlivým vodítkem: jejich vrcholky byly dostatečně vysoko, aby je nezakryl zvířený prach.

A tomuto trojkuželnému mezníku, který nebyl cílem, jak bychom se dnes mohli mylně domnívat, ale bodem obratu (objížděl se sedmkrát), říkali Římané meta.

Vyslovuje se to dlouze, méta, a nemá to zhola nic společného s řeckou předponou meta, která se čte krátce. Jako u metafyziky či metaboliky.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít