Staří Římané měli pár nepřátel, kterých se skutečně báli. Nejvíc je však děsil ten, který už jako osmiletý přísahal na přání svého otce, význačného kartaginského vojevůdce Hamilkara Barkase, že bude až do své smrti nenávidět Řím a vždy bude proti němu bojovat. Jmenoval se Hannibal, což znamená „dar boha Baala“, a v roce 211 před Kristem, po sedmi letech vesměs úspěšného válčení v Itálii, se octl před branami Říma.

RČENÍ POD RENTGENEM Praha 7:08 9. září 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Titus Livius sugestivně popisuje, co se dělo v městě, když se Hannibal na vraníku projížděl na dohled od městských hradeb:

„Ženský pláč bylo slyšet nejen ze soukromých domů; na všech stranách se plnily ulice proudy urozených žen, sbíhaly se do chrámů, zametaly rozpuštěnými vlasy oltáře, vrhaly se na kolena, vztahovaly ruce k nebi a k bohům a prosily, aby vyrvali město Řím z rukou nepřátel a nedovolovali ubližovat římským matkám a malým dětem.“

A přitom se Římem rozléhalo zoufalé volání Hannibal ante portas - Hannibal před branami!

Když se zaměříme jen na to, co se v roce 211 po Hannibalově příchodu dělo před římskými branami, bude nám ten povyk připadat přehnaný: jeden den jezdecká šarvátka; druhý den nastoupí vojska proti sobě, ale spustí se prudký liják a krupobití a vojáci utečou do svých táborů; třetí den zmaří bitvu nová bouřka. A pak už nic.

Hned jak se vojska stáhnou do svých ležení, vyjasní se a ustane vítr. Pověrčiví Kartáginci si to vyloží jako varovné znamení - a Hannibal odtáhne od Říma.

Ale:

Těmhle třídenním lapáliím předcházely těžké porážky římských vojsk u Ticina, Trebie, Trasimenského jezera a u Kann. Římané dohromady ztratili asi sto dvacet tisíc mužů. A náhle se ten nezdolatelný netvor Hannibal - který dokázal překročit i Alpy a brodit se se svými vojáky tři dny a tři noci bažinami kolem řeky Arna - objeví u jejich metropole!

To byl šok, na nějž Římané nezapomněli. Ještě čtyři sta let poté, co Hannibal od Říma ustoupil, strašily římské matky jeho jménem neposedné děti.

Mimochodem, ten netvor měl klady, které mu římští dějepisci volky nevolky přiznali. Jeho vojáci ho milovali. Za patnáct let válčení v Itálii nezažil jedinou vzpouru. A to byli v jeho mnohojazyčném vojsku etničtí Kartáginci menšinou! Římský historik Livius sice napsal, že Hannibalovi nebylo nic svaté, že neznal bázně před bohy, že byl krutý a věrolomný. Ale týž Livius vzdal Hannibalovi velkou poctu:

 „V nebezpečí projevoval největší odvahu a přímo uprostřed ohrožení vyznačoval se svrchovanou odvahou. Žádná námaha nedokázala zlomit jeho tělo, žádným útrapám se nepodařilo zlomit jeho ducha. Byl stejně otužilý vůči horku jako vůči zimě. Mnozí ho často spatřili, jak leží na zemi, přikryt vojenským pláštěm, mezi hlídkami a předními strážemi. První se hnal do boje, poslední opouštěl vřavu svedeného zápasu.“

Další Říman Cornelius Nepos v Životopisech slavných vojevůdců napsal: „Nedá se popřít, že Hannibal převyšoval všechny ostatní vojevůdce svým důvtipem.“

Po roce 211 se Hannibal k Římu už nevrátil, i když v Itálii bojoval ještě osm let. Válčení v cizině, daleko od domovské základny, podlamovalo síly jeho vojska. A když římský vojevůdce Publius Cornelius Scipio přenesl válku do Afriky, musel se tam Hannibal přeplavit a bránit Kartágo.

Scipio ho porazil roku 202 v bitvě u Zamy, kde se proti kartaginskému veliteli obrátili jeho vlastní váleční sloni. 

Hannibal pod římským nátlakem odešel z Kartága do exilu. Poštíval proti Římu několik asijských panovníků a zahynul na dvoře jeho z nich, bithýnského krále Prusia. Prusias se rozhodl vydat hosta Římu a Hannibal, tehdy čtyřiašedesátiletý, se otrávil. Použil jed, který nosil v prstenu. 

Poslední Hannibalova slova prý zněla: „Ukončím tedy ten život, který Římanům přináší tolik starostí.“

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít