Otec vlasti? Vojtěch řeční nad rakví, Tiberius se bojí výšek
Největší postavou své historie si Češi v jedné anketě zvolili Karla IV. Vždyť zvelebil Hrad, dal postavit vznosný Karlštejn a Nové Město naplánoval tak mistrně, že jeho hlavní ulice zahltila teprve nejmodernější doprava. A pečoval nejen o vzdělanost národa a jeho prestiž, ale též o vinařství, pivovarnictví a rybníkářství, jakož i o obchod a bezpečnost cest.
Hladová zeď, univerzita. Zlatá bula, Karlův most. Katedrála. První autobiografie v českých dějinách – která je zároveň úžasným počteníčkem okořeněným dvěma duchařskými historkami. A tak dále, a tak podobně. Kdo jiný by mohl být Otcem vlasti?
Kdekdo.
Třeba Petr Veliký, Atatürk, George Washington, Sunjatsen či Nelson Mandela.
A také mnoho císařů z doby starého Říma, v níž se titul Otec vlasti zrodil.
Nejprve se tak říkalo republikánskému politikovi Ciceronovi, neboť Cicero potlačil Catilinovo spiknutí a dělalo mu velice dobře, když za to byl oslavován.
OTEC VLASTI
Latinsky Pater patriae. Jeden z odkazů starého Říma. V Čechách oprášeno ve čtrnáctém století dávno zapomenutým vzdělancem evropského formátu Vojtěchem Raňkůvem z Ježova.
Pak někdo usoudil, že titul Otec vlasti by skvěle padl prvnímu císaři Augustovi. Cicero s tím nápadem přijít nemohl, protože Augustus ho mezitím vydal na smrt. (Ale možná Cicerona v podsvětí potěšilo, že Augustus o něm svému vnukovi řekl: „To byl učený muž, chlapče, učený a vlastenec.“)
Stejně jako Cicero i Augustus se stal Otcem vlasti ještě za svého života, v roce 2 před Kristem V tak řečeném nápise ancyrském na tu slávu vzpomíná věcně:
„Senát, stav jezdecký a veškerý lid římský mě nazval Otcem vlasti a rozhodl, aby tento titul byl napsán nad vchodem do mého sídla, na julské radnici a na náměstí Augustově pod kvadrigou, která tam z rozhodnutí senátu byla osazena na mou počest.“
Poznámka pro automobilisty: kvadriga je čtyřspřeží.
Když se Otcem vlasti stal Augustus, jak by jím neměli být Augustovi nástupci? Patolízalů, kteří tím titulem věnčili i panovníky slabé a mizerné, byla vždycky přehršel. A nestávalo se, že by se někdo z poctívaných vzepřel.
Ovšem Tiberius, prazvláštní člověk a prazvláštní císař, to udělal. Jeho odmítnutí stojí za citaci: „Všechna lidská sláva je pochybná, a čím výše bych vystoupil, tím kluzčí půdu bych měl pod nohama.“
Aby výše nestoupali ti druzí, obnovil Tiberius pro jistotu drsný zákon o urážce Veličenstva.
Otce vlasti hledali ve svých vládcích také pozdější vzdělanci, kteří uměli latinsky, zabývali se starým Římem - a proč ne, kteří se svými znalostmi chtěli ba i blýsknout. Takový byl Vojtěch Raňkův z Malého Ježova na Táborsku. To on mluvil o Karlovi poprvé jako o Otci vlasti – 15. prosince 1378, v svatovítské katedrále, v smutečním proslovu nad císařovou rakví.
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
Řečníci pro takové příležitosti se vybírají obzvlášť pečlivě, ale Vojtěch Raňkův byl ideální kandidát: sečtělý, plodný spisovatel, vyhledávaný kazatel, autorita v řadě teologických a filozofických problémů. Vystudoval Sorbonnu, učil na ní a dokonce byl jejím rektorem. Jako jediný Čech v dějinách.
Vojtěchově „odivné paměti“ složil poklonu spisovatel Tomáš Štítný.
Své jmění odkázal Vojtěch Raňkův nadaci, která měla nemajetným českým studentům umožnit vzdělání na Sorbonně nebo v Oxfordu.
