Apatie? Co je lepší: klanět se vrtkavé bohyni, anebo si přečíst filozofy?

Stav, kde chybí utrpení, v němž jsme neteční k vnějším i vnitřním trablům. My jsme ovšem v průběhu staletí připravili apatii o její původní půvab a zredukovali ji na tupou lhostejnost a netečnost.

Tento článek je více než rok starý.

Rčení pod rentgenem Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rčení pod rentgenem Milana Slezáka: Apatie.

Rčení pod rentgenem Milana Slezáka: Apatie. | Foto: Osaro Konečná / iROZHLAS | Zdroj: Český rozhlas

Konec čtvrtého století před Kristem byl zlomovou dobou.

Výboje Alexandra Velikého rozšířily obzor Řeků. Svět nyní končil až na pomezí indického subkontinentu a z občana jedné obce (polis) se tak začal stávat kosmopolita, světoobčan. Který se daleko v Asii mohl domluvit pomocí koiné - řečtiny, jakou se mluvilo v okolí Atén.

Ale nebyly to lehké časy.

APATIE

Pathos je řecky vášeň, ale i utrpění. Řecká předpona a je záporná částice. A-patheiá je tedy stav, v němž chybí utrpení, v němž jsme neteční k nesnázím všeho druhu. A vůbec přitom nemusíme být apatičtí.

Alexandr na smrtelném loži řekl, že svou říši odkáže tomu nejlepšímu. Jeho generálové si ta slova vzali k srdci a války pustošily někdejší Alexandrovu říši několik desetiletí. Lidé mohli sledovat, jak outsideři vítězí a favorité jsou sráženi na kolena - aby se za nějaký čas opět překvapivě zmohli a vybojovali slavná vítězství.

Začalo se věřit, že za tím vším je bohyně štěstí a náhody Tyche. Ale jak si ji naklonit? Bylo sice možné ji vzývat, ovšem to byla, při známé vrtkavosti Tyche, sázka na nejistotu. Nikoli: chtělo to opřít se o něco mnohem solidnějšího.

A na tuto poptávku zareagovali filozofové. Nabídli recepty, které byly odlišné, ale měly společný cíl: dosažení duchovního klidu a vyrovnanosti.

Epikuros doporučoval, aby si lidé dopřávali rozumem korigované rozkoše: „Věru nevím, co bych měl pokládat za dobro, odstranil-li bych slasti chuti, slasti pohlavní lásky, slasti zvuků a krásných tvarů.“

Dýchá z toho atmosféra příjemné zahrady, v níž žil, kterou miloval a v níž hostil své přátele. A co strach ze smrti? Jen klid, říká Epikuros: „Když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu my.“

Epikurova zahrada. | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Stoikové se snažili zklidnit člověka jinak. Ukazovali mu, že vše se děje podle úradku božské prozřetelnosti, je jen zapotřebí pochopit její záměry a roli, která připadla jedinci. Zlo není v okolním světě, je v našich představách a myšlenkách - a ty jsou přece v naší moci. „Co ti brání je vyhostit?“ táže se Marcus Aurelius.

Skeptikové zase měli za to, že duševní zmatek vzniká nerozumnou touhou po neměnném a obecně platném poznání. Jenže k němu v tomto světě proměnlivých a navzájem si odporujících jevů stejně nemůžeme dospět. Raději si tedy přiznejme, že naše poznávací schopnosti jsou omezené, a vzdejme se kategorických soudů. Tak postupně dospějeme k duševnímu klidu.

RČENÍ POD RENTGENEM

Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.

Vyrovnanost, neotřesitelnost a zklidněnost měly v antice různá jména: ataraxiá, aponiá, euthýmiá - a apatheiá.

Apatheiá je tedy stav, v němž chybí utrpení, v němž jsme neteční k vnějším i vnitřním trablům. My jsme ovšem v průběhu staletí připravili apatii o její původní půvab a zredukovali ji na tupou lhostejnost a netečnost.

Mimochodem: nejvzornějším mudrcem podle představ antických filozofů - nehybným, usebraným v sobě samém a zhola bezvášnivým - je žulový balvan obrostlý mechem, ztracený v nejodlehlejší části lesa.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme