Apatie? Co je lepší: klanět se vrtkavé bohyni, anebo si přečíst filozofy?
Stav, kde chybí utrpení, v němž jsme neteční k vnějším i vnitřním trablům. My jsme ovšem v průběhu staletí připravili apatii o její původní půvab a zredukovali ji na tupou lhostejnost a netečnost.
Konec čtvrtého století před Kristem byl zlomovou dobou.
Výboje Alexandra Velikého rozšířily obzor Řeků. Svět nyní končil až na pomezí indického subkontinentu a z občana jedné obce (polis) se tak začal stávat kosmopolita, světoobčan. Který se daleko v Asii mohl domluvit pomocí koiné - řečtiny, jakou se mluvilo v okolí Atén.
Ale nebyly to lehké časy.
APATIE
Pathos je řecky vášeň, ale i utrpění. Řecká předpona a je záporná částice. A-patheiá je tedy stav, v němž chybí utrpení, v němž jsme neteční k nesnázím všeho druhu. A vůbec přitom nemusíme být apatičtí.
Alexandr na smrtelném loži řekl, že svou říši odkáže tomu nejlepšímu. Jeho generálové si ta slova vzali k srdci a války pustošily někdejší Alexandrovu říši několik desetiletí. Lidé mohli sledovat, jak outsideři vítězí a favorité jsou sráženi na kolena - aby se za nějaký čas opět překvapivě zmohli a vybojovali slavná vítězství.
Začalo se věřit, že za tím vším je bohyně štěstí a náhody Tyche. Ale jak si ji naklonit? Bylo sice možné ji vzývat, ovšem to byla, při známé vrtkavosti Tyche, sázka na nejistotu. Nikoli: chtělo to opřít se o něco mnohem solidnějšího.
A na tuto poptávku zareagovali filozofové. Nabídli recepty, které byly odlišné, ale měly společný cíl: dosažení duchovního klidu a vyrovnanosti.
Epikuros doporučoval, aby si lidé dopřávali rozumem korigované rozkoše: „Věru nevím, co bych měl pokládat za dobro, odstranil-li bych slasti chuti, slasti pohlavní lásky, slasti zvuků a krásných tvarů.“
Dýchá z toho atmosféra příjemné zahrady, v níž žil, kterou miloval a v níž hostil své přátele. A co strach ze smrti? Jen klid, říká Epikuros: „Když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu my.“
Stoikové se snažili zklidnit člověka jinak. Ukazovali mu, že vše se děje podle úradku božské prozřetelnosti, je jen zapotřebí pochopit její záměry a roli, která připadla jedinci. Zlo není v okolním světě, je v našich představách a myšlenkách - a ty jsou přece v naší moci. „Co ti brání je vyhostit?“ táže se Marcus Aurelius.
Skeptikové zase měli za to, že duševní zmatek vzniká nerozumnou touhou po neměnném a obecně platném poznání. Jenže k němu v tomto světě proměnlivých a navzájem si odporujících jevů stejně nemůžeme dospět. Raději si tedy přiznejme, že naše poznávací schopnosti jsou omezené, a vzdejme se kategorických soudů. Tak postupně dospějeme k duševnímu klidu.
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
Vyrovnanost, neotřesitelnost a zklidněnost měly v antice různá jména: ataraxiá, aponiá, euthýmiá - a apatheiá.
Apatheiá je tedy stav, v němž chybí utrpení, v němž jsme neteční k vnějším i vnitřním trablům. My jsme ovšem v průběhu staletí připravili apatii o její původní půvab a zredukovali ji na tupou lhostejnost a netečnost.
Mimochodem: nejvzornějším mudrcem podle představ antických filozofů - nehybným, usebraným v sobě samém a zhola bezvášnivým - je žulový balvan obrostlý mechem, ztracený v nejodlehlejší části lesa.