Bakchanálie? Rozjařilo je víno a tma, i začaly se dít svody všeho druhu

Noční orgie. Nabízí se vybraná krmě, víno teče proudem. Zpívá se a výská se, provádějí se působivé magické úkony; atmosféru dotváří vemlouvavý zvuk cimbálů, bubínků a chřestidel. Lidé, kteří se tu sešli, mají pocit, že je Bůh zasvěcuje do velkého tajemství. A rychle ztrácejí zábrany - muži jsou posedlí chtíčem, ženy rozdrážděné. Sexuální tabu padají jedno za druhým. Ohavnost spuštění, spráskne ruce moralista. Bakchanálie, řekne suše zájemce o dějiny náboženských kultů.

Rčení pod rentgenem Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rčení pod rentgenem Milana Slezáka: Bakchanálie | Foto: Osaro Konečná / iROZHLAS | Zdroj: Český rozhlas

Oslavy thráckého, pak řeckého a nakonec i římského boha Dionýsa alias Bakcha (latinsky Bacchus) byly odjakživa podivné.

Na odlehlých místech Řecka tančívaly k poctě tohoto boha za zvuku bubnů a fléten ženy rozličného věku a společenského postavení, vdané i nevdané. Vyznačovaly se rozpuštěnými vlasy přizdobenými břečťanem a oděvem ze srnčích koží; v rukou mívaly thyrsos, hůlku ovinutou vinnou révou.

Venkovští Dionýsovi stoupenci obého pohlaví trhávali zaživa zvířata a pak jedli jejich syrové maso. Ztotožňovali se tak s bohem.

BAKCHANÁLIE

Tajuplné antické obřady, při nichž padaly zábrany a bujně se vyvádělo. Kam se na jejich průběh hrabou bezkrevné příběhy líčené v moderních bulvárních listech!

Atéňané oslavovali Dionýsa o něco civilizovaněji. Soutěžili o co nejrychlejší vyprázdnění vinného džbánku a pořádali procesí, v němž za doprovodu písní nesli obrovitou napodobeninu mužského údu. Jejich Dionýsos byl nejen bohem vína, ale i nevázaného veselí.

O římských bakchanáliích psal historik Titus Livius a vylíčil je v těch nejtemnějších barvách:

Když je rozjařil požitek vína a noční tma a směsice žen s muži i mladistvých se staršími nechala stranou všechen rozdíl i stud, tu se začaly dít svody všeho druhu. Každému se naskýtala příležitost oddávat se takové rozkoši, k níž svou přirozeností cítil sklon... Není už žádný zločin, žádná hanebnost, jež by se tu nepáchala." (Livius, Dějiny, Kniha XXXIX.)

Bakchanálie. Ilustrační foto. | Zdroj: Reuters

Přirozeně - podobné věci se dály i jindy a jinde. Takto úpí Jan Zlatoústý nad bujnými nočními slovanskými oslavami slunovratu:

Žena při takovém plesu se zove ženou satana a milenkou ďáblů. Neboť žena při plesu je ženou mnoha mužů a hanbou je manželovi s takovou ženou se spojit. A muži? Po pití počnou tance a po plese počnou smilnit s cizími ženami i sestrami. A dívky při tom ztrácejí panenství."

Byly římské bakchanálie o tolik horší?

Prý ano. Jejich účastníci se údajně nezastavili u sexuální promiskuity. Dejme opět slovo Liviovi:

Vylézali odtud falešní svědkové, vzešly odtud i padělané pečeti a závěti. Z tohoto doupěte se také strojila travičství a vraždy příbuzných, takže někdy se ani nenašly mrtvoly po pohřbení."

RČENÍ POD RENTGENEM

Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.

Římští státníci se dokonce začali bát, že bakchanti chystají převrat. Hnutí bylo v roce 186 před Kristem značně početné, čítalo přes sedm tisíc lidí. A tak se úřady rozhodly jednat.
Vyšetřování bylo rychlé a přísné, tresty exemplární. Popraveno jich bylo více, než uvrženo do pout, napsal Livius.

Odsouzeným ženám se dostalo té pochybné výsady, že je směli v soukromí odpravit jejich příbuzní.

Byli odsouzení opravdu vinni vším, co jim zazlívaly římské úřady? Dnes je to těžké rozhodnout. Odborník na dějiny náboženství Mircea Eliade však upozornil, že některá obvinění, která tu padla, připomínají klišé, jež byla používána ve všech pozdějších čarodějnických a kacířských procesech.

Násilný konec římského podzemního bakchantského hnutí v roce 186 před Kristem neznamenal zánik oslav Bakcha. Směly se konat i nadále - ovšem ke každé bakchanálii musel dát svolení římský senát a smělo se jí účastnit nanejvýš pět lidí.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme