Bič boží? Zjizvení ploskonosové navlečení do myších kožíšků se děsí vody

Ztělesněná pohroma, která si vysloužila přezdívku Bič boží a ráda se jí honosila, řádila v Evropě v polovině pátého století. Byl to Attila, král Hunů, nevzhledného národa, který přitáhl z Asie, podrobil si v Evropě germánské kmeny a ohrožoval a vydíral nejprve východořímskou, a pak i západořímskou říši.

Rčení pod rentgenem Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rčení pod rentgenem Milana Slezáka: Bič Boží | Foto: Osaro Konečná / iROZHLAS | Zdroj: Český rozhlas

Britský historik specializující se na antické dějiny Michael Grant charakterizoval Attilu nádherně, jako „vzteklého, zpupného zakrslíka s rozpláclým nosem, plného nevyčerpatelné energie". Amerického novináře a spisovatele Willa Cuppyho inspiroval tvar Attilova nosu k návrhu, aby se hunskému králi přezdívalo Starý ploskonos.

BIČ BOŽÍ

Přízvisko, které si s potěšením přisvojil hunský král Attila. Mnozí Římané uvěřili, že bezuzdné řádění Attilových hord je božím trestem za jejich hříchy. Hunové přitom předtím Římanům pomáhali v boji proti jiným barbarům.

To by se pak ale Ploskonosové mělo říkat všem Hunům. Nejkrásnější Hun musel mít co nejplacatější nos (v dětství mu ho stlačovaly destičky utažené řemínky kolem hlavy), co nejprotáhlejší lebku (opět důsledek umělé deformace) a co nejzjizvenější obličej. Za tím účelem se malým Huňatům pořezala tvář tak hluboce, aby se jizvy nemohly zahojit.

Správný Hun sesedal jen nerad ze svého malého, ale hbitého koně a nesvlékl si svůj škaredý kabátec sešitý z myších či hraboších kožek, dokud se na něm nerozpadl. Liboval si v syrovém mase a děsil se vody, kterou považoval za tak posvátnou, že ji nechtěl znečistit ani jediným dotykem.

Vlastní rodiče, když už byli nemohoucí, zabil. K lidem, které považoval za nepřátele, se pochopitelně nechoval lépe. Svatý Jeroným o Hunech napsal: „Nemají soucit ani s osobami obtíženými věkem, ani s plačícími dětmi."

Hunové byli výteční jezdci a skvělí lukostřelci. Ale měli i smysl pro psychologii. Ve válce vědomě a s potěšením praktikovali metodu, kterou později s úspěchem použili Mongolové: usilovně se starali, aby je předcházely děs a hrůza. Věděli, že rychle se šířící pověsti o zvěrstvech a masakrech pomáhají efektivněji dobývat velká území. Attila se chlubil, že kudy projde jeho kůň, tam tráva sto let neporoste. Uměl číst - znal latinské Horatiovy básně i řecky psanou Iliadu. Ale mravy mu to nezkultivovalo.

Několika ničivými vpády na Balkán donutil východořímskou říši k placení obrovského výpalného. A když mu nový, statečnější východořímský císař vzkázal, že zlato dává jen přátelům, pro nepřátele že má železo, zaměřil Attila svou pozornost na západořímskou říši. Žádal ruku princezny Honorie a s ní jako věno půlku říše. Vtrhl do dnešní Francie, ale jeho drancující, ničící a znásilňující armáda byla poražena ve velké bitvě na Kataulanských polích.

O rok později, v roce 452, vyplenil Attila Milán (Mediolanum) a další severoitalská města. Traduje se, že v dobytí Říma mu zabránil papež Lev I. Papež si promluvil s hunským králem mezi čtyřma očima na písečném břehu říčky Mincio. Poté Hun Itálii kvapně opustil.

RČENÍ POD RENTGENEM

Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.

Idealisté soudili, že hunského krále přemohla papežova důstojnost a svatý Petr a Pavel, kteří Attilovi pohrozili smrtí, jestliže se ze země nestáhne. Realisté mluví o tučném výpalném. Lev mohl Attilu také varovat, že v hladovějícím a morem postiženém Římě by se jeho vojáci neuživili. A také mohl krále postrašit osudem předchozího dobyvatele Říma Alaricha. Ten zemřel krátce poté, co jeho Vizigóti v roce 410 za třídenního běsnění vyplundrovali Řím.

Attila stejně nedopadl dobře. Zesnul už následujícího roku (453). Na své svatbě s germánskou princeznou mladší o čtyři desítky let to opět přehnal s pitím (opíjel se často a rád) a na svatebním loži se zadávil krví a zvratky.

Přezdívka Bič boží ho přežila. Na rozdíl od jeho říše. Po Attilově smrti oslabila Huny občanská válka, a pak je porazili jejich dřívější vazalové Ostrogóti. Kvůli té potupě se Attila musí už patnáct set let obracet v hrobě.

Ale kde tyhle prostocviky provozuje? To nikdo neví. Tři rakve, v nichž hunský král zetlel, zlatá, stříbrná a železná vyztužená ocelí, byly do země uloženy na neznámém místě. Snad někde na území dnešního Maďarska, leč není to jisté.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme