V pátém století před Kristem rozvíjel v Aténách Sokratův žák Antisthenes, syn otrokyně, myšlenky svého učitele o skromnosti, soběstačnosti a o utlumování vášní.

Antisthenes učil v gymnasiu (starořecká tělocvična) Kynosarges. Jeho stoupencům se proto říkalo kynici. Už v antice se ale říkalo, že kynici mají jméno spíše po psu - řecky kyón -, protože chtějí žít přirozeně jako on a mít stejně málo potřeb.

Protože latina nezná písmeno K, udělala z kyniků cyniky.

Kynici říkali, že nezáleží na tom, co člověk vlastní, ale na tom, zda správně chápe svět a zda je svobodný. Neměli majetek - někteří z nich ho rozdali - a často ani střechu nad hlavou.

Nejproslulejší kynik Diogenes ze Sinopy chodil nahý a přespával ve velkém hliněném džbánu ve tvaru sudu. Cílevědomě omezoval své potřeby a vlastnil toho stále méně. Když si uvědomil, že vodu lze nabrat také rukou, viděl to totiž dělat dítě, zahodil i pohárek (ale možná jen vydlabanou dýni). Podle svého jmenovce Diogena Laertia, autora Života, názorů a výroků proslulých filozofů, to okomentoval slovy: „Dítě mě překonalo v jednoduchosti.“

Kynici odmítali pracovat - bylo tedy nutné najít někoho, kdo by je živil. Ale byli dárcům vděční? I kdeže. Lidem, kteří žili běžným životem, vyčítali drsně jejich lpění na majetku, lásce, zdraví anebo i na názorech. Dělali si z nich šoufky kvůli strachu z bohů a z toho, co bude po smrti.

A vyznačovali se přesně tím sžíravým druhem humoru, který spolehlivě rozzuří usedlého člověka.

Přičteme-li si k tomu, že silně zatouchali, protože hygienu považovali za zbytečnost, bude nám jasnější, jak se z výstředního, ale stále ještě snesitelného kynika-filozofa mohl přes mezistadium otravného otrapy stát vysloveně nechutný cynik.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít