Cynik? Otrapa tvrdí, že je filozof, a střílí si ze spořádaných občanů

Cynik je bezohledný, otrlý chlap, který vychvaluje vodu a pije víno. Velmistry cynismu byli renesanční papežové, kteří kázali chudobu a křesťanskou morálku, ale sami žili v přepychu a pilně plodili levobočky. Cynikové pohrdají těmi ostatními, a ti jim oplácejí stejně. K jednomu druhu cyniků je ale možné cítit obdiv. Byli to ti první cynikové - filozofové.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rčení pod rentgenem Milana Slezáka: Cynik. | Foto: Osaro Konečná / iROZHLAS | Zdroj: Český rozhlas

V pátém století před Kristem rozvíjel v Aténách Sokratův žák Antisthenes, syn otrokyně, myšlenky svého učitele o skromnosti, soběstačnosti a o utlumování vášní.

CYNIK

Pán, kterému není nic svaté – anebo to aspoň úspěšně předstírá. Původně vyznavač filozofické školy navazující na Sokratův odkaz a usilující o prostotu.

Antisthenes učil v gymnasiu (starořecká tělocvična) Kynosarges. Jeho stoupencům se proto říkalo kynici. Už v antice se ale říkalo, že kynici mají jméno spíše po psu - řecky kyón -, protože chtějí žít přirozeně jako on a mít stejně málo potřeb.

Protože latina nezná písmeno K, udělala z kyniků cyniky.

Kynici říkali, že nezáleží na tom, co člověk vlastní, ale na tom, zda správně chápe svět a zda je svobodný. Neměli majetek - někteří z nich ho rozdali - a často ani střechu nad hlavou.

Nejproslulejší kynik Diogenes ze Sinopy chodil nahý a přespával ve velkém hliněném džbánu ve tvaru sudu. Cílevědomě omezoval své potřeby a vlastnil toho stále méně. Když si uvědomil, že vodu lze nabrat také rukou, viděl to totiž dělat dítě, zahodil i pohárek (ale možná jen vydlabanou dýni). Podle svého jmenovce Diogena Laertia, autora Života, názorů a výroků proslulých filozofů, to okomentoval slovy: „Dítě mě překonalo v jednoduchosti.“

RČENÍ POD RENTGENEM

Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.

Kynici odmítali pracovat - bylo tedy nutné najít někoho, kdo by je živil. Ale byli dárcům vděční? I kdeže. Lidem, kteří žili běžným životem, vyčítali drsně jejich lpění na majetku, lásce, zdraví anebo i na názorech. Dělali si z nich šoufky kvůli strachu z bohů a z toho, co bude po smrti.

A vyznačovali se přesně tím sžíravým druhem humoru, který spolehlivě rozzuří usedlého člověka.

Přičteme-li si k tomu, že silně zatouchali, protože hygienu považovali za zbytečnost, bude nám jasnější, jak se z výstředního, ale stále ještě snesitelného kynika-filozofa mohl přes mezistadium otravného otrapy stát vysloveně nechutný cynik.

Nejproslulejší kynik Diogenes ze Sinopy přespával ve velkém hliněném džbánu ve tvaru sudu. (Obraz Diogenes malíře Jean-Léona Gérôma, 1860). | Foto: Jean-Léon Gérôme | Zdroj: Wikimedia Commons

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru