Emancipace? Posvátný oheň žádá údržbu, bez syna je v záhrobí hlad
Slovo emancipace je rodu ženského. Nic jiného bychom ani nečekali, s tím výrazem si přece okamžitě spojíme zrovnoprávnění žen. Jenže - ona je to původně záležitost čistě mužská. A váže se k době podstatně starší než je doba sufražetek, modrých punčoch a prvních profesorek. Je to záležitost, v níž původně nešlo o zrovnoprávnění, nýbrž o vyproštění, vymanění či vyvázání.
Staří Římané se všemožně snažili, aby jejich rodina nevymřela po meči. Syn byl zapotřebí, a zdaleka ne jen kvůli dědictví (dcery dědit nesměly).
EMANCIPACE
Vyvázání adoptovaného Římana z původní rodiny, konec právních a náboženských svazků s biologickými příbuznými. Později, v hlubokém novověku, zrovnoprávnění žen s muži. S kladnými i zápornými dopady.
Jedině mužský potomek totiž mohl zachovávat domácí kult, udržovat posvátný domácí oheň a pečovat o dobro domácích bůžků (penátů) a duchů předků (mánů).
Proč to bylo důležité, vysvětluje stručně a výstižně básník Gaius Lucilius: „Mrtvý, který nezanechal syna, nedostává obětní dary a je vystaven neustálému hladu."
První pobídkou k zplození syna byl zákon, který vyžadoval, aby římští občané nezůstávali svobodní a vstoupili do manželského stavu. Pokud bylo manželství dlouho bezdětné, nařizoval se rozvod a ženu si měl vzít mužův příbuzný, nejlépe bratr. To samé zákon přikazoval i pro případ manželovy předčasné smrti.
A když se syn ani pak nenarodil, zbýval ještě poslední prostředek: adopce. Byla však povolena právě jen tomu, kdo neměl mužského potomka. Adoptovaný cele přejal domácí kult svého nového otce.
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
Jednou jej zastoupí i v oběti předkům přijaté rodiny. A bude obětovat výhradně jim, nikoli souběžně i svým biologickým předkům.
Aby se takové dvojkolejnosti zabránilo v zárodku, musel se adoptovaný bývalé rodiny úplně zříci, vyvázat se z ní. Po svém původním otci už nesměl dědit.
A kdyby sám zemřel dříve, jeho biologický předek by mu nesměl uspořádat pohřeb. Adopce mezi nimi vyhloubila nepřekročitelnou propast. A úplnému náboženskému a právnímu odstřižení adoptovaného Římana od jeho původní rodiny se říkalo emancipace.
