Hydra? Nejenže byla zběhlá v krutostech: ta potvora zabíjela, i když spala!
Esence obludnosti a zákeřnosti sídlila pod platanem a setkání s ní málokdo přežil. S příšerou nakonec zúčtoval až hrdinův kyj, který jí srazil hlavy. O posmrtný život hydry se postarali novináři.
Na místě zvaném Lerna, nedaleko peloponéského města Argu, mívala pod rozložitým platanem doupě jedovatá příšera.
Lernská hydra byla nejen nebezpečná, ale i odporná. Někdo ji přirovnává k sani, jiný k monstróznímu plazu. Další zdůrazňuje, že tělo se podobalo velkému psovi. Na dlouhých krcích se kýval blíže neurčený počet hlav: sedm, osm, devět, ba padesát, sto či tisíc. Nejčastěji se uvádí, že jich bylo devět.
HYDRA
Bájná bytost s mnoha hlavami nadaná špatnou povahou a zázračnou regenerační schopností. Esence obludnosti, zákeřnosti, zhoubnosti, nezdolatelnosti. Častý příměr v novinařině a politice.
Na dřevorytu ze šestnáctého století má lernská hydra šupinaté tělo, dvě lví pracky, dlouhý, zatočený ocas a sedm lvích hlav ozdobených korunkou.
Ve starověku však převládalo mínění, že hlavy mají hadí nebo lidské vzezření. Jedna byla nesmrtelná a ty ostatní měly nevídanou regenerační schopnost: když je někdo uťal, narostly na místě každé z nich dvě hlavy nové.
Rozpory v líčení lernské hydry jsou pochopitelné. Setkání s ní přežil málokdo.
Hesiodos ji charakterizuje jako „v krutostech zběhlou". Nejenže svým jedovatým dechem zamořovala pole, řeky a lernské bažiny. Nejenže dovedla zabíjet i ve spánku - kolemjdoucí se mohl nadechnout otráveného vzduchu, který se od spící hydry šířil široko daleko. On dokonce usmrcoval i pouhý pach jejích stop!
Hrdina Herakles a jeho synovec a pomocník Iolaos byli proti prudkému jedu zjevně imunní. Herakles, který měl nařízeno hydru zahubit, jí kyjem zblízka srážel hlavy a Iolaos brzy přišel na to, jak zabránit jejich zmnožování. Krvácející pahýly upaloval hořícími větvemi.
Poslední, nesmrtelnou, ještě syčící hlavu pohřbil Herakles pod velkým balvanem, „kde od té doby spočívá v záštiplném snění" (José Luis Borges).
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
Hydru si oblíbili novináři. Postarali se jí o posmrtný život. Jejího jména si cení jako úderného výrazu, který je přitom všem srozumitelný. Nemusí se vysvětlovat, nemusí se o něm přemýšlet. Klišé jedna radost.
„Číhá na nás zloba na všech stranách; zavilý Němec, sveřepý Maďar, zrádný Polák, černožlutá hydra Vídně," nechává psát Karel Čapek hrdinu své povídky Podivuhodné sny redaktora Koubka.
A kdo zjistil první, že hydra, která za svého pozemského života jen škodila, může být po smrti leckomu užitečná? Samozřejmě že Herakles. Koho zasáhl šípy omočenými v žluči lernské hydry, tomu nepomohli ani bohové.
