I ty, Brute? Jeden nalehl na meč, druhý zašel na broskve a na mladý mošt
Patnáctý březen roku 44 před Kristem. Julius Caesar v kruhu vrahů, kolem jen nelítostné tváře a lesknoucí se dýky, spiklenci jsou ochotni se sami zraňovat, jen aby diktátorovi zasadili co nejdříve svůj úder - a náhle mezi nimi Caesar spatří Marka Junia Bruta. Bruta! Kterého vždycky ochraňoval. O němž měl to nejlepší mínění. Bruta, který byl možná jeho vlastním synem.
Protože, jak praví Plutarchos, když byl Caesar mlád, Brutova matka Servilia „byla do něj vášnivě zamilována, a právě v době, kdy byla jejich láska nejžhavější, se narodil Brutus, takže Caesar si byl skoro jist, že je to jeho syn“.
Co udělá Caesar, když v sloupové síni vedle římského fóra spatří v Brutově ruce dýku?
Většina z nás věří, že zdrceně zamumlá: „I ty, Brute?“
I TY, BRUTE?
Kdo z nás by to úsloví alespoň jednou za život někomu neřekl? Někomu, kdo nás bolestně zklamal? A o koho se proto chceme otřít? Caesar to však řekl jinak - pokud ovšem před smrtí vůbec stihl promluvit.
Jenže ono se zdá, že Caesar, vida Bruta s dýkou, nic o Brutovi nešpitl. Zmíněnou větu vynalezly až pozdější věky, vyskytuje se například v Shakespearově tragédii Julius Caesar (III, 1,77).
Ve starověku se místo toho říkalo, že Caesar hlesl: „I ty, můj synu?“ A že to ze sebe nevypravil latinsky, totiž Et tu, mi fili?, nýbrž řecky: Kai sy teknon? Což se uvádí například v Caesarově životopisu od Gaia Suetonia Tranquilla (počátek druhého století našeho letopočtu).
Suetonius se nicméně přiklonil k názoru, že Caesar pohled na dýku v Brutově ruce nijak neokomentoval.
Plutarchos, který své Životopisy sepsal o něco dříve než Suetonius, praví, že Caesar promluvil jen na začátku útoku. Na člověka, jenž ho bodl první a lehce ho zranil, prý zavolal: „Zlořečený Casco, co to děláš?“ O žádném jiném předsmrtném Caesarově výkřiku se u Plutarcha nepíše. Spisovatel přesto nabízí dramaticky nosný detail: Když Caesar uviděl mezi svými vrahy Bruta, přetáhl si přes hlavu plášť a přestal se bránit.
Vrazi Caesarovi zasadili třiadvacet ran - z čehož mimochodem vyplývá, že někteří ze spiklenců si do diktátora nebodli, bylo jich totiž více než šedesát.
Počátkem léta 1189 spatřil svého Bruta anglický král Jindřich II. Plantagenet, panovník bohatší než římskoněmecký císař a mocnější než francouzský král, jehož byl vazalem.
Třicet let odolával Jindřich armádám a intrikám nejen nepřátel, ale i svých blízkých. Manželky Eleonory Akvitánské, kterou odloudil francouzskému králi, aby se s ní v pozdější době tvrdě znepřátelil. A svých synů, Richarda Lvího srdce, Jindřicha a Geoffreye, kteří od otce dostali velká panství, přesto však proti němu povstávali spojujíce se s jeho arcinepřítelem francouzským králem.
Nakonec byl Jindřich poražen a musel se dát na útěk. Na hradě Chinon utrpěl poslední, strašlivou ránu. V čele seznamu zrádců, který dostal od svého kancléře, figurovalo jméno jeho nejmladšího syna Jana, „kterého měl rád a kterému přál“ (André Maurois) a jemuž se „ze všech sil snažil poskytnout dědictví rovnocenné dědictví jeho bratrů“ (Winston Churchill).
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
Jindřich sice uměl číst, což byla u panovníka ve dvanáctém století velká vzácnost, nicméně příběh o Brutovi buď neznal, nebo na Chinonu neměl tu pravou vzdělaneckou náladu.
Řekl prý jen: „Hanba, hanba přemoženému králi. Nezáleží mi už ani na mně, ani na ničem jiném.“ Načež začal blouznit a záhy zesnul.
A jak dopadli oba Brutové?
Marcus Junius nalehl po prohrané bitvě na meč - sebevražda hodná potomka starého římského rodu. Anglický Brutus Jan se stal králem, přišel o území ve Francii, ztratil valný díl své moci, poněvadž musel schválit Magnu chartu, a zemřel v krutých bolestech. Přejedl se totiž broskví a zapil je mladým moštem.
